Apokalypsa

14. října 2015 v 17:55 | Niki |  Povídky
"Ano, řeknu vám ten příběh, pamatuju si to, protože jsem byl u toho, když to všechno začalo a bohužel musím po těch letech uznat, že stojím za tou hrůzou, která to město nakonec pohltila.
Psal se rok 2012, byl jsem jmenován starostou a stály na mě všechny rozhodnutí, některá byla jednoduchá, jiná složitá. Byl jsem mladý a mou největší chybou bylo, že jsem nevěřil a nenaslouchal, tomu, co se mi lidé celou dobu snažili říct. Jedno z mých rozhodnutí se všem stalo osudné.
Přišel jsem do práce jako každý den a na stole mi ležely kupy a haldy řízení, které jsem měl rozhodnout. Pracoval jsem na tom všem celý den, a když už jsem byl k večeru unaven, dostal jsem se k případu vodní přehrady, kterou založili už staří domorodci. Nějakých 600 let sloužila pro město jako zdroj pitné vody a jako tahák na turisty. Jenže posledních pár let s ní byly problémy. Objevovaly se ve vodě sinice a to odrazovalo všechny cizince od koupání. Cestovní ruch se rázem snížil až o polovic. Mě v té době přišlo jako dobrý nápad, nechat tento vodní skvost předělat, aby dál mohl lidem sloužit. Znamenalo to celou nádrž vypustit a zbavit se tak kalů, které se za celých šest set let v bahně nahromadily.
Přišel podzim, kdy započaly konečně práce. Nejdříve bylo všechno v pořádku, opravdu jsem doufal v to, že za rok bude vše jako dřív. Bohužel jsem se mýlil. Skoro po dvou měsících se začaly objevovat, podivná úmrtí ryb okolo vodní nádrže. Všichni ale tvrdili, že se není čeho bát, že je to pouze nízkým obsahem kyslíku ve vodě a že mladé ryby tento zákrok jistě přežijí. Trochu se mi ulevilo do chvíle, než se ztratil první člověk. Nikdo neviděl kam a jak. Ale všichni svorně tvrdili, že v jeden okamžik tam stál a v druhém byl prostě pryč.Veškeré práce v tu ránu utichly a následovalo vyšetřování. Na nic se nepřišlo, a namísto toho začali umírat další lidé. Zapojil jsem se do toho všeho i já, byl jsem svědkem výslechu, kdy starší muž vypovídal a říkal, že viděl ta monstra, která nádrž skrývala všechny ty roky. Nikdo mu ale nevěřil a prohlásili ho za blázna. Ty jeho slova mi dlouhovrtaly v hlavě, a proto jsem se usnesl, že se podívám do archivu, jestli nenajdu nějakou stopu. Stále jsem věřil tomu, že třeba z bahna uniká do vzduchu nějaká chemikálie.Ale ani tentokráte jsem neměl pravdu. Ty stvůry jsem jednou v noci slyšel a viděl na vlastní oči. Vypadali jako hadi, jen byli o hodně větší a zlověstnější. Vylézali na povrch a tam lezli do kanálů. Jejich řev připomínal zvuk přejíždění nehtů po zdi, tak skřípavý byl. Okolo nich se táhla mlha, ze které byla cítit zkažená vejce.
Nevydržel jsem to. Doběhl jsem domů celý udýchaný, nasedl jsem do auta a odjel. Ano nechal jsem všechny na pospas, byl jsem srab, jenže jsem se musel zachránit. Odjel jsem, co nejdál od tohoto města a jediné, co mě provázelo, bylo rádio, ve kterém hlásily další a další zmizení lidí. Nikdo krom mě a toho muže nevěděl, co se tam děje. Jednoho dne zprávy o tomto městě utichly úplně. Nevím, jak dlouho to trvalo, pět let možná deset. Neměl jsem odvahu jít mezi lidi, neměl jsem odvahu jet se tam podívat. Ale jednou mě něco přimělo se vrátit. Možná to byl strach, možná to bylo odhodlání, možná nouze, že jestli jsem tam všechny nechal pro ty netvory, tak ať už zhynu taky!
Po dvouhodinové cestě jsem dorazil na místo. Na začátku města mě nepřivítala ani cedule s názvem, tohle město bylo prostě vymazáno z mapy. Projížděl jsem, mě tolik známými ulicemi, a se zděšením jsem sledoval, jak celé město vypadá. Jakoby se tam zastavil čas, všechno leželo pod nánosem prachu a staroby. Zaparkovaná auta tu stála bez hnutí už kolik let. Nikde ani živáčka, narazil jsem jen na pár mrtvol, které měly ve tváři vyděšený pohled a vypadaly, jakoby si prožily pád Pompejí nebo podobnou katastrofu. Dlouho jsem bloudil městem. Neodvažoval jsem se jet podívat na místo, odkud jsem tehdy tak rychle utekl. Ale neslyšel jsem žádné zvuky ani tu nebyla už ta nasmrádlá mlha. A tak jsem tam zajel. K mému obrovskému zděšení a překvapení byla celá nádrž plná vody, jen ještě někde trčely z vody kusy rákosu. Pomyslel jsem si, že to tam vypadá jako před šesti set lety, kdy tohle město bylo na počátku, a neexistovaly žádné moderní vymoženosti. Nakonec jsem sedl zpět do auta a odjel. Víte, co na tom bylo nejzvláštnější? Že se mi ulevilo. Měl jsem hrozný pocit, to ano, ale i přesto jsem cítil jistou úlevu.

Snad to bylo prokletí toho města, snad to bylo prokletí mé, ale vím, že za všechny zmařené životy nesu odpovědnost jen a jen já a vím, že co budu živ, už se tam nikdy nevrátím ani já, ani ruch obyčejných všedních dnů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gitty93 | E-mail | 10. listopadu 2015 v 15:48 | Reagovat

Na konci ti myslím chybí uvozovky :) určitě to má být povídání někomu, když to začíná uvozovkama, ale pokud si tvůj představitel nemluví jen pro sebe... nechceš zkusit doplnit i reakce toho komu to povídá, či snad nějaký rámec kolem..dva muži sedí v ztemnělém baru jeden se snaží překřičet řev jukeboxu ještě jednu rundu tady pro mýho kamaráda... nebo jak to píše do závěti svým dětem :) prostě přidat nějaký kontext, příběh je to snad pěkný, tak bys ho mohla ještě vylepšit...to je aspoň můj názor, třeba jsi to myslela úplně jinak..pak můžeš napsat pokračování :) že bys měla pěkný úvod a šlo by to dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama