Říjen 2015

Moje absolventská práce si Vás žádá!

26. října 2015 v 20:28 | Niki |  Lotyšsko
Tady najdete dotazník, který mi poslouží při příprave Absolventské práce. Prosím Vás o jeho vyplnění. Díky :)

Kraslava

26. října 2015 v 18:12 | Niki |  Lotyšsko
Kraslava je městečko přibližně patnáct kilometrů od běloruských hranic. Nemá více než tři a půl tisíce obyvatel a není moc živé. Na druhou stranu není se čemu divit, každý obyvatel Kraslavy ví, jak to tam chodí a na turisty nejsou moc zvědaví.

Není to tak, že by lidé byli nesdílní nebo zlí. Spíš je to tak, že ve městě chybí mladí lidé. A jak víme, tak staří lidé jsou většinou nepříjemní všude i u nás. Ovšem s lidmi, se kterými jsem se setkala a spolupracovali se mnou, nebyl žádný problém. Byli to lidé, kteří chtěli poznat nové lidi, pracovali na místech jako například cestovní agentura, informační centrum a muzeum. Velice příjemní, sdílní a hlavně na nich bylo poznat, že to provozují rádi, ale zkušeností moc nemají. Takové ty zkušenosti, které se můžete o své zemi naučit z vlastní zkušenosti nebo se dozvědět od známých či vyčíst někde na internetu, tak tyto dovednosti měli. Ale jednání s lidmi bylo jiné. A musím říct, že opravdu příjemné. Protože to nebyli lidé, kteří se jen něco nabiflovali, ale opravdu pracovníci, kteří chtěli ukázat světu svou kulturu, město, jazyk atd. S tím souvisí i ta jejich nezkušenost. Ne vždy se vyplatí být k lidem tak vtřícný. Ale my jsme na tom nebyli jinak, než oni. Mladí studenti, kteří vyjeli na zkušenou. Mohli jsme být rádi, že nám někdo pomáhá.

Paní, která fungovala v informačním centru, nás vzala jeden den do města a ukázala nám v něm úplně všechno, co bylo pro město typické. Díky ní jsme měli spoustu užitečných informací do našeho deníku. Sice mluvila jen rusky, ale s pomocí našich kolegů ze školy, kteří mluvili rusky, to byla potom hračka.

Celou dobu jsem tam samozřejmě pořizovala fotografie. Ty můžete najít na této adrese.

Proč zrovna Lotyšsko?

26. října 2015 v 16:56 | Niki |  Lotyšsko
V Lotyšsku jsem byla jako studentka na praxi. Tato praxe byla financována ze zdrojů Evropské Unie a trvala 14 dní. Já za tu dobu měla vyzkoumat, zda je Lotyšsko dobrá destinace pro rozvoj cestovního ruchu. Nebyla jsem tam samozřejmě sama. Od nás ze školy jelo ještě asi dalších dvanáct spolužáků. Byli jsme rozděleni na území celého Lotyšska a každý měl ještě ke své práci nějaké specifikum. Já měla například slavné osobnosti Kraslavy. Kde jsem se za pomocí knihovny, muzea nebo internetu měla dozvědět něco o místních obyvatelích a historii.

Před tím, než jsme se vůbec mohli vydat na cestu, bylo spoustu problémů a věcí, co se musely zařídit. Ale těchto záležitostí se najde vždycky hodně, zvláště před nějakou cestou do zahraničí. Letenky, informace o daném území a místní spoje jsme si zjišťovali samy. Nebylo to vždy jednoduché, protože Lotyšsko nemá provázanou síť i pro zbytek Evropy. Takže najít autobus nebo vlak na internetu bylo leckdy nemyslitelné. Naštěstí s leteckými společnostmi bylo málo problémů, ale také by se nějaké našly. A ve finále informace. Jako mladý člověk prahnu po informacích a dnešní svět kupuje a prodává informace. Proto mě překvapilo, když na internetu nebylo moc informací, které by pro turistu byly důležité. A nebylo tam ani dostatek webů, na kterých by se objevily jiné informace. Ale vše se podařilo zdárně překonat a první cesta za dobrodružstvím mohla začít.

Co v Lotyšsku?

26. října 2015 v 15:01 | Niki |  Lotyšsko
Lotyšsko je moc pěkná země a dá se v ní zažít spoustu pěkných chvil. Existuje zde řada forem cestovního ruchu, který se dá provozovat. Ovšem Lotyšsko je zemí, která se zatím ještě neřadí k neojoblíbenějším státům v Evropě, co se týká návštěvnosti. Ale potenciál pro turistiku má. A peníze, které by plynuly z tohoto odvětví do rozpočtu státu, by jistě nebyly zanedbatelnou položkou. Mám tu pro vás tedy první anketu. Co vy a váš názor na formu zájezdu, čemu byste se přikláněli? Pokud vám nebude stačit obyčejná odpověď z řady nabídek, můžete vlastní názor sdělit v komentářích. Díky

Slza

14. října 2015 v 18:36 | Niki |  Povídky
Zrodila se slza. V tmavém koutku oka vyloupla se na svět. Rozhlídla se okoloa než stačila reagovat, kanula už dál.Na malou chvíli se zastavila u nosu, kde se ohlídla po svém mládí. Pak už uháněla dál, jakoby ji cestu pálili. Nakonec se vpila do vlasů, kde její život pohasl.
Vesmír chápe stejně náš svět. Život je jako slza, natočte proto obličej, aby kaula pomaleji a líp jste si život užili.

Romantika

14. října 2015 v 18:04 | Niki |  Básničky
Pod kapkami deště,
stál vzpurně a pyšně.
pak se mraky roztáhly,
jeho rysy roztály,
není to však člověk,
ale pěkný bobek.
Dobrou noc

Záhadná záměna

14. října 2015 v 18:01 | Niki |  Povídky
Povídka, která mi vyhrála 3. místo v soutěži o Jihočeskou žabku
Den se chýlil ke konci a nic nenasvědčovalo tomu, že mi hravý osud vyvrátí jinak celkem klidný a normální život z obvyklých kolejí. Avšak opak byl pravdou.
Tyhle úterní dny nemám ráda. Jsou tak dlouhé, nudné, člověk by řekl, že snad ani nejde mít tolik špatných hodin za sebou. Ještě, že mám svou oblíbenou hudbu. Kde bych bez ní byla? Pustím si nejlepší skladbu a bude mi dobře. Jenže co to? Kazeta se vůbec nechce rozehrát a já slyším jen praskání. Vyndavám ji, abych zjistila příčinu, je celá potrhaná. Ale ne. Se skleslými rameny ji házím do koše a přemýšlím, co se mohlo stát. Pak si náhle vzpomínám, že mám přece půjčené to zvláštní cd od kamarádky. Zkusím tedy to. Stojím nad přehrávačem a poslouchám, co se bude dít. První noty se linou z repráků. Je to docela příjemné, ale tu hudbu neznám. Přijde mi, jako by byla z jiné doby. Pak náhle začne celé cd přeskakovat. To snad není pravda! To už vážně nevydržím, vyskakuji z křesla. Jednou do toho bouchnu, podruhé a stále nic. Praštím do toho ještě po třetí a najednou se se mnou točí celý svět. Svůj pokoj nevidím, jen černočerná tma všude okolo mě. Cítím nepatrný vánek na tváři. Někam snad padám? Letím? Přijde mi, že je to pomalé, trvá to snad celé roky. Tu se probírám z mdlého stavu a pozoruji, co se to kolem mě stalo. Můj pokoj není mým pokojem. Stěny holé, žádný koberec, stará dřevěná okna a oprýskané dveře. Je tu jen postel, židle a dvě skříně. Žádná elektronika. Voní to tu dřevem, smůlou a cítím, že se něco pálí. Slyším odněkud hlasy, ale nevím, co jsou zač. Jsem zvědavá. Otevírám dveře, rozhlížím se po tom zvláštním domě. Pak cítím něčí ruku na svém rameni. Srdce se mi zastavuje, pomalu se otáčím. Přede mnou stojí usměvavý, vysoký muž. Má dlouhé vlasy a vousy. Podivné oblečení. Jen černé kalhoty s bílou košilí a vestou. Látka vypadá hrubě. Nic podobného neznám. Z kapsy mu vykukují kapesní hodinky. Stále se na mě dívá, oslovuje mě zvláštním jménem a říká mi, abych šla dolů na snídani. Celá popletená scházím schody. Vidím u stolu ženu s podobnou barvou šatů, ale na hlavě má čepec, který jí zahaluje vlasy. "Dobré ráno, posaď se, vezmi si chléb a mléko, budeš jej potřebovat." Pokyvuji hlavou a nechápavě zírám. U stolu sedí ještě tři menší děti. Dva kluci a jedno děvče. I ti se usmívají. Jsou oblečeni stejně jako ten muž a ta žena. Jím chléb. Pořád netuším, co se to děje. V hlavě se mi přemítá spoustu myšlenek. Je to snad sen? Nebo opravdu skutečnost? Kdo jsou ti lidé? Kde to jsem? Co se to děje? Z přemýšlení mě vytrhne opět žena a povídá: "Vezmeš dnes s sebou sestru na pole, prosím? Chtěla vidět orné koně. Já s otcem musíme do města. Hoši pojedou s námi." Jen přikyvuji a v hlavě se mi rojí další otázky. Orné koně? Sestra? Otec? Pole? V tu chvíli mi dochází, kde jsem se ocitla, ale jak je to možné, to mi jasné není. Tohle je přece viktoriánská doba. To oblečení. Ten dům. Jistě to tak musí být. Zřejmě se mi rozzářily oči, protože se na mě opět všichni podívali s úsměvem.
Po snídani se všichni vydáváme uskutečnit své plány. Beru nejmladší sestru a jdeme na pole. Přijde mi naprosto jasné, co dělám, kam jdu. Jako kdybych to už někdy dělala. Dokážu s naprostou automatičností připojit rydlo za koně. Je to lehké, až se mi z toho tají dech. Opět se mi v hlavě ozývají otázky. Jakto, že to dokážu? Vím, co dělám, jenže jakto, že to vím? Tak s nejmladší sestrou, jejíž jméno ani neznám, ořeme půdu a zpíváme si písničky. Slunce ostře pálí. Je mi horko. Až teď si teprve všímám, co mám na sobě. To samé. Šaty celé černé a bílý čepec na hlavě. Teď už se nedivím, že mi je takové teplo. Přijíždějí matka s otcem. Velký vůz mají plný nejrůznějších věcí. Židle, stoly, lampy, prkna - spoustu prken. Přibíháme se sestrou k vozu. "Na co jsou všechny ty věci? A co budeme dělat s těmi prkny?" Otec se na mě otáčí: "Ty jsi zapoměla na zahradní slavnost? Děvče, vždyť se na ní tolik těšíš. Týden se krátí, slavnost je již v pátek a dnes je úterý. Máme pramálo času a spoustu práce."
Týden běží dál a opravdu běží velmi rychle. Práce je každý den dost. Já si pomalu zvykám, že se mi tohle nezdá. Asi jsou to mí rodiče a já měla pouze hloupý sen o vymoženostech z budoucnosti. Každý den nám přijíždí pomoct mnozí lidé z okolí. Všichni jsou moc milí a jak je vidět, mají mě rádi. Usmívají se na mě. Práce jde pak hned o něco lépe. Jeden den před námi vyrůstá podium, další den lampová cesta. Nakonec je tu čtvrtek. Ženy začínají péct. Voní to všude jídlem, až se člověku sbíhají sliny. Také přikládám ruce k dílu. Nemůžu se na svůj výtvor vynadívat. Absolutně nevím o tom, že umím péct, natož tak dobře, ale tenhle dort je dokonalý. Vypadá jako krtina posázená jahodami, oříšky a čokoládou. Slavnost se neúprosně blíží. Je tu pátek. Už se jen dotahují maličkosti. Aby plamen lamp správně hořel a nikoho nepopálil. Aby stoly byly přichystané jen k usednutí.
Přijíždějí hosté. Je mezi nimi opět spoustu lidí, kteří mě očividně znají, ale já je nikdy neviděla. Nebo si to alespoň myslím. Kapela hraje písničky. Ty písničky, které jsem slyšela linout se z mého přehrávače. Jsem zmatená, nevím jestli se mi to zdá nebo ne. Náhle mě nějaký mladík tahá od mých myšlenek. Chce si zatancovat. Chci říct, že neznám kroky, ale to už tancujeme a já bez zaváhání poskakuji správně do hudby. Celý večer si náramně užívám. Kapela hraje skvostně. Mluvím s tím chlapcem, dozvídám se příhody, příběhy a přistihuji se, že se až moc často směji. Asi mi s ním je dobře. Jenže stejně rychle jako utekl celý týden, utíká i tenhle večer. Nechci, aby skončil. Moc se mi líbí. Jenže je pozdě. Zábava utichá. Všichni se rozjeli domů. Tak i my jdeme do domu, rozloučíme se, popřejeme všem dobrou noc a usínáme. Já tentokráte s myšlenkou, že je tu krásně a prostě sem patřím.
Ráno mě probouzí podivné zvuky. Když se rozhlídnu, nemůžu věřit svým vlastním očím. "To snad není pravda! Co je tohle za hloupý vtip." Rozkřiknu se po pokoji. Jsem snad opět v budoucnosti? Nebo jsem se právě probudila ze skvělého snu? Vtom vrazí do dveří rodiče. Ti praví rodiče. "Ty jsi doma! Kdy jsi přišla, kde jsi byla? Proč jsi nenapsala, nezavolala? Víš jaký jsme o tebe měli strach?!" sype na mě mamka otázky. Snažím se otevřít pusu na odpověď, ale nemám šanci, protože se přidává i taťka: "Co si myslíš, že vyvádíš? Jak to vypadáš? A kde jsi byla?" Už nemůžu víc čekat a tak řeknu, ať mě štípnou, že se mi to vážně nezdá. Koukají na mě užasle, ale udělají, co chci. Uleví se mi, v tom ale slyším podivný zvuk. Takové tiché pískání. Něco jako, něco jako když se protáčí cd. Proboha! Vyskočím z postele a jen tak tak vypínám přehrávač ze zásuvky. Tak tohle bylo o fous. Obracím se na rodiče s otázkou, jak dlouho jsem tu nebyla. "Ty si snad nepamatuješ, kdy jsi odešla? Včera odpoledne jsi přišla naštvaná ze školy, když jsme tě chtěli jít rozveselit a obejmout, už jsi tu prostě nebyla. Jen to cd nešlo pořád zastavit." A pohodila hlavou směrem k přehrávači.
Nezmínila jsem se o svém dobrodružství, ale hned další den jsem cd vrátila kamarádce. "Nevím, co na tom cd je, ale je nebezpečné." Podívala se na mě šibalským pohledem, pak na mě mrkla:" Pěkné viď, užila sis tu oslavu v minulosti aspoň pořádně?"

O motorce

14. října 2015 v 17:59 | Niki |  Pohádky
Byla jednou jedna motorka a byla tuze smutná. Pan, kterému motorka patřila, nějaký Lojza, totiž onemocněl a tak se o ni neměl, kdo starat. Motorka chřadla schovaná pod plachtou ve stodole a sedal na ni prach. Postupem času se na ní zapomínalo čím dál tím víc. A když starý pán zemřel, už nezbyl nikdo, kdo by motorce obětoval svůj čas.
Jednoho dne přišel kupec. Že nekoupí jen stavení, ale i všechno harampádí, které v něm najde. Nikdo nic nenamítal a tak se celé dědictví prodalo. Inu nový majitel měl ze začátku obavy, jestli v tomhle nepořádku vůbec najde něco k užitku. Pak ale objevil starou motorku. Vykouzlil se mu úsměv na tváři, ale ten zase rychle polevil. Motorka byla celá pokousaná od myší. Měla upadlý výfuk, chyběly jí šlapky a klíček od zapalování se ztratil úplně. Majitel zabědoval a nechal motorku stát.
Asi po dvou letech, kdy už byl dům zcela přestavěn, se majitel opět pustil do úklidu stodoly. A znovu nalezl zaprášenou motorku, ale ještě v horším stavu než prve. Ale protože to byl člověk čestný, měl rád staré věci a rád si je také opravoval, rozhodl se, že ji na pospas šrotu nevydá. Začal shánět šroubek po šroubku, novou kůži, palivové hadičky. Udělal si dokonce zbrusu nový výfuk. Každým dnem se mu motorka líbila víc a víc. Až jednou, byla hotová. Úplně jako nová. Majitel si s chutí naskočil, zatočil klíčkem, ale motorka nic.
Obcházel ji zleva, obcházel ji zprava, ale motorka jakoby nechtěla naskočit. Lámal si hlavu nad tím, co mohl udělat špatně. Nedalo mu to a tak si poslal pro haldu odborníků, kteří na to koukali stejně jako on. "To není možné", říkal první. " To nechápu", kroutil nad tím hlavou druhý. Pak promluvil třetí:" pane, já nechci nijak sejčkovat, ale tahle motorka už nikam nepojede. Leda."a zastavil se vprostřed věty. "Co leda", pokoušel ho majitel. " No leda, že byste zaskočil za starým Lochem. Ten rozumí všemu." O žádném Lochovi ale majitel jaktěživ neslyšel.
Pan Loch rozuměl všemu, ale stroje byly jeho láska. Choval k nim něhu a s každým svým strojem si povídal. Proto mu často lidé na vesnici říkali, že je to starý blázen. Na to on ale nedbal, věděl, co je dobře a co ne. Ve finále si k němu lidé vždycky došli pro nějakou tu radu. A tak se tam dostal i majitel staré motorky. "No víte, pane Lochu, já mám problém. Opravil jsem si starou motorku, ale ona přesto nechce jezdit." Pan Loch se na něj zvědavě podíval a pak tiše řekl: "já se na tu vaší motorku přijdu podívat, až bude čas."
A tak čas plynul a pan Loch stále nikde. Motorka zase stála pod plachtou. Až jednoho dne se pan Loch zčistajasna objevil před dveřmi pana majitele a nešel s prázdnou. Tlačil sebou postraní vozík pro motorku. Pan majitel se zamyslel k čemu ho asi tak má. Ale neptal se na nic a radši se šel dívat, jak ten starý pán vrátí jeho motorce duši.
Pan Loch přidělal vozík k motorce. Netrvalo to nijak dlouho, vypadalo to, jako by i to už někdy dělal. Zkusil nahodit motorku a ta chytla na první otočení klíčkem. Pan majitel zůstal paf. Starý Loch se s ním rozloučil, řekl, že nic nechce, ale ať mašinka slouží. A sloužila, předla jako kotě. Pan majitel se nikdy nedověděl, co s ní bylo.
Ale starý Loch byl lišák. A než první majitel umřel, stále a dokola opakoval, že musí sehnat postraní vozík pro svou lásku. Ten vozík ukazoval na fotkách i Lochovi. A Loch by ho poznal všude. Byl jeden z posledních kousků a nebylo jednoduché se k němu dostat. A starý Lojza už to nestihl.

Loch jednou viděl, jak nový majitel uhání s motorkou po silnici a zakýval hlavou. "Jojo ten Lojza stejně věděl, co je pro tu motorku nejlepší. Takhle v ní aspoň zbylo kousek duše po Lojzovi."

O Adamovi a Evě

14. října 2015 v 17:57 | Niki |  Pohádky
Budu ti milý červíčku povídat příběh z mého mládí. Je to příběh o prvních lidech na této malé zemi. Nekončí dobře a neměl bych se jím asi chlubit, ale bez toho by ti dva dnes ještě seděli v ráji. A my bychom neměli náš svět…
"Proč by ses jím neměl chlubit, hade a kteří dva by seděli v ráji?" ozval se červíček.
"Inu to máš tak" začal had " když Bůh stvořil svět za sedm dní a nocí, rozhodl se, že k tomu dodá také lidi. Tak stvořil Adama a Evu. Byli to děti ráje. Mohli dělat vše, co je napadlo, jen stromu na kterém rostlo jablko, se nesměli dotknout. Protože by je Bůh vykázal z ráje"
"Jůůů" požasl červíček.
"Ale jak už to tak bývá, zakázané ovoce nejlíp chutná."
Starý had pomalu začínal usínat. Červíček se však nedal..
"Tak jak to bylo dál? Co se stalo s tím jablkem? Neusínej.."
Had se tedy probral a pokračoval ve svém vyprávění.
"Kde jsem to skončil? Ano, už vím. Tak tedy, dlouho chodili okolo stromu, hleděli na sebe a říkali si, že se ho nedotknou. Pak do mě vstoupil Ďábel. Vedl mi ruku a začal jim našeptávat. Vezmi si, dej si, je sladké, pěkné a velké. Jak to tak bývá, po dlouhém, ale neústupném přesvědčováni, jablko utrhli".
" A co se dělo dál?" chtěl vědět červíček.
Had zavrtěl hlavou, posmutněle zasyčel: "Teď přijde to nejhorší, Eva do jablka kousla, zakousla se tak hluboko, že si ani nevšimla, že je tam červ."
"Červ říkáš? A co se s ním stalo?"
"To je právě ono, tenhle červ nebyl kdovíjaký červ, byl to tvůj dědeček. Když do něj Eva kousla, rozpůlila ho. Tak přišel svět o ráj a ty o svého dědečka díky mě."
Červíček ještě chvíli zůstal stát jako opařený a pak jen suše prohlásil: "už se nikdy nebudu schovávat ve zpropadeném jablku." Nasupeně se otočil a odplazil se pryč.

Apokalypsa

14. října 2015 v 17:55 | Niki |  Povídky
"Ano, řeknu vám ten příběh, pamatuju si to, protože jsem byl u toho, když to všechno začalo a bohužel musím po těch letech uznat, že stojím za tou hrůzou, která to město nakonec pohltila.
Psal se rok 2012, byl jsem jmenován starostou a stály na mě všechny rozhodnutí, některá byla jednoduchá, jiná složitá. Byl jsem mladý a mou největší chybou bylo, že jsem nevěřil a nenaslouchal, tomu, co se mi lidé celou dobu snažili říct. Jedno z mých rozhodnutí se všem stalo osudné.
Přišel jsem do práce jako každý den a na stole mi ležely kupy a haldy řízení, které jsem měl rozhodnout. Pracoval jsem na tom všem celý den, a když už jsem byl k večeru unaven, dostal jsem se k případu vodní přehrady, kterou založili už staří domorodci. Nějakých 600 let sloužila pro město jako zdroj pitné vody a jako tahák na turisty. Jenže posledních pár let s ní byly problémy. Objevovaly se ve vodě sinice a to odrazovalo všechny cizince od koupání. Cestovní ruch se rázem snížil až o polovic. Mě v té době přišlo jako dobrý nápad, nechat tento vodní skvost předělat, aby dál mohl lidem sloužit. Znamenalo to celou nádrž vypustit a zbavit se tak kalů, které se za celých šest set let v bahně nahromadily.
Přišel podzim, kdy započaly konečně práce. Nejdříve bylo všechno v pořádku, opravdu jsem doufal v to, že za rok bude vše jako dřív. Bohužel jsem se mýlil. Skoro po dvou měsících se začaly objevovat, podivná úmrtí ryb okolo vodní nádrže. Všichni ale tvrdili, že se není čeho bát, že je to pouze nízkým obsahem kyslíku ve vodě a že mladé ryby tento zákrok jistě přežijí. Trochu se mi ulevilo do chvíle, než se ztratil první člověk. Nikdo neviděl kam a jak. Ale všichni svorně tvrdili, že v jeden okamžik tam stál a v druhém byl prostě pryč.Veškeré práce v tu ránu utichly a následovalo vyšetřování. Na nic se nepřišlo, a namísto toho začali umírat další lidé. Zapojil jsem se do toho všeho i já, byl jsem svědkem výslechu, kdy starší muž vypovídal a říkal, že viděl ta monstra, která nádrž skrývala všechny ty roky. Nikdo mu ale nevěřil a prohlásili ho za blázna. Ty jeho slova mi dlouhovrtaly v hlavě, a proto jsem se usnesl, že se podívám do archivu, jestli nenajdu nějakou stopu. Stále jsem věřil tomu, že třeba z bahna uniká do vzduchu nějaká chemikálie.Ale ani tentokráte jsem neměl pravdu. Ty stvůry jsem jednou v noci slyšel a viděl na vlastní oči. Vypadali jako hadi, jen byli o hodně větší a zlověstnější. Vylézali na povrch a tam lezli do kanálů. Jejich řev připomínal zvuk přejíždění nehtů po zdi, tak skřípavý byl. Okolo nich se táhla mlha, ze které byla cítit zkažená vejce.
Nevydržel jsem to. Doběhl jsem domů celý udýchaný, nasedl jsem do auta a odjel. Ano nechal jsem všechny na pospas, byl jsem srab, jenže jsem se musel zachránit. Odjel jsem, co nejdál od tohoto města a jediné, co mě provázelo, bylo rádio, ve kterém hlásily další a další zmizení lidí. Nikdo krom mě a toho muže nevěděl, co se tam děje. Jednoho dne zprávy o tomto městě utichly úplně. Nevím, jak dlouho to trvalo, pět let možná deset. Neměl jsem odvahu jít mezi lidi, neměl jsem odvahu jet se tam podívat. Ale jednou mě něco přimělo se vrátit. Možná to byl strach, možná to bylo odhodlání, možná nouze, že jestli jsem tam všechny nechal pro ty netvory, tak ať už zhynu taky!
Po dvouhodinové cestě jsem dorazil na místo. Na začátku města mě nepřivítala ani cedule s názvem, tohle město bylo prostě vymazáno z mapy. Projížděl jsem, mě tolik známými ulicemi, a se zděšením jsem sledoval, jak celé město vypadá. Jakoby se tam zastavil čas, všechno leželo pod nánosem prachu a staroby. Zaparkovaná auta tu stála bez hnutí už kolik let. Nikde ani živáčka, narazil jsem jen na pár mrtvol, které měly ve tváři vyděšený pohled a vypadaly, jakoby si prožily pád Pompejí nebo podobnou katastrofu. Dlouho jsem bloudil městem. Neodvažoval jsem se jet podívat na místo, odkud jsem tehdy tak rychle utekl. Ale neslyšel jsem žádné zvuky ani tu nebyla už ta nasmrádlá mlha. A tak jsem tam zajel. K mému obrovskému zděšení a překvapení byla celá nádrž plná vody, jen ještě někde trčely z vody kusy rákosu. Pomyslel jsem si, že to tam vypadá jako před šesti set lety, kdy tohle město bylo na počátku, a neexistovaly žádné moderní vymoženosti. Nakonec jsem sedl zpět do auta a odjel. Víte, co na tom bylo nejzvláštnější? Že se mi ulevilo. Měl jsem hrozný pocit, to ano, ale i přesto jsem cítil jistou úlevu.

Snad to bylo prokletí toho města, snad to bylo prokletí mé, ale vím, že za všechny zmařené životy nesu odpovědnost jen a jen já a vím, že co budu živ, už se tam nikdy nevrátím ani já, ani ruch obyčejných všedních dnů.