Dotazník k bakalářské práci

28. listopadu 2016 v 19:17 | Niki |  Slovensko
Tak se mi nakonec povedlo pokračovat v mé krásné cestě po Slovensku. Vytvářím tedy bakalářskou práci na věci, které jsem na Slovensku viděla a potkala. Proto prosím všechny, kteří přijdou a přišli a zaujalo je moje putování, vyplňte tento krátký dotazník.
 

Zobrazeno

1. srpna 2016 v 15:23 | Niki |  Téma týdne
V dnešní době se všichni někam za něčím honí. Každý má v telefonu milion aplikací, bez kterých už neumí ani žít. V jakoukoli denní dobu potkáte na ulici lidi, kteří zadumaně hledí do svých chytrých telefonů. Hlavu zvednou jen ve chvíli, kdy do někoho vrazí, aby mu vynadali, že se dostatečně nedívá na cestu.

Svět je vzhůru nohama. Hra pokémon go získává stále větší a větší počet fanoušků. Ani obrázky typu ovládnutí mysli pokémonem nepomáhá, aby se lidem v hlavě rozsvítilo. Na facebooku má každý milion přátel. S polovinou se ani nebaví nebo je nikdy neviděl. Ale všichni ví, že je nejdůležitější, kolik jejich příspěvek nebo fotka mají liků. Kde to žijeme, ptám se?

Žijeme v době, kde všichni musí být online. Stejně mě ale pořád nejvíc rozesměje, když nějaký počítačový mág odpovídá na strašně komplikované otázky v televizi. Je si sebou tak jistý. Ovšem to jen do té doby, než přijde otázka: "Jak trávíte svůj volný čas? Chodíte třeba do lesa?" V tu chvíli týpkovi zamrzá mozek a marně přemýšlí, co je to za slovo ten "les". V takovou chvíli jsem ráda, že sice nevím, o čem celou dobu mluvil, ale vím, že když zavřu oči, jsem v lese a dokonce cítím jeho vůni.

Rada pro všechny, kdo nepodlehl ještě všem těm počítačovým šílenostem. Choďte na houby, borůvky, pozorovat hvězdy nebo třeba kachny na rybník. Budete šťastnější, protože až všichni jednou ztratí spojení a nebudou se jim moci zobrazit žádné stránky ani třeba smsky, budou šílení. Myšlení jim skončí tak rychle jako ty jejich vymoženosti a budou ztraceni v normálním světě a hlavně v lese.

Propásla jsem zase něco

1. srpna 2016 v 15:08 | Niki |  O mně a mých neduhách
Škola, rodina, práce a život jako takový je občas opravdu namáhavý. Za poslední tři měsíce bylo asi tolik chuti do psaní, jako jít k zubaři s bolavým zubem. Nešlo to. V hlavě nápady byly, ale ve chvíli kdy se stane cokoli povinností, přestane to být zábava. Za psaní mi trochu platí a tak píšu spoustu hloupostí, které si někdo koupí, ale to, co se mi opravdu líbí, to muselo jít teď stranou.

Novinek je za poslední dobu více, než dost. Ne všechny jsou pozitivní, ale ty co nejsou, vám otevřou oči dokořán a řeknou vám, ať se pořádně nadechnete. Uvědomíte si na chvilku, jak jste malincí. Tak jsem se podívala na svoje stránky a ouha. Poslední článek v květnu? To snad ne, jak jsem to mohla dopustit.

Neslibuji a ani nemůžu, že tu teď budu každý den a zlepším se, ale budu se snažit. Povídky, které jsem měla v šuplíku, se mi někam vytratily a touha po čtení teď byla taky spíš záporná. Je to začarovaný kruh. Nečtu, nechodí nápady a tak pořád dokola.
 


A zase ta škola

8. května 2016 v 12:02 | Niki |  O mně a mých neduhách
Tak tu máme květen. Máj, lásky čas. A já místo toho, abych si užívala tohle krásné počasí, co teď všude okolo je, sedím doma na zadku a učím se na finální zkoušky. Práci už mám svázanou a odevzdanou, teď ještě zvládnout 13 zkoušek a pak ty závěrečné. Voala a bude ze mě učený člověk, prý. Ale nejradši bych se na to vyprdla. V televizi mi dávají hokej, který je pro mě jednou za rok nesmírně důležitý a já bez něj neumím žít. Nervozní jsem snad víc, než ty naši kluci a jsem víc nervozní, než z těch zkoušek, co mě čekají. Držim jim všechny palce, co mám. A zatím to zvládáme.
Na závěr z toho taky plyne, že se mi nedostává dost času na můj milovaný blog. V hlavě mám náměty na povídky, i na články. Ale copak to jde sedět jedním zadkem na tolika židlích?

Nikdy není dost snů

19. dubna 2016 v 18:56 | Niki |  Téma týdne
Toto téma bude trošku jiné, ale okolo snů se motat budu.

Už jste někdy zažili pocit, že se máte skvěle. Byli jste přesně na místě, kde jste chtěli být. Všude okolo byly věci, které jste tam chtěli mít. Nikdo vás nenaštval. Vaše nálada byla naprosto příjemná, klidná a vypadala, jako by s ní nikdo nemohl hnout. Užívali jste si sluníčka, které svítilo a nebe bylo úplně bez mráčků. Měli jste pocit, že můžete létat, jste ohební a zvládnete cokoli.

Tak tyhle sny mívám taky. Ráno se probudím a zjistím, že realita je někde úplně jinde. Musím přiznat, že svůj mozek miluju. Přesně kvůli těmto snům. Když je mi nejvíc špatně, zasáhne moje podvědomí a naservíruje mi klidné spaní.

Ráno se sice zase musím vrátit do reality s vyzváněním budíku, ale moje tělo v noci díky stresu nezestárlo. Kdybych tak uměla navodit tyhle sny, spala bych pořád. Je pravda, že už tak dost spím, zvláště když je teď to jaro a apríl si s námi hraje, jak jen to jde. Ach jo, už aby tohle těžké období bylo pryč a zase bylo krásné léto. Takové, co bude trvat dlouhá léta.

Leták

19. dubna 2016 v 18:41 | Niki |  Lotyšsko
Ahojky, tak tu máme skoro konec mého vzdělání a k tomu mám hotové i propagační materiály. Takže hleďte na můj leták a piště do zpráv, jak se vám to líbí. :) Pááá


Zažij to!

5. dubna 2016 v 0:06 | Niki |  Téma týdne
Já vím, že už se budu asi opakovat. Jenže tohle téma týdne mi úplně nahrává. Nejlepší na celém světě je prostě cestování a každý by to měl jednou poznat. Jak se říká jiný kraj, jiný mrav. Platí to, jen co přejdete patou k sousedům. Přesvědčila jsem se o tom už hodněkrát, ale teď, při cestě na Slovensko, to bylo nejvíc znát. Chápu, že nejsou finance, není čas nebo je veliký strach z neznáma. Já sama jsem v podstatě taky srab. Moc ráda bych cestovala, ale vím, že na to nejsou finance a tak cestuju, jen když to jde, přes fondy evropské unie nebo sama, ale to není tak živelné. Je tu jistě i jazyková bariéra. Samozřejmě, že umím anglicky, ale ne na tak vysokou úroveň, abych rozuměla i zkomolené angličtině. Všude na světě to chodí jinak. S prací, ubytováním, školstvím i zdravotnictvím. Ale víte co? Musí se do toho skočit po hlavě. Když jsem přijela ze Slovenska, byla jsem ráda, že jsem viděla všechny, které mám ráda. Ale už druhý den ráno jsem se probudila a bylo mi líto, že jsem zase doma. Už bych zase vyrazila.

Tím se dostávám k tomu, co jsem chtěla všem představit. Země se dá také procestovat za pár kaček, ale jak se říká, musíte na to mít koule. A tak jedna slečna, které se přezdívá Restless Child, minulý rok vyhrála soutěž o projetí kusu světa za co nejméně financí. Samozřejmě, že tato slečna má i svůj blog a určitě, když zadáte její jméno do nějakého vyhledávače, najde vám to přesně to, co hledáte. Ale proto to úplně neříkám.

Na facebooku se mi ukazují různé události, které nadchází a jednou z nich je Lowcost Travel: Jak projet Evropu za pár kaček? Tahle událost bude již 28. dubna k vidění v Praze. Určitě si ji najděte na facebooku a zajděte tam. Dozvíte se spoustu zajímavých informací, a když vás to třeba nedonutí zavřít hned kufry a vyletět vzhůru k dobrodružství, třeba vám to ukáže jinou cestu nebo minimálně poznáte něco nového. Takže neváhejte ani vteřinu a zabukujte místa. Vstup je dobrovolný, stejně jako celá akce.

Nostalgický Velký pátek

25. března 2016 v 21:18 | Niki |  Slovensko
Nostalgický poslední večer. Dneska byl svátek Velký pátek. A byl všude. Skoro všechno bylo zavřené. Město najednou ztichlo. Lidé se přesunuli ke svým rodinám nebo do parku, kde si zacvičili. Každý to bral podle svého, ale všichni odpočívali. V televizi dávali pohádky. Já pomalu odpoledne začala balit. Teď už mám snad zabaleno všechno. Jsem před zítřkem nervózní. Nechci tu nic zapomenout. Nechce se mi odtud, ale už bych ráda byla doma. To určitě znáte, ten pocit, že se vám nechce cestovat a raději byste se teleportovali rovnou k vám domů do postele. Asi tak to mám já teď.

Všechno jsem si tu moc užila. Ekoturistika na Slovensku zkrátka jede. Nejen na severozápadě, kde jsem strávila parádních čtrnáct dní, ale určitě po celé republice. Hodně se snaží tady o to pečovat. Budu ráda, když se sem jednou budu moc vrátit. Když to bude tenhle rok, bude to super, a když to tenhle rok nebude, určitě si to nezapomenu zahrnout do deníčku do míst, kam se chci ještě někdy vrátit a ukázat to své rodině.

Mimochodem, kdybyste někdy chtěli ochutnat slovenskou kuchyni, tak halušky a strapačky se zelím, jsou opravdu výborné. Mají i další skvělé recepty. Je sice pravda, že jsou to poměrně těžká jídla, ale na salaši byla také tvrdá práce. Takže je to přímá úměra. A kdybyste chtěli něco ochutnat i u nás, tak si udělejte bábovku. Ta patří ke slovenským zákuskům stejně jako k českým.

Teď už jen zalehnout a popřát všem dobrou noc. Doufám, že jsem alespoň některým z vás dodala chuť k cestování. A také doufám, že se články líbily alespoň trošku. Vzhledem ke komentářům, soudím, že asi ano.

Dneska žádné fotky v galerii nehledejte. Zkrátka nejsou. :)


Na hranicích Polska, Slovenska a Čech

24. března 2016 v 23:50 | Niki |  Slovensko
Je to opravdu škoda, ale pomalu a jistě se blížíme ke konci našeho dlouhého výletu. Z něhož si odnáším modřiny na nohách, přetažené svaly, bolavou hlavu po dnešním víně. Ale především spoustu skvělých zážitků a vzpomínek. Kromě pohledů, které jsem posílala všem, a ke mně domů se také jeden dostal, vezu i nějaké dobroty. Ovšem tohle ještě není rozlučkový článek. Spíš teď na mě nějak padlo to, že za chvilku pojedu domů. Jasnačka, že se na všechny těším a moc. Ale přeci jenom je tady tak krásně a doma mě čeká tolik nepříjemných věcí, nepříjemných lidí, povinností a další spousta zážitků, které mě zase budou naplňovat hněvem. Jsem povahou flegmatický cholerik. Pořád je všechno fajn, dobré a pak stačí maličkost a letím jak papiňák. Tady jsem se za čtrnáct dní nemusela ani jednou rozčílit. A pokud tu byl takový nějaký náznak, všichni okolo mě ho zahnali. Opravdu jsou tu milí lidé. Příroda je nádherná. O tom také svědčí dnešní krátký výlet, o kterém jsem chtěla psát. Ne o svých problémech. Tak si přečtěte těch pár řádek a fotky jsou jako vždycky v Galerie-> Slovensko a den myslím už jedenáctý. Za kvalitu se předem omlouvám, foťák mi dnes vypověděl službu. Došla mi nekompromisně baterka.

Už od rána tady panovalo poměrně hezké počasí, ale okolo dvanácté se udělalo opravdu krásně. Také to bylo určitě tím, že všechny mraky roztrhal silný vítr, který vál nepříjemně celý den. Jenže za to sluníčko jsem mu byla vděčná a to moc. Nic jsem proti němu tedy ani nenamítala, když jsme vyrazily ven. Jsem opravdu člověk na baterky, ale na ty solární. Bez nich prostě nefunguju tak, jak mám. Vydaly jsme se na autobus a na obou z nás bylo vidět úlevu a rozjuchanost. Celou dobu jsme se snažily bavit slovensky, což určitě Slováky postávající okolo nás štvalo. My to ale nevzdávaly, nakonec jsme si v autobuse začaly zpívat s rádiem. Prostě to byl takový parádní den. Dojely jsme do Čierné, odkud jsme se vydaly po zelené turistické značce, ze které se vyklubala modrá. Po které jsme ale vůbec neměly jít. Nakonec jsme prošly kopcem, dostaly se až k rozestavěnému dálničnímu mostu. Tam jsme usoudily, že jdeme opravdu špatně. Vrátily jsme se a vyzkoušely jinou trasu.

Bahno se nám lepilo na boty. Zemina byla všude rozježděná od těžkých náklaďáků, co odvážely písek, kamení, štěrk a zkrátka všechno, co na stavbě nemělo být. V jedné louži jsem málem nechala i botu. Naštěstí jsou ty boty nepromokavé, zvládly situaci na jedničku. Prošly jsme stavbou. Přešly opatrně vodu po kamení, které samozřejmě klouzalo. A nakonec se před námi nejdříve objevila louka, na které byla opuštěná vana a pak kopec, který jsme musely překonat. Spolužačka byla dneska trochu odrovnaná a už unavená z celého týdne. To chápu, ale já měla dneska strašně moc energie najednou. Vylezla jsem na kopec a zjistila jsem, že už nejsem na Slovensku. Hlavně, že nám ve škole říkali, abychom nepřekračovali hranice. A já vlezla rovnou do Polska, to mě opravdu pobavilo a ještě jsem si vzpomněla na to, jak jsem se ztratila v lese při objevování pramene řeky Kysuce. Musela jsem se začít smát. U česko-polských hranic byla naštěstí mapka celé oblasti i s vyznačenými trasami celé oblasti. Za chvilku už jsme věděly, že tenhle kopce jsme lezly úplně zbytečně a že na druhé straně je to Trojmezí, ke kterému jdeme. Těžká to chvíle. Jdeme nazpět znovu.

Cesta netrvala nikterak dlouho. Na druhé straně jsme byly do čtvrt hodinky a už z dálky bylo Trojmezí vidět. Co to je Trojmezí, se ptáte? Je to místo, kde se setkávají hranice všech tří států. Polska, Slovenska a Česka. Evropská unie zde nechala vybudovat informační tabule. Koná se zde také Goralský maraton, který je typický pro všechny tří oblasti. Goralé nebo také horalé byli obyvatelé měst v okolí hor v této příhraniční oblasti. Informace o nich stále nejsou ucelené, ale už teď existují muzea ve všech třech republikách, kde se o nich dozvíte více. Je zde místo na odpočinek a dokonce tu dneska nějací mladí Poláci opékali buřty, což mi zase evokovalo představy z mládí, kdy jsme také na klacku opékali buřty a považovali to za vrchol blaha. Někdy bych si to měla zopakovala.

Okolí jsme si vyfotily, něco jsme si přečetly a pádily zase domů. Po cestě jsme si povídaly vtipy, aby nám to rychleji uteklo a popadaly se za břicho. Bylo nám dobře. Přišly jsme akorát, protože zrovna jel autobus. Tak jsme ho jen z posledních sil doběhly, nasedly a už se vezly zase zpátky do Čadce.

Abych pobavila i vás. Znáte ten vtip s nasraným prasátkem? Ne? Já bych vám ho řekla, ale vsadím se, že byste se moc nezasmáli. Původně jsem ho slyšela od Ringo Čecha, ale tahle kopie nemá chybu. Zde: https://www.youtube.com/watch?v=ccMS9jg9c1M Jen upozorňuji, že to není vhodné pro malé děti a podobně, vtip patří spíše mezi ty sprostší.

Rajec z Rajeckých Teplic?

23. března 2016 v 22:44 | Niki |  Slovensko
S přibývajícími problémy v Česku a ve světě je skoro smutné, že tady na Slovensku žije všechno svým nepozměněným životem. Ale jak někdo říká, oblasti pod horami jsou tvrdé a neúprosné kraje a každý se snaží tak, jak umí. Proč o tom mluvím. Dneska jsem navštívila Rajecké Teplice. Na první pohled ve všech brožurkách nabízí kolonádu, pití minerální vody z fontánek nebo koupele v místních lázních. Jenže jak jsem nakonec zjistila, Rajecké Teplice jsou malinkaté městečko plné ubytovacích kapacit. Kromě náměstí, které je nově zrekonstruované a jednoho domu Aphrodite, nemůže jít o lázeňské město. Dům Aphrodite sice nabízí wellness, spa i lázeňské procedury placené pojišťovnou, ale zdaleka to ení jako například u nás v Karlových nebo Mariánských lázních. Pokud však navštívíte Rajecké Teplice kvůli lázním, připravte si 10 euro za hodinu plavání v místním bazénu nebo 10 euro za pití místní vody. Více určitě najdete i na internetu.

Fotky mám jako vždy nahrané v Galerii. Ale nebojte se, to ještě není konec. Spíše jsem chtěla říci, že nemůžete dát jen a jen na můj dojem. Proto jsou tady fotky, které vyšly krásně. Ve městečku je nádherné jezírko, na kterém se někdo pořádně vyřádil. Udělal na něm mostky, zasadil vedle krásné stromy, postavil zde ostrůvek a na něm dobře vypadající restauraci. Teď na jaře, ještě v tom počasí, co dnes bylo, vypadá všechno tak nějak smutně. Věřím ale, že v létě nebo vůbec přes sezónu tu musí být krásně. Je pravda, že na chvíli tu bylo krásně i dnes. A to, když k nám doplula ta nádherná labuť. Stála kousíček od nás a upravovala si svoje peří. Pak se narovnala a ukázala se ve vší parádě. Je to opravdu mocné a nádherné zvíře. O labutích se říká, že jsou s jedním partnerem schopni žít celý život a když jeden z nich umře, tak ten druhý to nevydrží a raději umře také. Je to sice smutné, ale i kouzelné. Tahle labuť měla naštěstí svého labuťáka. To mě povzbudilo a vykouzlilo úsměv na tváři.

Nezatracuji tohle město ani náhodou. Nabízí kromě lázeňství i krásné procházky do okolních skal. Pro cyklisty je tady v létě ráj. Není kilometr, aby nemuseli zastavit a podívat se na nějakou zajímavost. V okolí se nachází proto golfové hřiště. Památníky slavných slovenských osobností, známy slovenský betlém v Rajeckej Lesné. Ještě by se určitě našlo i více zajímavostí, jen hledat. Z tohoto krátkého výletu (jak se to vezme, cesta sem a zpět trvala dohromady 4 hodiny) mám dobré vzpomínky. Paní v infocentru byla super. I přesto, že jsme nevylezly na místní vyhlídkové místo, tak jsem si návštěvu užila. Nejvíce se mi líbil místní hotel s pomalovanou fasádou. To bylo opravdu okouzlující. Před domem stála Sněhurka se sedmi trpaslíky. Což bylo docela vtipné. Jo a kdyby jste chtěli vědět, odkud je minerálka Rajec, kterou koupíte v jakémkoli obchodě u nás, tak je z obce Rajec. Je to pravda, prostě chuť patentovaná přírodou.

Kdybych se sem v létě vrátila, chtěla bych navštívit i ten dům Aphrodite a zažít tak poprvé v životě péči v luxusu o moje zdraví.

Kam dál