Prosinec 2015

Proč si je nedávat

29. prosince 2015 v 15:57 | Niki |  Téma týdne
Svět je plný lidí. A podle mě se dají rozdělit na dva typy. Jeden typ lidí je ten, který je věčně nespokojený, potřebuje každou chvíli nějakou změnu a nikdy mu není nic po chuti. Tenhle typ lidí si dává každoročně předsevzetí typu: "Od Nového roku nekouřím." Pak stačí, aby druhého ledna vjeli po dovolené na silnici nebo aby se na ně šéf křivě usmál, a už sahají po cigaretě znovu.

Pak existuje druhý typ lidí, kteří jsou takzvaně normální. Moc normální taky nejsou, ale jsou natolik chytří, že si žádná novoroční předsevzetí nedávají. Je jim totiž jasné, jak by to na Nový rok dopadlo. Tuhle morální kocovinu s knedlíkem v krku nikdo z nás zažívat nechce. A tak to děláme fikaně. Přes celý rok si dáváme malá předsevzetí, malé cíle, které sice nikoho z okolí nenadchnou, ale my jsme schopni je plnit a je nám dobře. Nemusíme tak potom všem našim známým vysvětlovat, proč jsem ještě nezhubla těch deset kilo nebo proč mám stále ten samý tvar a barvu účesu. Tak tedy tento druhý typ lidí čeká typický fajnový Silvestr, vyřvané hlasivky, lehce otupělý pohled a nakonec čočka na zaplácnutí všeho, co jsme do žaludku předchozí noci nasázeli.

Jinak je ale dobré mít nějakou akci, věc, tradici zkrátka nazvěte si to, jak chcete, kterou rutině děláte o Silvestru a na Nový rok. Naše parta třeba každoročně peče venku burgery, které dělá už učiněný profesionál a taky tradičně sháníme po všech čertech dřevěné uhlí. Kdybyste tak viděli pohledy těch prodavačů, něco jako "spadl jsi z višně, teď v zimě uhlí pod gril?" A pak když je občas sníh, což už asi dva roky nebyl, je čas po půlnoci skočit na místní svah jen v podvlíkačkách a jak tomu my říkáme "plavat ve sněhu."

Tak bacha na Bacha a k tomu Silvestru vám přeju co nejmíň morálních dilemat

O Marsu - pohádka pro dospělé

28. prosince 2015 v 13:14 | Niki |  Básničky
Slíbila jsem jednomu komentátoru mých výtvorů, že mu napíšu i pohádku o Marsu. Ale jelikož mě popadlo chvilkové básnění, píšu o Marsu básničku. Je to ale vlastně stejně taková popletená pohádka pro dospělé. Teď se všichni pěkně usaďte a doufám, že se vám bude mé otrkávání poezie líbit.

Ládínek měl v noci sen,
že na Marsu velikém,
žádní chlapi nezbyli,
místo nich tam prý byly,
panny všech barev a velkostí,
samá krásná stvoření,
s bujnými křivkami i poprsím.
Ládínek měl těžkou hlavu,
i vesmír prý už ovládly.
Chlapi dávno vymřeli,
že ženský je snad uhnaly.
Teď vytřeštěné oči má,
tatínka se bojí ptát.
I odvahu našel přeci jen.
Tati, tati, tak jak to je?
Tatínek si bradu mne,
vida vida, i ten malý kluk,
pochopil, že není útěku.
V dnešním světě je to tak,
že chlapi někde demonstrují
a ženské se jim z dálky smějí.
Celý svět je na ruby,

i vesmír už je v prd***. :)

Kam se poděl sníh?

27. prosince 2015 v 16:34 | Niki |  Básničky
Kam se poděl sníh?
Nemůžem jet na saních!

Lidi řvou a řvou,
furt si stěžujou.

Sníh, mráz nebo obleva,
vždycky samá pomluva.

Tak já vám teď povídám,
polibte si šosi,
až zmrznou vám kosti,
já už budu bez starosti.

Pěkné předSilvestrovské"jaro"

Historie Lotyšska ve zkratce

25. prosince 2015 v 17:23 | Niki |  Lotyšsko
Dneska něco o historii tohoto státu. Neměl to odjakživa jednoduché a určitě si zaslouží pozornost lidí stejně jako například Španělsko nebo Itálie.

Tento kousek je z mé zatím nepublikované práce, která bude obhajována v červnu 2016.

Historie Lotyšska se datuje k prvnímu osídlení, které proběhlo na tomto území kolem roku 9000 př. n. letopočtem. Později se v této oblasti objevili Baltové, kteří vytvořili v Lotyšsku čtyři kmenové svazky do konce prvního tisíciletí. Vikingové objevili v lotyšské řece Daugava skvost, zjistili, že řeka se dá využívat jako spojnice mezi "Lotyšskem", Ruskem a dál do jižní Evropy a na Střední východ. Později tuto cestu objevili také kupci ze severských států a Německa.

V období 12. století se území podrobilo christianizaci a stalo se cílem křížových výprav ze severu. S tím souvisí také historie Rigy, ve které si udělal sídlo řád německých rytířů a odtud dobýval okolní území. Postupně z ní vyrostlo město velkého významu. Díky výhodné pozici a bohatému území se Lotyšsko stávalo ústředním bodem častých konfliktů mezi několika tehdejšími velmocemi. Prusko, dnes Německo, Polsko, Švédsko a Rusko soupeřily o tuto oblast.

Rusko vyhrálo nad Švédskem a na dlouho dobu si po Severní válce podmanilo lotyšská území. Revoluce roku 1905 vznikla kvůli rostoucím sociálním problémům a nespokojenosti občanů. To přineslo nakonec vlnu industrializace, odbourávání nevolnictví a tak se území brzy stalo nejbohatším územím Ruského impéria. Po první světové válce se Lotyšsko vymanilo z ruského vlivu a na dobu dvaceti let zakládá samostatný stát, který je uznán ze strany Ruska i ostatních mezinárodních společenství. To proběhlo díky domácí výhře v osvobozenecké válce, která se rozpoutala hned po první světové.

Samostatný stát se rozpadá s příchodem druhé světové války, která předznamenala opět nadvládu jednoho národa. Mezi Němci a Rusy byl podepsán pakt Molotov-Ribbentrop, který dovoloval Rudé armádě obsadit zpět lotyšská území. To ovšem netrvalo dlouho a po německém napadnutí Sovětského socialistického svazu, se dostává Lotyšsko pod nadvládu nacistického Německa. Během této doby se zmenšil počet obyvatel o nebývalé množství, díky odvlečení Židů do koncentračních táborů.

Ke konci války bylo území dobyto zpět Rusy a tak to zůstalo až do roku 1991. Mezi tou dobou bylo na lotyšské kultuře napácháno mnoho škod. Přesto se lotyšská kultura dokázala udržet díky lidem, kteří jí podporovali. Dnes na území najdete mnoho z ruské kultury minulých let. Lotyši ji nechávají bez povšimnutí a berou jí jako ukázku toho, co už se nesmí nikdy opakovat. Lotyšsko je dnes rovnocenný stát v Evropě. Řadí se do mnohých společenstev a tvrdě si stojí za svými názory vůči Rusku.

Chtě nechtě

24. prosince 2015 v 12:25 | Niki |  O mně a mých neduhách
Můj svět je poslední dobou tak trochu šílený. Práce, škola, předvánoční úklid. Tak jsem si řekla a dost. Vánoce nejsou o tom, že bude všude absolutní pořádek a ze země se bude dát jíst, že ne? Tohle přesvědčení mi ale vydrželo asi pět minut a už jsem stála na židli a sundavala závěsy v pokoji. Než jsem se nadála, dva dny mého života utekly jako voda. Konečně jsem dopadla včera večer vyčerpaná bez sil do křesla. Podívala se okolo sebe a zeptala se sama sebe: "sakra stálo ti to zase za to?"


Upřímně nevím, jak by zněla moje odpověď, ale vím, že příští rok mě tohle šílenství čeká zas. Lézt po výškách a čekat, kdy si zlámu vaz, mýt okna a hlavně se nedívat dolů, ohánět se po pavučinách a neshodit na sebe žádnou drahocennou vázu, žehlit jak smyslu zbavená pořád a pořád dokola.

Teď už jsem ale zase jen vánočně naladěná. Baštím cukroví, které nepeču. Máme slušivý umělý stromeček (už asi 17 let, jak tvrdí rodiče, je jediný, který vydržel mé lumpárny). Těším se na dárečky pod ním. Vánoční růžička pomalu skomírá a v televizi jsou pohádky, které jsem viděla milionkrát. Přítel hraje předvánoční World of Tanks a mě při pohledu z okna na déšť napadá, jestli nebylo lepší být i dneska v práci.




Stejně ale všem přeju šťastné a veselé a nebuďte takoví šílenci jako já.

Všechny cesty vedou na Harrachovku II.část

23. prosince 2015 v 13:10 | Niki |  Cestou necestou
Tak minule jsme probrali čelkovickou cestu na Harrachovku a dneska tady máme tu táborskou.

Ze Starého Tábora vede spousta cest na Harrachovku. Je zde mnoho uliček, které vás vyvedou dole u řeky a pak už rovnou za nosem. Cesta může být dlouhá i kratší, podle toho, jakou trasu si zvolíte a zda chcete podcházet Švehlův most, kde si zašvitoříte: "knihovna". A odpověď ozvěny určitě znáte.

Každopádně cesta začíná na Starém městě, vede okolo vilové čtvrti, kterou chtě nechtě musíte projít. Sejdete dolu k řece a narazíte na dům, který na sobě má husitské symboly, jako cep a palcát. Pro místní už to dávno není nic záživného, ale pro nového turistu je to příjemné, vidět, že někde existují husité ještě dodnes, ikdyž jen na malbě. Ale což, cesta pokračuje dál. Když špatně nezatočíte a neodkloníte se od řeky. Nikdy nedojdete k Bosambu, což je místní bordel dům. Pokud se vydáte správnou stranou, projdete okolo snad stoleté sauny a projdete dvorem několika domů. Pak už vás čekají asi tři kilometry cupitání po asfaltce, kde občas projede nějaké to auto, nebo na vás cinkají udýchaní cyklisté.

Asi po necelém kilometru narazíte na čističku vody, ta není ničím zajímavá. Je oplocená a temně hučí do dáli. Mezi čističkou a mlýnem u Matoušků, naleznete uměle vytvořený geopark s různými balvany, minerály nebo zkrátka šutry, které se zde nachází. V těchto místech jsou vyšší skály a v létě se tu předhání jeden horolezec za druhým.
Jak už jsem zmínila Matouškovský mlýn se nachází za geoparkem. Dnes je stále neobyvatelný a pro veřejnost nepřístupný. Ale po povodních v roce 2002 se zde začaly dít velké věci. Celý mlýn se opravil, jez, u kterého se mlýn nacházel, zmizel a místo toho se postavily propusti, které by měly zabránit dalším povodním. Nu a za rohem už je zase Harrachovka. V létě mívají u hospody v ohradě také kozy. Ty rohaté.

Po odpočinku, vyrážíme na cestu zpět. Vlastně ale vyrážíme vpřed. Tam, co je most na čelkovickou stranu, se povrch rychle zvedá nahoru a doprava od řeky. Tudy se vydáte po vyjetých kolejích nahoru. Může to být kilometr nepříjemného stoupání? Asi tak. A pak už ten výhled. V zimě tu skoro nic nezpozorujete, ale když se v létě opatrně přiblížíte k okraji skály, zjistíte, že se díváte přímo do údolí a okolo vás je spousta motýlů. Dostali jste se na tzv."tankáč". To je místo, kde kdysi dávno armáda, která v Táboře byla v hojném počtu, zkoušela zbraně a cvičila vojáky. Dnes už k těmto účelům neslouží. Ovšem za dobu, co tohle místo stojí, začali se zde objevovat krásní motýli. Někteří, jako například můj děda, je sbíral a pak si choval i vlastní larvy, z kterých vylétli zase ti nádherní motýli.

Pokud se tedy vymotáte i z tankáče. Ocitnete se uprostřed komunistických garáží. Takové ty veliké, které sloužily pro celé paneláky. Má je snad každé město. Tímto nepříjemně vyhlížejícím úsekem rychle proběhnete a před vámi se rozprostře poutní kostel Klokoty. Jistě je na místě tento kostel a jeho okolí prozkoumat, ale věřte, že se napojuje zase na jiná putování jako například na křížovou cestu a tak okolo něho spíše proběhněte. A hle jste v Táboře! Právě se nacházíte na Pražském předměstí. Pokud se chcete dostat do centra, můžete jít dál pěšky nebo vás odveze kterýkoli autobus.



Tipy na svačinu po cestě: v uličkách Na starém městě nově otevřeli spoustu krásně vypadajících podniků. Je tu burgrárna, kavárna, Jednota COOP atd., Harrachovka i v létě nabízí dobroty pro kolemjdoucí. A na Pražském předměstí najdete pár lepších, ale ne nejlepších restaurací jako například Milenium.

Mé druhé já je chlap

22. prosince 2015 v 15:00 | Niki |  Téma týdne
Jsem z lidí, kteří nejdřív přemýšlí a pak teprve činí, ale když se ozve mé druhé já, nic z toho neplatí.

Mé druhé já je totiž chlap. Vždycky jsem tvrdila, že jsem měla být kluk a už od útlého věku jsem se to všem snažila dokazovat. Však marně. Stále mě navlíkali do hezkých šatiček, páskových botiček a říkali mi: "tytyty", když jsem přiběhla s modřinou na koleni. Aspoň, že mě moje máma nenavlíkala do věcí růžového vzezření, tu barvu nesnáším ze všeho nejvíc. Mám po ní kopřivku.

Jenže jak léta šla, mužská část se začala objevovat víc a víc, zatímco slečny utvářely slušivé oddíly největších prudiček a histerek ve škole. Pomlouvaly jedna druhou, chvíli kamarádily s tuhletou a pak zase s tamtou. Probíraly módní trendy a který kluk se hodí ke které. Já chodila na hokej s klukama, učila se krkat a prdět a taky pít pivo. Moje nohy byly jedna velká modřina, zato jsem úspěšně začala bruslit a občas vzala i hokejku do ruky. Narostly mi ramena jako chlapovi a tak jsem byla možná jediná u nás v atletice, kdo běhal krátké tratě a zároveň vrhal koulí. Upřímně ani jedno mi moc nešlo, ale na svoje ramena jsem byla hrdá. Nejvíc hrdá jsem přesto byla na to, kolik mužských se okolo mě motalo a považovalo mě za príma babu.

Když přeskočím těch pár dalších let, kdy jsem složitě hledala i tu ženskou tvář, protože spolubydlící mi zazlívaly, že celý můj život probíhá v posteli, dostávám se k dnešní podobě mého druhého já.

Je to pořád chlap. Takový ten sportovně naladěný, pro ránu nejde daleko a nadává jak špaček, když si prsty urazí o postel. Krom toho, že není urážecí, ale nasrávací, přibyla mu ještě jedna vlastnost. Nothing box. Tohle bych přála opravdu všem. Mít místo v hlavě, kam se zavřete a v tu chvíli vypnete všechna nervová zakončení a mozkovou činnost, je zkrátka k nezaplacení. Dá se to použít na otravné lidi, děti, zvířata, uřvané Rusáky nebo jen tak, když vám někdo povídá děsně tajný tajemství. To je důvod, proč nikdy nic nemůžu někomu jinému říct. A taky důvod, proč se mi všichni svěřují. Prostě si to nepamatuju.

Je to skvělý, být aspoň jednou stránkou chlap. Zašroubujete si sami žárovky, upevníte sami garnyž. Když všichni řvou o pomoc, nahodíte jim jistič. Lehkým kopancem zprovozníte pračku. Zapojíte tiskárnu a s internetovým démonem vytřete podlahu jednou provždy, když zapojíte síťový kabel.

S hrdostí sobě vlastní můžu i dnes říct, že jsem pyšná na svojí mužskou stránku osobnosti a na svoje ramena. :)

O astronautovi, který doletěl až na Pluto

21. prosince 2015 v 16:18 | Niki |  Pohádky
Žil byl malý princ, který tuze chtěl poznat svět. A protože byl bohatý, poznával ho rychle. Viděl velké věci. Poznal pyramidy v Gíze, ochutnal indické placky, byl na Soše svobody v New Yorku, na Safari v národním parku Serengeti a všude, kde vás ještě napadne. Jenže jak to tak bývá, bohatí lidé se dřív nebo později začnou nudit a přemýšlet nad novými dobrodružstvími. A tak náš malý princ při hodině zeměpisu přišel na to, že Země je ve Sluneční soustavě a má několik sousedů.

Začal proto studovat všechny okolní planetky. Merkur a Venuše byly moc blízko a jistě už je někdo prozkoumal. Mars znal z pohádek Tima Burtona a moc se mu oškliví velicí a zelení ufoni nezamlouvali. Jupiter a Saturn měly veliký prstenec a bál se, že by kameny jeho loď zbořily. Uran znal ze školy také, tentokráte však z chemie. Představa, že bude zářit žlutě na všechny strany, se mu ale také moc nelíbila. Neptun byl přece vládce všech moří a nebylo jednoduché si ho podmanit ani se s ním skamarádit. Proto i tuhle možnost zavrhl. A na poslední stránce našel Pluto, které ale bylo přeškrtnuto. Zamračil se na stránku knížky a přemýšlel nahlas. "Že by Pluto vyškrtli, protože se tak jmenuje ta postavička z filmů od Disneyho anebo, že by odletělo do jiné sluneční soustavy?" Nedalo mu to, a rozhodl se, že se na další hodině zeměpisu zeptá své učitelky.

A opravdu. Příští hodinu se malý princ s nedočkavostí zeptal. "Inu to máš tak, princi. Pluto je strašlivě moc daleko, je na něm obrovská zima, kterou si ani nedovedeme představit a je tak malinkaté, že se vědci rozhodli, vyjmout ho z planet Sluneční soustavy." Princ nakrčil čelo a spustil. "Paní učitelko, ale to přece není vůbec fér někoho vyhazovat jen proto, že je moc vzdálený a moc malý." Paní učitelka pokračovala. "S tím ale my asi nic neuděláme, že ne?" Na to malý princ málem vybuchnul. " A jak pak by ne! Já si sestrojím loď a doletím až tam. Naberu vzorky, popovídám si s místními divochy a dokážu vám, že Pluto je planetka jako každá jiná." Učitelka chtěla sice oponovat, ale když viděla princův odhodlaný pohled a tu jiskru v očích, neřekla už nic a jen se na něj usmála.

Princ s touhle informací utíkal rychle za panem tatínkem, právě kralujícím. Sálem se ozývalo vzrušené: "Tati, tati, tatínku," Otec seděl na trůnu a díval se vyděšeně na svého syna. "Copak, někde hoří?" Syn mu rychle vysvětlil situaci, máchal rukama i nohama a dožadoval se okamžitému přistavení rakety. "Počkej, zadrž synu, Pluto je moc daleko, takovou vesmírnou loď ještě nikdo nesestrojil. Princův nadšený výraz na chvíli ochabl, ale pak se znovu objevil a s jiskřičkami v očích povídá: "Tati, stanu se fyzikem a sestrojím takovou raketu, která dolétne k Plutu a ještě mnohem dál." Král malého syna pohladil po vlasech a dál se věnoval kralování.

Dny i léta ubíhala a malý princ rostl. Jeho idey o Plutu stále zůstávaly živé. Dokonce tak moc, že opravdu studoval fyziku a matematiku na nejlepší škole na zemi. Když úspěšně vystudoval, musel se dát do shánění nějaké té princezny. Bylo to jednoduché, když se jednou vracel z katedry, na které zatím učil, co se on sám naučil, spadla mu přímo do náručí. Měla kaštanové vlasy a oči jako dvě studánky. Okamžitě se do ní zamiloval. Svatba byla veliká a veselá, a jestli neumřeli, tak žijí dodnes.

Ale ne. To ještě není konec.

Po čase se teď již královi a královně narodil malý princ. Král si vzpomněl na Pluto, a proč vlastně studoval. Trochu se zastyděl, že na to zapomněl a začal střádat plány. Všechno naměřil, spočítal, určil materiál a najal si nejšikovnější odborníky, aby mu pomohli se stavbou lodi. Nakonec po dlouhém čase přišel výsledek. Loď, která může vesmír křižovat, jak bude chtít. Mezitím i malý princ povyrostl a král se rozhodl, že ho vezme na zkušenou s sebou.

V den startu se rozloučil s paní královnou a nechal jí klíče od celého hradu. Vzal syna za ramena a s úsměvem se vydali na ranvej. Začalo odpočítávání." 10, 9, 8,…" Připoutali se do sedaček a čekali. A buch křřřř hrrrr. Raketa odstartovala. Rychle se vzdalovala od země a mířila k nebesům. Chvilku bylo vidět modré nebe a najednou bylo všude tmavě modro. A ticho. Z rakety se odpojily přídavné motory a spálily se na trout. Zapnuly se motory a ovládání. Král nastavil dráhu letu a už se jen kochali hvězdami a Sluncem, to všechno teď bylo mnohem blíž a Pluto už bylo tak nějak za rohem.

Píp, píp, píp. Zvuk probudil oba naráz, přiskočili k ovládací desce. Byli tam, před nimi ve vesmíru plula modrá malá planetka. Král byl jako u vytržení a byl z něho zase malý princ. I princ se těšil a svíralo se mu srdce strachem i nedočkavostí.

Přistáli na jednom z menších kráterů tak, aby měli co největší rozhled do okolí. Navlékli na sebe kombinézu se vzduchem a vystoupili z lodi. Chvíli šli hustou mlhou a stále nahoru. Pak se před nimi otevřel výhled snad na celé Pluto. Nevěřili vlastním očím. Na Plutu byl život.

Malí modří pidimužíkové cupitali sem a tam. Měli dlouhá chapadýlka a dorozumívali se zvláštním zvukem "titi papa kiki". Náhle ke královi s princem přiběhl jeden s pidimužíků a začal je tahat za kalhoty. Pidimužík zašveholil: "titi papa titi". Vydali se za ním. Otevřel dveře ve skále podobající se obrovské bráně ze středověku. Pidimužík se uklonil a někam odcupital. Zůstali stát pod vysokým stropem s modrými krystalky, které osvětlovalo zvláštní nazlátlé světlo vystupující ze stěn skály. Někde na druhé straně se ozval další zvuk a někdo vešel do sálu. Světlo se víc zostřilo a stanul před nimi vyšší modrý mužík s dlouhými zlatými vousy. Z krále vypadlo jen uctivé dobrý den. Když to Plutoňan uslyšel, chvilku zapřemýšlel a začal mluvit taky pozemštinou. "Dobrý den, pozemští přátelé. Vítejte na Plutu. Již jsme vás očekávali." Král se zarazil. "Jak jste nás očekávali?" Plutoňan pokračoval. "Víme mnohé, co se ve vesmíru děje. Máme své špehy i nástroje, které používáme, tak abychom předešli vesmírným bojům. Vaše civilizace začíná být vyspělejší, a proto jsme čekali, že již brzy někdo z pozemšťanů sestrojí časoprostorovou loď a doletí s ní až sem."

Král zauvažoval. "Takže vy o nás víte všechno, ale my o vás nic." Plutoňan se na něho podíval, usmál se. "Máme zde encyklopedie i naučné stezky, průvodce a všechno, co si budete přát vědět. Tady moje kolegyně Hamrh vás zde provede. Masky, které máte na sobě, si ponechejte, náš vzduch není dýchatelný pro vás."

Hamrh je provedla celým údolím. Po pravé straně tekl stříbřitý potok plný divných potvůrek a po levé straně bylo moře. Tak veliké a tmavé, že vypadalo až černě. Malý princ se sehnul, aby si zavázal tkaničku a málem zašlápnul mrňavoučkého pavoučka. Byl opravdu moc malý a měl deset nožiček. Po cestičce došli až k místnímu výzkumnému středisku. Zde král s princem viděli věci, které nikdy neviděli. Mnoho látek na výrobu léků, čtečku myšlenek a nerosty. Od všeho dostali pár vzorečků. Bylo jim nabídnuto, aby povečeřeli i s místními Plutoňany. A to přece nemohli odmítnout. Na cestu zpět dostali amulety pro štěstí a opětovné pozvání.

První věc, kterou král, kdysi malý princ udělal, když se vrátili na Zemi, byla, že vzorky z Pluta donesl do vědeckého centra. A jako druhou věc, si splnil svůj dávný sen a nechal Pluto opět zapsat do Sluneční soustavy. Svého syna poučil o přátelství mezi národy a planetární spolupráci. Nakonec ještě dodal: "když budeš chtít v životě něčeho dosáhnout, nikdy se nevzdávej a ke svému cíli vždy dojdeš."

Ideální nebo neideální?

18. prosince 2015 v 9:28 | Niki |  Téma týdne
Někde jsem četla článek, že do roku 2025 by měla Evropská unie zvětšit svoje území o Bosnu a Hercegovinu. Česká republika by měla vrátit část Libereckého kraje Polsku. Tak mě tak napadá, jestli je tohle pro ně ideální, tak co by bylo potom ideální pro mě?

1) Vrátit Rakousko-Uhersko
Ach ta demokracie. Každý si na ní pořád jen stěžuje. Tohle je špatně, tamhle to taky. Ale když přijde referendum nebo máte v supermarketu vyplnit dotazník ke zkvalitnění služeb v daném obchodě, to vám přijde jako okrádání vašeho času. Nejvíc mě dostávají lidé, kteří dokáží vypustit z úst: "Za komunistů se žilo lépe." Takovým lidem radím, odstěhujte se do KLDR a neberte nám kapitalistický vzduch! Nebylo by ještě lepší říct, že za Rakouska-Uherska bylo nejlépe? Ty paradoxy. Němčina se Čechům nepozdávala a pořád se chtěli odtrhnout, když se to konečně povedlo, na ideály se tak nějak pozapomnělo, co?

2) Odevzdat Prahu
Praha sem, Praha tam. Takže vážení, Praha taky není pupek světa, tak si odpusťte Pražáci věty typu:"To ty z vidlákova". Polovina z vás jsou vidláci taky. Minimálně na silnicích a parkovištích. O vašem chování mezi lidmi už ani nemluvě. Kdyby se mohla Praha odstěhovat někam daleko, třeba do IndoČíny, poděkovala bych Vám. No jo, ale zase je to spíš o lidech, než o Praze jako takové.

3) Pohraniční darovat Němcům
Mnichovská dohoda nám sebrala pohraničí a Benešovy dekrety odsunuly Němce pryč. Ptám se proč? Ti lidé za to nemohli. Dávno už nebyli těmi, kdo by za jednání Hitlera mohl odpovídat. Pýcha a hrdost to by nám šlo. A taky krást ;)

4) A co Rusové?
Chudáci, přijdou o všechnu zábavu! My tady rozdáváme části země a přijímáme uprchlíky a jinou verbeš s otevřenou náručí a jim nedáme nic. To je škoda co? Že by Putin nárokoval stejně jako Krym i zbytek bývalého SSSR?

5) Lidem zamknout pusu
Ano, někdy byste udělali líp, kdybyste mlčeli. Možná by stačilo si rozmyslet, to co chcete říct. Pozdrav, poděkování nebo úsměv vám všem dělá opravdu problémy. Nedej bože, abyste do někoho vrazili a on se vám neomluvil. To jsou lidi, co?!

6) Seniory nepřipouštět
Senioři. Všude a pořád. Ráno nastartováni s košíky před nákupákem. Všechny vyvýšené dopravní prostředky milují a řidiči zase je. Sedadel v dopravních prostředcích pro důchodce už je teď málo. Zdravotní péče postoupila tak dopředu, že za chvíli budou schopni snad transplantovat i mozek. Už aby to bylo!

7) Pravidla chodníkového provozu
Dámové a pány…chodí se vpravo! Vždycky a všude. Na eskalátorech se stojí taky vpravo. A chodník pro vás milé maminky neznamená, že se nasoukáte tři vedle sebe s kočárky a ostatní budou chodit po obloze? Přechod pro chodce sice slouží pro chodce, ale nad jejím leckdy odvážným vstupem, zůstává rozum stát. Tuhle jsem viděla jednu matku, jak suverénně strčila svůj kočár do vozovky, aniž by se rozhlídla po přijíždějících autech. Kdyby ji v tu chvíli někdo i s tím kočárem přejel, bylo by to obrovské zadostiučinění. Bohužel lidi nejsou hadrové panenky.
Pravidlo, že chodec má vždycky přednost bych zrušila a nahradila ho, že nemá nikdy přednost. Stejně tak jako, že řidiči by se nemuseli se svými fáry okolo přechodů hnát jako magoři, ale mohli by trochu zvolnit. Joudů v autě i na přechodu je spousta a přísloví, že nejhorší je srážka s blbcem, se tady vyjímá jako medvěd grizzli v lunaparaku.

8) Sociálně slabé (hloupé!)
"A kolik stojí tohle? A mám na všechny tři ty koláče? A proč si nemůžu dojít k vám na záchod? A kolik mám vlastně peněz v peněžence? Můžu se zeptat, jestli nemáte něco levnějšího? A máte něco za korunu?" proč, proč, proč? Prosím vás, vydejte už někdo zákon o sterilitě této části populace. Krom toho, že mají IQ houpacího koně, týrají zvířata, neví, kolik jich je ani kolik jim je, jsou děsně otravní a nevychovaní. Co je nejhorší, je jich čím dál tím víc. Tady by bylo možná lepší podporovat trochu jiné skupiny, než zrovna tyhle. Co třeba pracující samoživitelky, lidi s doživotními následky po nějaké nemoci nebo bouračce. Malé živnostníky, co minimálně přispívají státu na daních. Ne? Vážně ne?

9) Vlastně úplně všechny, včetně mě
Ano, to je pravda. Stejně jako ostatní část populace nejsem dokonalá. Dýchám vzduch, který jsem si nemusela vybojovat, ale používám papír, který zřejmě jednou nahradí vzduch, protože lesy budou fuč. Určitě jsem někdy nepustila sednout nějakou starou bábu a je mi to fuk. Někdy, když se zamyslím, křižuju chodník sem a tam. Lidi ráda nemám a to ze všech důvodů, které jsem tu zmínila. A osobně si myslím, (ne nejsem žádná bio žena, ale!) že by bylo nejlepší celé lidstvo smazat z povrchu zemského. Ničím jsme si nezasloužili, abychom tu byli. Žádný bůh neexistuje. Jsme jen vývojová větev, která náhodou dostala mozek, a podívejte se, jak to dopadlo. Vraždíme zvířata na kabelky, kabáty a je nám jedno, že jsou ohrožené. Stěžujeme si, kolik je všude hmyzu, ale my sami jsme příčinou stěhování se této čeledi i jiných. Mýtíme lesy jen proto, abychom mohli postavit další a další chatrče. A nazýváme je vznešeně satelitní městečka. Nakonec se divíme, že srnky, žáby, lišky, ježci a další přecházejí silnice a auta je rozjíždějí. Člověk dělá na téhle zemi jen paseku a těch pár lidí, co se ovážou řetězem a stoupnou si ke stromu, aby ho neupajzli, je dost málo na to, aby náš svět zachránili.

Všechny věci výše zmíněné (kromě devátého bodu) beru za prvé ze svého pohledu a ten může mít každý jiný a za druhé s nadsázkou. Přeháním jen proto, aby všem došlo, že ideální svět je jen kousek od toho, ve kterém žijeme. Tak si pořád nestěžujme.

Všechny cesty vedou na Harrachovku I.část

8. prosince 2015 v 13:35 | Niki |  Cestou necestou
Okolí Tábora má pro své cestovatele vždy co nabídnout. Dnes vám tedy popíšu cestu, jak se dostat na styčný bod, Harrachovu besedu.

Tahle Harrachovka je stará jako údolí samo. Ale leží na druhém břehu Lužnice. Jak to? Ta původní Harrachovka, která sloužila jako tančírna, byla celá ze dřeva a jednoho dne shořela. Byla to pro okolí veliká rána. Všichni měli Harrachovu besedu v lesích moc oblíbenou. Po pár letech se tedy začala stavět beseda nová. Avšak na jiném místě. Dodnes tedy můžeme pozorovat zbytky původní Harrachovky a jak její zbytky obrůstají mechem, objevila se zde naučná cedule se čtením o besedě.

Harrachovka je od Tábora vzdálená asi 5 kilometrů. Je zde vhodná cesta pro pěší, cyklisty ale i vodáky. U dnešní Harrachovky byl vybudován kemp. V létě můžou lidé obdivovat rozkvetlou přírodu a v zimě naopak ticho všude okolo.
Na besedu vedou dvě cesty. Ta první je známá už hrozně dlouho, vede z Čelkovic. Čelkovice jsou dnes příměstskou částí Tábora. Je to spíš ale vesnička jako každá jiná.

Tak tedy na cestě z Tábora do Čelkovic procházím přes Svatou Annu. To je místo pod bývalými hradbami. Kdysi tam bylo zahradnictví, po němž zbyly jen stezky, které vedou dolů do údolí. A stojí tam socha svaté Anny, proto se tomuto "sadu" tak přezdívá. Dole vycházím u granátové skály, ze které se dříve opravdu těžil český granát. Dnes skála slouží pro zvědavé oči pozorovatelů. Přecházím silnici a ocitám se u mostu, po němž přecházím řeku Lužnici suchou nohou a stáčím se doprava. Jdu dál okolo řeky, až přicházím k velké budově. To jsou čelkovické lázně. Kdysi zde opravdu vytékaly minerální vody, které místní považovali za léčivé. Léta ale ubíhala a lázně začaly chátrat. Nakonec se budovy, která byla už v dezolátním stavu, ujala firma Dvořák. Z lázní udělala opět opravenou budovu, která teď slouží jako hotel pro cizince a místním nezbylo zase nic. Okolo lázní jdu dál, až se dostanu k místu, kde vyvěrá Eleonora. To je název pro místní radioaktivní studánku. Lidé si pro vodu jezdí i z velkých dálek, protože jeho léčivé účinky jsou prokázány. Pokaždé když tudy s rodinou jdeme, vzpomínáme na básničku, která nám tohle místo tak moc připomíná.

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.
(Josef Václav Sládek: Křišťálová studánka)

Po zastavení a osvěžení se u studánky je jen o pár kroků dál klenba Švehlova mostu, kde je skvělá ozvěna. Jako malé děti jsme zkoušely, co všechno nám most odpoví. Pak už vede cesta do lesa. Informační cedule jsou zde na každém kroku. Seznamují všechny, co vstupují do lesa, jak se mají v lese chovat, co zde roste za rostliny a co zde žije za zvířata. Je zde pro malá dítka vyrobené hřiště. Někde mezi počátkem lesa a koncem lesa stojí ukazatel, na kterém je nápis Domečkovo zátiší. Jak romantické,v legendě se praví, že zde žije malý skřítek poustevníčeka hlídá poklad. Ale jak to tak bývá, je to trochu jinak. V místě Domečkova zátiší nechal totiž klub českých turistů před mnoha lety vybudovat "útulnu" pro cestující, kteří už nemají síly a chtějí si odpočinout. Dodnes se dochovala už jen informační cedule a skála, na které jsou vryty data a nápisy. Za zátiším vede cesta dál do Vlčího dolu, odkud se dá dostat na rozhlednu Hýlačku, ale o tom až příště. Asi po kilometru od Domečkova zátiší konečně přicházím na místo, kde původně stála první Harrachovka. Odtud už je to co by kamenem dohodil. Přejdu žlutě natřený betonový most, sejdu doprava okolo zdejších místních chalup trochu zpět a jsem tam. Po pravé straně mám řeku a místo pro kempování a po levé mám lesy a besedu.

Teď v zimě se na Harrachovce konají hody. Vepřové, kachničkové, z divočiny, myslím, že každý si přijde na své. A jestli vychytáte čas tak jako já naposledy, začne vám i krásně sněžit.

Tady je odkaz pro všechny, kdo chtějí vidět přesnější informace nebo fotky míst: http://www.kct-tabor.cz/stahni/StezkaDoPribenic.pdf