Listopad 2015

Jurmala - jiný svět

24. listopadu 2015 v 16:31 | Niki |  Lotyšsko
O tomhle místě je pravda, že moc nevím, ale jelikož ho vkládám do své absolventské práce, musela jsem se o něm něco dozvědět a tak i vám přináším nejnovější informace o tomhle malém ráji na zemi. Čerpala jsem informace z map na googlu, TripAdvisora, Bookingu a lotyšských stránkách, které jsem našla úplně náhodou a celé jsem si je sama musela přeložit do češtiny.

Jurmala je městečko spojené z šestnácti bývalých vesnic okolo moře. Od Rigy je coby kamenem dohodil. Dvacet pět kilometrů a každou chvíli odtud do Jurmaly vyjíždí příměstský vlak. Pro Lotyšany je to jediná destinace, kde je moře. Ale aspoň nějaké to moře mají, i když jen málo teplé a dá se v něm koupat přibližně dva měsíce v roce. Jenže Lotyšanům stačí málo, jsou to super skromní lidé a to se mi líbí čím dál tím více.

Ovšem lidí, kteří sem v létě jezdí za sluníčkem, mořem a spoustou konzertů či restaurací stále přibývá a už tak skromní nejsou. A tak se z Jurmaly začíná stávat poměrně drahá destinace, kde místo k pobytu musíte rezervovat dostatečně dopředu. Nebo využít vláček a na otočku se večer vrátit zase do hlavního města.

V Jurmale existuje mnoho restaurací, které mají vyhlídku na moře, a pláž si zde každý zamiluje. Mořské "obludy" seženete na každém kroku a podle TripAdvisoru chutnají báječně. V blízkém konzertním "domě" se celé léto něco děje. Od folkových koncertů přes vystoupení rockových skupin až k různým recitálům nebo vážné hudbě. Každý si vybere.
Architektura města je pro nás Evropany také zajímavá. Jejich dřevěné domečky, které stále stojí a ani požáry jim neubraly na kráse, jsou dominantou města. Existuje zde i muzeum, ve kterém je momentálně výstava plavek od počátku světa až doteď.

V okolí Jurmaly je také les, kde jsou pro děti připraveny prolézačky. Je to interaktivní les. A dospělí si tak přijdou také na své. Když správně zvolíte dobu, kdy se tam podívat, můžete najít les v tichosti. Jen ptáci budou slyšet a vězte, že těch je Lotyšsko plné. A druhů, o kterých se nám ani nesnilo. Je to možná dáno tím, že je v okolí i řeka, která jakoby dělá z Jurmaly malý ostrov, kde z jedné strany okousává pláže slané moře a z druhé strany se valí sladké vody řeky.

Pokud se rozhodnete, vydat se řekou na lodích, neprohloupíte. Bude to zkrátka nezapomenutelné.

Jestli se někdo z vás do Jurmaly vydá, nezapomeňte navštívit všechna výše pospaná místa. Bude to určitě příjemný zážitek. A vy, co už jste tam byli, my můžete do komentářů napsat, co všechno ještě Jurmala nabízí.

Že by bylo naposledy opravdu naposledy, nebo zase ne?

23. listopadu 2015 v 23:44 | Niki |  Téma týdne
Já vím, já vím. Dvakrát za sebou? Jenže o tohle nejde se nepodělit.

Mám spolubydlícího a je to chlap, což asi mluví za vše. Dneska ráno zapomněl klíče v zámku. Jindy zapomene zavřít okno do kuchyně a to bydlíme v přízemí. Na úklid a čistotu taky moc není. Ale když mu to chci zrovna všechno pěkně od plic říct, udělá činu, která voní po celém bytě tak neodolatelně, že si přece nemůžu jít stěžovat, co? A Tak za ním raději přijdu a se smutným výrazem ho prosím, jestli by mi trochu nedal, že hlady šilhám, protože jsem moc unavená na to, abych ještě vařila. A on samozřejmě bez debat řekne, ať si naložím, co hrdlo ráčí. Provinile odcházím s plným talířem z kuchyně. Po cestě si tak říkám, že bych asi měla udělat něco, abych mu to oplatila. Pak ale tu myšlenku rychle zaháním, protože vím, že jak jednou chlapovi s něčím pomůžete, třeba s nádobím, už se ho potom nezbavíte.

Tak tu teď tak sedím a říkám si. To bylo naposledy Vondráková! Příště mu řekneš, co je to za vola a že nemá nechávat klíče v zámku nebo otevřené okno. Že nemá nechávat rozsvíceno v celém bytě jako v elektrárně, nebo že ty boty nepatří doprostřed předsíně, aby si o ně každý rozbil pusu. Ale bude to příště opravdu naposledy anebo zase uklohní něco výborného a já neodolám. Místo nadávek ze sebe budu hrnout jenom chválu?

Takže si odpovím zase jednou sama. Jsem děsná ženská!

Naposledy?

23. listopadu 2015 v 23:15 | Niki |  Téma týdne
Tohle slovo jsem vždy brala jako něco smutného. Nikdy mě nenapadlo, že něco končí a něco nového začíná. Ale teď už jsem starší a tak vím, že naposledy nemusí nutně znamenat navždy. Slovo naposledy může mít i kladný význam. Jaký?

Každý týden v neděli mě chodí přítel vyprovodit na vlakové nádraží, když odjíždím do Prahy na studia. A každý týden mi se slovy "tak poslední pusu a už běž" mi tu pusu dává. Je to sice na dlouhou dobu pusa poslední, jenže vím, že až se vrátím, zase dostanu další. A tak se můžu o to víc těšit na návrat domů. Je to milé naposledy. Když potom sedím ve vlaku. Cítím na rtech ještě dlouho potom, co vyjedu z Tábora chuť vody po holení. A na mé tváři se stále drží ten potutelný úsměv.

Tak co říkáte, není to krásné "naposledy"?

Život s či bez?

19. listopadu 2015 v 21:12 | Niki |  Téma týdne
Tenhle týden (což je 47. týden v tomhle roce) v televizi běžela pohádka od Tima Burtona, Karlík a továrna na čokoládu, v hlavní roli s úžasným Johnyhm Deppem. A mě při tom napadlo, jak smutné by to bylo, kdyby se nenarodil takto nadaný režisér a kreslíř, který má tak obrovskou fantazii, že často bere dech. Myslím, že by to bylo strašně divné. Sice bychom to nevěděli, ale mohl by tu být někdo jiný s tak oduševnělým projevem? Život není černo bílý a bez kouzel se neobejdeme.

Tak si představte, že by přišel někdo, kdo by měl omezenou fantazii a z pohádky Karlík a továrna na čokoládu udělal příběh, který by všichni okamžitě zaplašili do zapomnění. Zkrátka by se to nepovedlo. No nebylo by to smutné? Každý příběh, člověk a všechno okolo nás potřebuje kouzlo k tomu, aby mohlo žít nebo aby nebylo zapomenuto. Bez kouzel to zkrátka nefunguje. A dokud budou žít lidé jako Tim BUrton nebo Johny Depp nemusíme se bát, že budeme bez kouzel muset žít.

Noční přízrak

16. listopadu 2015 v 18:27 | Niki |  Povídky
"To jednou takhle v noci se mi zdálo, že slyším vlak. Říkal jsem si, že to je dost divný, protože vlaky od půlnoci nejezdí. Na hodinách bylo 3:40, a přesto jsem ho slyšel z dálky houkat. Myslel jsem si, že pozměnili dobu, kdy jezdí nákladní vlaky. Občas ten čas prostě změnili, aniž by to někam napsali. Jenže pak mi něco došlo. Ten vlak funěl a slyšel jsem páru. Tyhle vlaky v našich končinách nejezdí už pěkných pár desítek let. Rychle jsem na sebe něco hodil a běžel se podívat dozadu na verandu, jestli ho uvidím. Houkání a páru bylo slyšet zřetelněji nežli před chvíli uvnitř v domě. Ale neviděl jsem žádná světla. Dokonce ani signalizace nezměnila barvu a nezačala cinkat. Jenže já ten zvuk slyšel. A tak jak tady sedím, vám povídám, že se to blížilo tak rychle, že jsem měl pocit, že každou chvíli už musím vidět komín s párou a. A najednou byl konec. Ticho jako v hrobě. Jen ve vzduchu se držel divnej smrad. Okamžitě mi bleskla hlavou myšlenka, že spím a tohle je prostě jeden z těch zlých snů, které občas mám. Jenže srdce jelo jako o závod a ruce se mi klepaly. Ať jsem se štípal do uší, jak moc jsem dokázal, prostě jsem se neprobudil."

Od druhého stolu se ozval smích. "No jo prosím tě, hlavo stará pomatená. Ede tuhle historku vyprávíš od doby, co tě znám. A to už je sakra dlouho. A nikdá jsem od žádnýho jinýho člověka neslyšel, že by viděl a slyšel co ty. Povídačky pro děti, tak je to. Vzal sis na noc moc prášků na spaní a místo toho abys spal, ti vykouzlily halucinace, o kterých si myslíš, že jsou pravda."

Ed se křivě pousmál. "No jo Franku, když tys u toho nebyl. Já ti povídám, že jsem slyšel, co jsem slyšel. A že o tom nikdo jinej nemluví, za to já nemůžu. Stejně by si o tom člověku, lidi říkali, že je blázen. Tak jak si to myslíte vy o mně." Mávl nad tím rukou, napil se piva a pokračoval. "Ta noc, co se okolo mýho baráku prohnalo to zjevení, byla sice jenom jedna. Ale ráno se děly divný věci. Pár krav okolo železnice pochcípalo a nikdo nevěděl proč. Ptáci, kteří ještě nestihli odtáhnout za teplem, byli do rána taky tuhý. A ztratil se pes starý Morisový. Buď to s tím mělo, co dělat nebo ne. Já jenom vím, že ta noc v tom pošmourným listopadu mi změnila život a nasadila mi brouka do hlavy."

Dva mladíci, kteří ve vesnici opravovali osvětlení okolo železnice, seděli u vedlejšího stolu a všechno to poslouchali. Jeden z nich nakonec polohlasem povídá. "Hele Pete, já vím, že je to asi blbost, ale ten starej chlápek nevypadá na to, že by kecal." Peter se na něj podíval, nadzvedl obočí a povídá: "cože? Snad si nemyslíš, že budu věřit tomu, že tady kdysi dávno projel vlak duchů. Seš padlej na hlavu? Už to radši nepij, kámo." Stew chvíli přemýšlel, nadechl se a pokračoval: "Já nevím, co viděl nebo slyšel on, ale včera, když jsme usazovali tu lampu u železničního přejezdu, jsem měl pocit, že slyším vlak. Jenže to je blbost, protože vlaky teď vůbec po trati nejezdí přece. Trať chtějí otevřít až za měsíc. A pochybuju, že je tady někde jiná železnice, odkud bych ten zvuk slyšel. Jen ti říkám, že jsem měl takovej blbej pocit. Pořád jsem se ohlížel, až jsem v jednu chvíli skoro slítnul do toho rigolu vedle trati. To mě docela probralo a pak už jsem neslyšel nic." Pete se na něj podíval a povídá: "Tak to vypadá, že bysme měli zaplatit a jít domů. Já žádnej vlak neslyšel a tobě, jak tak koukám, začíná hrabat. Nekouřil si náhodou včera mariánu před službou?" "Jak mě tady vidíš, tak tak jsem čistej. To svinstvo jsem neměl už dýl, jak rok." Odpověděl Stew. "Hele necháme to být. Mně se zdálo, asi Bůh ví, co a jenom jsem si to spojil s tím vyprávěním toho páprdy vedle u stolu." Pokračoval Stew.

Když vyšli oba mladíci z hospody byl mrazivý večer. Oba se zachumlali do svých bund a čepici si narazili pořádně na hlavu. Od úst jim stoupal bílý dým. Krajina okolo nich byla tichá a jen občas bylo slyšet, že někde v dálce projelo auto. Čím víc se blížili k místnímu rybníku, tím větší mlha se dělala a pouliční lampa na ně občas zablikala. Nebylo vidět téměř na krok. Až došli na náves, kde se cesta stáčela doprava ke starému statku a před nimi byla železnice. Teď neosvětlená a čekající na další pracovní den.

Pete se najednou zarazil. "Co to je za zvuk?"Ptal se poplašeně. Stew se zastavil až za okamžik, ale slyšel to taky. S hrůzou si uvědomil, že je to ten zvuk, co kvůli němu včera málem zapadl pod kolejiště. Oba se teď dívali na železnici. Zvuk sílil a byl zřetelnější, než před chvílí. Žádné světlo, žádný dým z dálky nebyl vidět. Ale ten zvuk. Připomínalo to rozhicovanou mašinu z konce minulého století, která má zálusk na vaše kosti. Pete se najednou rozeběhl doprostřed kolejí."Tak pojď ty hnusná mrcho, vem si mě," hulákal. Stew na něj jen vystrašeně koukal, neschopen pohybu. " Neblázni, vypadni z těch kolejí, než tě ten vlak smete." Než však stačil otevřít pusu znovu, byla tu.

Přízrak z hlubin pekla. Ohromná lokomotiva hulákala jako o život a vypouštěla spoustu černých sazí. Její obludná velikost připomínala tank a maska zela do černočerné tmy jako huba plná ostrých zubů. Nazlobeně párkrát zapískala. Vezla asi tucet vagónů, ze kterých visely cáry starého oblečení. Ve vzduchu byla cítit zdechlina. A smích. Naháněl husí kůži, a jestli nebyl Stew doteď vyděšen až do konce svého života, tak teď už byl. Mašina byla pryč. Vlastně to byla setina sekundy a byla pryč se vším všudy. Jenže pro Stewa to bylo jako hodina. Ten pohled se mu vryl do mozku jako cejch.

A Pete? Ten zmizel i se řvoucí tlamou téhle bestie.

Daugava

14. listopadu 2015 v 16:57 | Niki |  Lotyšsko
Největší lotyšská řeka pramení v ruských horách. Ústí do Baltského moře a svojí šířkou předčí leckterou evropskou řeku. Pro místní obyvatele byla řeka kdysi hlavní obživou. Plavilo se po ní dřevo, přepravovali se po ní lidé ze břehu na břeh i na delší vzdálenosti do větších měst. Proto také většina velkých měst leží právě u řeky. Má mnoho ramen, která se vlévají do jiných řek nebo se z nich postupně stávají jezera.

Jezery tato země oplývá. Jsou tu malá i velká. Pěkná i zarostlá, ale všechna kouzelná. V národních parcích najdete okolo jezer mnoho druhů ptactva. Pro odborníky i laiky jsou zde místa, kde si v klidu svoje oblíbené miláčky můžou pozorovat. Téměř všechna jezera jsou ledovcového původu, a proto je také celá země jedna velká placka. Nejvyšším místem je "hora" Gaizinkalns s 312 metry nadmořské výšky. Přesto to ale Lotyšanům nebrání v tom, vytáhnout v zimě lyže a jít se sklouznout. To jsem ale odbočila.

K řece se váže mnoho příběhů, které si vyprávějí místní lidé již odnepaměti. Jedna legenda vypráví o zrození této řeky. Bůh stvořil zvířata, lesy a půdu. Když bylo všechno hotovo, zvířata se mezi sebou začala pošťuchovat. To se Bohu nelíbilo a tak jim dal za úkol, vyhloubit kaňon. Liška, jezevec, ptáci, krtci. Ti všichni pracovali dobře a tvrdě. Když se jednoho dne Bůh podíval, zjistil, že práce je hotová. Viděl, jak každé zvíře pracovalo. Krtka odměnil černou barvou za jeho dobré schopnosti rytí. Kachny pracovaly méně a tak jim Bůh dal možnost plavit se po vodě a pít z ní. Rak pracoval nejméně z nich a tak mu Bůh nařídil, že bude chodit obráceně. Když takto pochválil a potrestal všechna zvířata, nechal kaňon zalít vodou. Tu řeku pojmenoval Daugava a určil její tok, který bude končit v moři.

Dnes slouží řeka víceméně pro turistické účely. Je plná meandrů, které tu vytvořil procházející ledovec. Lidé sedí u břehu řeky a pruty se líně pohupují na vodní hladině. Občas někde vyskočí ryba a s plesknutím dopadne zpět do vody. Ptáci létají nad vodou a čekají na příležitost čapnout takovou rybku do zobáku a uletět. Motýli krouží chvíli nad řekou a pak někam odletí. Za chvíli je slyšet výskot. To připlouvají vodáci. Pro ně je řeka jako stvořená. V letních měsících má Daugava spoustu vody a tak může vytvářet výry a peřeje. Jen na pár místech se na řece objeví vodní mlýn nebo jez. Okolo řeky se prohání cyklisté a cinkají na pozdrav vodákům.

Zima je ale v Lotyšsku také krásná. Je však dlouhá. Všechno je zasněžené, dělají se závěje, sníh leckdy dosahuje až jednoho metru. Všechno v přírodě spí a jen občas zazpívá někde káně. Slunce svítí do kraje a odráží se zpět od sněhové přikrývky. Ale nehřeje, na síle zase nabude až okolo dubna, kdy začne tát sníh. Řeka je zamrzlá a po ní se procházejí kačeny, které jsou krmeny místními dětmi. Ty potom bruslí na řece, hrají hokej nebo staví sněhuláky. Je moc pěkné to sledovat. U nás už zima jako taková dlouho zase nebyla. O zamrznutých řekách se nedá mluvit už vůbec.

Pokud se do kraje vydáte, doporučuji si objednat kanoe nebo rafty a vyzkoušet sílu tohoto přírodního živlu. Dají se také půjčit kola s celým vybavením.

Značka: koupím soukromí

12. listopadu 2015 v 12:47 | Niki |  Povídky
Na tenhle nápad mě přivedl kamarád, který mi nedávno povídal o tom, jak se doma nemůže soustředit, protože za ním pořád někdo chodí a dává mu "inteligentní" otázky. Ale jinak je povídka čiště výplodem mojí představivosti.

Jmenuji se Paul Adler a jsem vyšinutý magor. Manželka se se mnou rozvedla ze stejného důvodu, díky kterému mi život nakopal prdel. Nevěra. To je sice slovo, které nahání všem lidem strach, ale pokud nemáte svědomí jako já, nijak to s vámi nezamává a žijete si spokojeně dál. Za to pohlavní nemoci jako chlamydie, syfilis nebo bradavice, s vámi zamávat dokážou zcela určitě. A taky pořádné nasrat.

Žiju v domě pro odloučené a rozvedené lidi. V životě jsem se ničím neproslavil a o práci taky neumím zavadit. Mými sousedy jsou lidé, kteří se snaží každý den páchat sebevraždu, ale dost velká míra sebezáchovy jim to stále nedovoluje. Je to otravné, poslouchat jejich fňukání. Jenže s tím nic nenadělám, když jim ty prášky nenacpu do chřtánu sám nebo se neodstěhuju. Ale v tom je potíž. Těžko se můžu někam stěhovat, když nemám na zaplacení ani téhle činže. Často na mě klepe správce. Taky řve něco v tom smyslu, že buď zaplatím, nebo mi zpřeláme hnáty. Ale jak by to chtěl provést? Nikam nechodím, protože žeru konzervy ještě z doby Vietnamu. Nikdo nechodí za mnou. A klíče od bytu mám jen já, protože jsem si šibalsky nechal předělat zámek. Jistota je totiž železná košile nebo už se to dneska tak neříká? To je fuk.

Už jsem říkal, že jsem magor? Vážně jsem. Často mívám pocit, že když se na sebe podívám do zrcadla, bude tam stát smrtka s propadlýma očima a s vychechtaným xichtem si na mě bude ukazovat. Někdy, když v noci spím, se mi zdá, že to vůbec nejsem já. Ale tohle všechno jsem začal pozorovat až po rozvodu. Vlastně to pozoruju od tý doby, co jsem se přistěhoval sem. Dosud jsem byl magor jen proto, že jsem střídal všechny ženský, co Pán Bůh stvořil nebo jsem si to aspoň myslel. A že jich bylo!

Nedivil bych se, kdyby tady dřív chcíplo pár homoušů. Přeci jen San Francisco jich bylo před pár lety ještě plný. A tahle barabizna může klidně stát na indiánském pohřebišti. V noci často slyšívám zvuky. Možná jsou jen v mojí hlavě a možná taky ne. Zdá se mi o tom, jak ležím pod sluncem zalitým zálivem a pozoruju děti, které si hrají na pláži. Že bych byl i úchyl? Nebo se mi zdá o manželce, jak jí s grácií oznamuju, že má vypadnout z našeho baráku a ona přitom vypadne třeba z okna. Moc příjemný sny. Každopádně poslední dobou se tu dějí divný věci.

Vedle mě už dlouho nezaskučel soused, co se sem nastěhoval ještě přede mnou. Ale nevšimnul jsem si žádné změny. Pořád to tu smrdí a teď možná ještě víc. Třeba se konečně probral ze své sebelítosti a odešel někam, kde mu nabídli práci a třeba i lepší byt než je tohle. Nebo mu došlo, že v tomhle cvokhausu prostě o ženskou nezavadí. Hlavně že je tu teď klid. A ta ufňukaná baba, co bydlela nade mnou a děsně ráda mě provokovala svými podpatky, co klapaly po podlaze, jak o život už je taky nějak v klidu. Třeba ji syn odpustil a vzal ji na milost zpátky do Bostonu. Anebo taky ne. Představa toho, jak tahle hnusná ženská s nafouklým ubuleným frňákem skáče z mostu, je zkrátka k nezaplacení.

Dneska večer půjdu spát brzo a myslím, že se konečně vyspím.

Kolem půlnoci se otevřely dveře bytu pod Paulem Adlerem a vyšel z nich oblečený ospalý chlap, který měl v očích neurčitou myšlenku. Podíval se nalevo pak napravo a vykročil do chodby. Pískal si po cestě monotónně znělku z nějakého známého filmu, sám zřejmě nevěděl jakou, protože náhle přestal a otočil se. Ruce od krve si vrazil do kapes a usmál se způsobem vhodného jedině pro vraha. Vyšel do patra, podíval se na byt s číslem c a zaklepal. Nikdo mu neodpověděl. Vešel dovnitř a uviděl v posteli muže. Spal spánkem spravedlivých a jen občas mu cuklo pod víčky. Přešel ke stolu, na kterém se válela spousta dokumentů. Smlouvy, neposlané šeky, roztrhané papíry a mezi nimi prosvítal papír, na kterém bylo inzerováno hustou barvou: "značka: hledám soukromí". Podepsán sám Paul Adler. Muž se zvědavostí papír zvedl a široce se usmál. Otočil se na spícího nájemníka bytu. Ten však z postele zmizel. Prudce se mu rozbušilo srdce a rozhlížel se na všechny strany. Dveře do koupelny byly zavřené. Muž si pomyslel, že jedině tam se mohl schovat. Pomalu se ke dveřím přiblížil, ve vteřině je otevřel a rozsvítil, se řevem se vřítil do místnosti, kde nebyl vůbec nikdo. Otočil se a před ním viselo na zdi zrcadlo. Díval se do očí Paula Adlera.

Slova bolí

9. listopadu 2015 v 14:13 | Niki |  Téma týdne
Občas pracuji jako tazatel a přepisovatel dat v jedné marketingové firmě. A tak znám problém obou stran. Na jedné straně si lidé stěžují, že jim nejsou firmy schopny nabídnout vhodné zboží a dobrou službu. Na druhou stranu jsou však líní na cokoli odpovídat. Většinou vás tedy přejdou s úsměvem a díky. Někdy vám vyhubují a pošlou mezi půlky. Chápu to. Obě strany to nemají lehké. Jak ale potom firmy mohou své průzkumy věrohodně vyhodnotit, když jsou lidé schopni utéct vprostřed rozhovoru? Je to zkrátka začarovaný kruh. A přitom by stačilo, kdyby se lidé navzájem poslouchali. Myslím, že je to jeden příklad za všechny, kam až může vést síla slova.

Druhý případ je trochu jiný, ale také závisí na dorozumění. Pracuji na pokladně kina v Praze, kde míváme porady. Na nich řešíme, jak se chovat k zákazníkovi. Všechno se dá prý vysvětlit. S tím bych sice souhlasila. Ale dodám, že se to bohužel nedá vysvětlit všem. Na minulé poradě jsme se dozvěděli, že vyhodili mladíka, který odkázal jednoho zákazníka do patřičných mezí. Inu naprosto toho hocha chápu. Sice měl zavolat manažera, který by to s ním vyřešil, jenže každý jsme jen člověk. A každý z nás má své meze, přes které nikdo nesmí. Lidé umí být zlí, panovační, povyšují se nad ostatní. Slovo je strašně silné, a když se použije špatně, může ublížit. Já už si zvykla být inteligentní a rozmýšlet si, co řeknu, ale spoustě lidem ten cit pro volení slov chybí.

Myslím si, že by možná už ve školách měli zavést kurzy společenské mluvy. Protože to, jak mluví někteří žáčci nebo teenageři je opravdu strašné a nemyslím si, že u všech těchto lidí musí být nutně otec dlaždič a matka lehkých mravů.

Takže na závěr, kde se stala chyba v systému? Když slovo může ublížit víc než pohlavek. A může ovlivnit veškeré dění a nejen to statistické.

Na Ďáblovu prdel aneb toulky po Jižních Čechách

7. listopadu 2015 v 16:20 | Niki |  Cestou necestou
Jestli si myslíte, že jsem se vydala do pekla, tak nikoli. Ďáblova prdel je skalní útvar, který se nachází malinký kousek od vesnice Český Rudolec v České Kanadě. Ale na to si ještě chvilku počkejme.

Představte si ráno, všude sníh a zima, ale svítí sluníčko a máte spoustu energie a času. Půlku zimy už jste v posteli strávili, tak teď je čas na nějakou aktivitu. Sváča je hotová, auto připravené, všechny průduchy pod oblečení jsou ucpané. Můžeme vyrazit. Pro lidi, kteří ještě stále jezdí podle mapy, mám jednu vychytávku. Říká se jí navigace. Nemusíte se hádat, kdo je horší, jestli navigátor nebo řidič. Víte, že ji nedržíte obráceně a chytrý hlásek vám občas napoví, že jedete dobře nebo špatně. Šťouralové pozor, ještě jsem se s navigací Sygic neztratila a to už se mnou projela kus Evropy. Všechno je tedy připravené můžeme vyrazit.

A protože jsem naznačila, že se touláme po Jižních Čechách, výpravu začneme v Táboře, odkud taky pocházím, a o kterém už jste si taky mohli něco přečíst. Trasy jsou různé. Dá se jet přes Kamenici nad Lipou a Stmilov nebo přes Jindřichův Hradec a Kardašovu Řečici. Každopádně všechny cesty vedou do Říma, tedy vlastně do Markvarce. Cesta nám trvala ani ne hodinu a půl, a protože tenhle kraj známe v létě jako svoje boty, bylo pro nás nové, vidět ho pod bílou peřinou, opravdu to vypadalo jako někde v Kanadě.

Kousek od vesničky jsme zaparkovali na malém parkovišti určeném pro výletníky. Došlápli jsme k informační tabuli, která hlásala, že rozhledna nedaleko je otevřená již od února za dobrého počasí. To bylo příjemné zjištění a obě podmínky tento den splňoval. K rozhledně vedla lesní cesta okolo výběhu pro koně a farmy, ke které, jak jsme se později dověděli, patří všechny okolní pozemky včetně Ďáblovy prdele. Rozhledna tady nestojí dlouho, je ze dřeva a okolní lesy zatím převyšuje. Jsou zde lavičky pro odpočinek a kadibudka pro ty, co to dovezli až sem. K našemu překvapení byla rozhledna zavřená. To bylo docela zklamání. Těšili jsme se na výhled do okolní spící krajiny.

Vytáhli jsme svčinu, trochu to tam prošmejdili a vyrazili jsme dál. Jestli si myslíte, že dál jsme šli podle informačních tabulí, tak se spletete. Žádné už po cestě nebyly. Všude byl jen sníh a žádné stopy. Cesta se dělila na tři pěšiny vedoucí každá úplně jinam. Po jedné z nich jsme se vydali. Nebudu vás dlouho napínat, přes veškerou snahu, projití všech stezek, upadnutí na ledových zmrazkách, jsme stejně tu prdel nenašli! Je tam, víme to my i lidé, kteří o tom píší v turistických průvodcích. Místo toho jsme našli krásné malé rybníčky kaskádovitě upravené a na nich plující kachny. V rybníkách se líně převalovali kapři a házeli blyštivé odlesky do kraje. Přes rybníky vedly mosty, které jakoby sem přibyly teprve včera, tak moc voněly dřevem. Tohle bylo ono, energie z toho místa přímo svítila. Po pořízení několik fotek, jsme se vydali na cestu zpět k autu. A Aby ten výlet neskončil tak rychle, ještě jsme se svezli do Markvarce.

V této vesničce mají totiž starý mlýn, se kterým si dal majitel neuvěřitelnou práci a vytvořil z něj prodejní galerii a kavárnu. Uvnitř to vypadá moc pěkně. Všude stály vlastnoručně dělané hrnečky, mísy, kočičky, čarodějnice a do toho krásně zapadalo staré zařízení mlýna, které bylo zrenovováno. Všechno to tam vonělo a bylo tam moc útulno. Jejich horké maliny jsou vyhlášené po celém okolí a domácí čokoláda prostě úžasná. Všem vřele doporučuju navštívit tohle místo, název je zcela prostý Do Mlejna a na jejich webových stránkách najdete vše, co budete potřebovat. Až tam budete, všimněte si, že před mlýnem leží rybník. A jestli tam bude pořád ta jedna vznešená labuť, nezapomeňte jí hodit nadrobený rohlík nebo housku i za mě.

Fotky z téhle výpravy najdete v sekci Galerie -> Cestou necestou -> Markvarec - Ďáblova prdel

Žižkův hněv aneb v Táboře jako doma

7. listopadu 2015 v 16:12 | Niki |  Cestou necestou
Město Tábor se nachází na severu Jižních Čech a tak trochu zapadá mluvou už do kraje Středočeského. Ovšem v duši je každý Táborák vyloženě Jihočech.

Tohle město mám moc ráda. Důvody jsou prosté. Narodila jsem se tady, bydlím tady a všechny zapadlé uličky mám křížem krážem projité. Moje srdce zkrátka Táboru propadlo.

Své jméno získalo už v roce 1420, kdy chrabrý lapka Jan Žižka zastavil svou zmoženou družinu a rozdělal zde svůj tábor. Nikdo nemohl tenkrát tušit, že se z tábora stane Tábor. Nicméně je to tak. Nejdříve bylo město vystaveno ze dřeva, ale po pár požárech se rozhodli, že pod městem postaví rozsáhlé sklepy, kam se lidé budou moci schovat nejen před požárem, ale také před nájezdy nepřátelských vojsk. Nakonec místní stejně povolili a město postavili z kamene. Dodnes tak město zažilo asi tisíc přestaveb. Od gotiky, přes baroko až po renesanci a neogotiku. Žižka byl velice inteligentní, a když se říká, že město neměl rád, ale to podle mě říkají závistivci, nechal pro město vystavit Jordán. A s bohem ani s Biblí to nemá co dělat. Byla to největší zásobárna vody, která kdy existovala a vznikla v roce 1492. Inu někdo objevil Ameriku a někde postavili Jordán. Pro pisálky, kteří o ní stále mluví jako o rybníku, teď poslouchejte. Je to největší vodní nádrž ve Střední Evropě. Sloužila pro zdroj pitné vody, o čemž svědčí pozůstatky vodárenských věží. Že se tam dnes chovají ryby, je jen důsledek toho, že lidé vodu pít už nechtěli. Mor a tak, známe to všichni. No nic.

K Táboru neodmyslitelně patří Husité neboli kališníci, kteří začali přijímat pod obojí a tak díky nim věřící mají čím utěšit ječící žaludek po dlouhé bohoslužbě. Také k nám na chvíli zavítal kdysi Mistr Jan Hus. To bylo v době, kdy ho sprostě vyhodili z Prahy a než ho, chudáka, upálili v Kostnici. Což je vlastně docela paradox, Kostničtí se jeho vraždu snaží žehlit už tak dlouho, až je radši Tábor pojal za spřátelené město. Hus v té době tedy kázal na Kozím hrádku kousek od dnešního Tábora. Neměl to lehké ani tam, v té době ještě Tábor nestál, ale kamarád s Žižkou být mohl a tak se není čemu divit, že ho tam chtěla jenom jedna část náboženské obce.

V Táboře se jednoho dne rozhodli a začali vařit pivo. Z dobových knih se můžete dočíst, že se to prostě nedalo pít. A tak název piva Kotnov či Tábor přešel pod přezdívku Žižkův hněv. Nevím, na kolik si tvůrci Žižkova vraždícího palcátu z této části historie něco vzali, ale tahle akce se tu už pár let koná. Pro příznivce rockové hudby je to to pravé ořechové.
Co se týká Kotnova, je to zbytek opevnění, z něhož nám zůstala jen Bechyňská brána a opevnění na Starém městě. Později ho přestavěli na pivovar. Dnes tam najdete muzeum, restauraci, ubytování pro movitější z vás a taneční klub Kotnov, který vřele nedoporučuji. Ne dělám si srandu, klub se nachází ve sklepě a jsou tam pěkné pozůstatky stropní klenby.

Každoročně se u nás pořádá festival Táborská setkání. Moje kamarádka to jednou nazvala Táborské ohníčky a přijde mi to opravdu vtipné, na její obranu je z Prahy. "Táborky", jak jim říkáme, trvají celý víkend v září a jsou takovým ukončením za kulturním létem v Táboře. Sjedou se sem známé osobnosti. Taneční, pěvecké a herecké skupiny ze všech spřátelených měst vystupují na podiích. Máme fakíry, šašky, provazochodce i šermíře. Na několika místech na Starém městě jsou jarmarky, kde najdete pekaře s plackami, koláči nebo kováře s jeho výrobky či koželuhy, kteří nabízejí náramky i opasky. Najdete zde opravdu neuvěřitelné množství produktů. A taky nesmím zapomenout na burčák a medovinu, kteří zkušenější z nás prolívají hrdlem celý víkend. Neopomenu taky ohňostroj, který stál tenhle rok za zlámanou grešli, ale jinak je zábava ho pozorovat, jak nedopalky létají na střechy starých domů, které přímo žadoní o nějakou tu jiskřičku. Před ohňostrojem prochází městem průvod v dobovém oblečení. Při něm nasajete tu správnou chuť středověku. "Voní" tu petrolej a za pokřiku "kalich, víra, Tábor" nebo "Žižka je náš bratr věrný, přijímáme pod obojí" tuhne krev v žílách (nebo aspoň mě, protože tu atmosféru miluju). Představte si, že videomaping dorazil už i k nám a tak jsme mohli vidět městský úřad ve větru i v plamenech a bylo to fascinující (já jsem ho prošvihla, protože organizátoři zřejmě netušili, jako každý rok, že přijde tolik lidí a všichni budou chtít všechno vidět,jak nečekané!).

Ve městě najdete mnoho kulturně zajímavých míst. Divadlo Oskara Nedbala, Husitské muzeum, věž kostela, odkud je vidět široko po kraji, v neposlední řadě také Muzeum čokolády a marcipánu, kde pracuje a mnoho výtvorů stvořil můj dobrý kamarád, na kterého jsem právem pyšná. Muzeum fotografky Šechtlové, jejíž rodiče mapovali Tábor už od vzniku fotoaparátů. Spousta parků, náměstí, hlavní promenáda atd. U nás se taky dobře najíte. Kuchyně všech zemí se sice soustředily na hlavním Žižkově náměstí, ale aspoň nikam nemusíte běhat a památky si můžete užívat i z teras restaurací. Pošeptám vám tajemství, nejezte U Zlatého lva, ale na pizzu si radši zajděte o kousek níž do postraní uličky, kde je moc dobrá, není mastná a drahá. Pokud nejste dobrodruh, nechoďte ani do Pivnice U lva, tam byste mohli dostat po kebuli. Pokud toužíte po ostrém jídle, naše Indická restaurace Tandoor je nejlepší v celé republice, samozřejmě mimo míst její franchisy. Mám to ozkoušené. A na burgery vyrazte do Originálu nebo Coolu, kde je příjemná obsluha, dobré pití a je to v centru.

Tábor je návštěvníkům otevřen celoročně. Nedá se popsat v jednom článku všechno, co zde můžete navštívit a podniknout, věřte ale, že v Táboře a přilehlém okolí se nikdy nudit nebudete.

Všechny fotky, které jsem někdy nafotila, najdete v sekci Galerie -> Cestou necestou -> Tábor