Pod Kletí nikdo nesmí stát nebo nebude hrát

2. prosince 2015 v 13:43 | Niki |  Cestou necestou
Přes léto mě nebaví cestovat, protože cestují všichni ostatní. Než abych se prodírala davy turistů nebo mi někdo dýchal na záda, raději cestuji v zimě. Sice zimu nemám tolik ráda, ale není nic špatného na tom, se trochu zapotit do nějakého kopečku a oddechovat páru od úst. Nebo když se zima povede a je spoustu sněhu, vyválet se někde ve sněhu a postavit si kozatýho sněhuláka. :)

Jednoho dne jsme se tedy vydali na Kleť. Byl pošmourný den. Skoro vystřižený jako z té pohádky Nebojsa. Sluníčko nezasvítilo, smog se držel nízko, a kde jaký astmatik by si přišel na své. Nasedli jsme rychle do auta a vyrazili směr Krasetín. Po cestě nebylo vidět zhola nic. Občas na nás vykoukl kousek lesa nebo značka, "nasaď sněhové řetězy!", ale po nějakém vyšším kopečku nebylo ani vidu. A o to větším překvapením bylo, když jsme začali auto ohýbat do uježděných meandrů silnice, která stoupala do Holubova. To je vesnička blízko Krasetína, kde měli moc pěknou železniční stanici a prohlídli jsme si ji dvakrát, protože nám chvilku trvalo, než jsme našli parkoviště, ale to už jsme hold my.

Na parkovišti bylo pár aut se zahraniční poznávací značkou, informační centrum i kiosek byly zavřené. Nevěděli jsme, kde zaplatit parkovné a tak jsme ho prostě nezaplatili. Už od parkoviště byla vidět lanovka, která nás vyveze nahoru. Přidali jsme do kroku a už jsme se těšili, jak budeme mrznout mezi korunami smrků. Naneštěstí byla sobota, takže lanovka nejezdila. V tu chvíli jsem se podívala nahoru a polkla obrovský knedlík v krku. Cože, tohle mám jako vyšlapat? Ale za námi už podupávali turisti s holemi a sportovnějším oblečení, než jsem měla já. Tak jsem se zapřela. Přiznat, že je blbost tam vylézt a vzdát to, měla bych to na talíři ještě pěkně dlouho, protože jsem si tuhle senzaci vymyslela sama. Nafoukla jsem tváře a udělala krok vpřed.

U prvního sloupu, který podpíral lanovku, už jsem měla dost. Nemohla jsem pochytat dech a trpěla jsem závratí z té výšky, co byla ještě přede mnou. Ovšem pocit, který se dostavil, když jsem se podívala dolů, ten byl ještě horší. Začaly se mi klepat kolena a já věděla, že bude lepší pěkně šlapat nahoru. Po chvilce jsme vylezli k dalšímu vztyčnému bodu. Tentokráte k malé cestičce, na které byly vyježděné stopy od lyží (schválně neříkám běžky, to aby přítel pukl, strašně rád mi totiž vysvětluje, že lyže jsou běžky i sjezdovky, tak když jsem mu řekla, že neumím na lyžích, dostala jsem kázání, o tom co je co). Potkali jsme turisty, kteří už vedli svoje kroky dolů do údolí. Ptáme se jich, kudy to jdou a jestli je to lepší cesta. Říkají, že je to skvělá zkratka. Sice o dost dál, ale příjemnější kopečky. A tak raději pokračujeme přímo okolo lanovky.

Už vidím prosvítat sluníčko a to mě povzbudí k dalším krokům. Mám pocit, že plíce mám až v krku. Už nevím, jestli dýchám nebo ne. Ale cíl se blíží, teď už to prostě nevzdám. Dvě stě metrů, padesát metrů, deset metrů, už cítím teplo sluníčka a konečně. Stojím před nejstarší rozhlednou v Čechách, která se skládá z Josefovy věže a roubené chaty s horskou restaurací, které se přezdívá Tereziina chata. Ta patří na seznam chráněných kulturních památek, a bodejť ne, když tady vydržela tolik století vichřic, blesků i hromů a horkého slunce.

Nohy mě nenesou a na úvahy, jak se sakra dostanu dolu, raději nemyslím. Sedám si na dřevěnou lavici, ze které je výhled na rozhlednu, a kochám se pohledem a jsem pyšná na sebe, že jsem to vyšlápla bez protestů a nadávek. Po chvilce vstávám, protože nedaleko stojí cosi, co mě strašně zaujalo. Přicházím blíž a zjišťuju, že jsou to sluneční hodiny a dokonce fungují, slunce mám přímo za zády. Je to velký a promakaný stroj ze samého železa. Na něm je vyražena řada čísel a stín ukazuje na dvě hodiny odpoledne.

Po tomhle odpočinku přichází poslední část cesty. Ještě nahoru na rozhlednu. Uvnitř je turniket, u kterého stojí mašina na výrobu lístků. Pomýšlím na to, že jsou hodně důvěřiví a v tu chvíli mi scvakne, že jsme blízko rakouských hranic, tak co by nebyli. Navolíme si tedy studentské lístky, přiložíme je k turniketu a šlapeme po stoletých schodech nahoru. Tam otevřeme dveře a najednou jsme v ráji. Na jedné straně vyčuhují Alpy a jsou vidět bílá políčka, lesy a dokonce rozpoznáte domečky v jednotlivých vesničkách. Na druhé straně leží Jižní Čechy a pohled na ně je přímo hrozný. Není vůbec nic vidět. Smog utvořil nad naším krajem šedou zátku a přes ní se dostává jen pára z Temelína. Vypadá to, jako když bouchla malá bomba a tohle je její hříbek. Říkám si, že jestli skočím dolů, určitě mě ty mraky zabalí do husté peřiny a budu jako Ježíš. Akorát s tím rozdílem, že já budu chodit po mracích ze smogu a ne po vodě.

Víte, tam nahoře mi to přišlo jako hrozná ostuda. Jak je možné, že na straně Rakous bylo tak nádherně a na české straně bylo takové pošmourno. Co ta naše zemička a její vláda dělají špatně, že nás to takhle devastuje. Fuj, bylo mi z toho smutno. Těšila jsem na výhled do krajiny české a místo toho tohle. Ale ten pocit zase rychle přešel, protože se ozval ten malý pán, co mu říkám žaludek. Zavrněl a mě bylo jasné, že musíme dolů na něco dobrého.

Restaurace byla příjemně vytopená. Zdi ze dřeva a z kamene se zdály být velice útulné. Všechno tam vonělo jídlem. Na stěnách byly černobílé obrázky, připomínající dobu prvních turistů, kteří sem zavítali a kteří se sem od té doby, vydávají každoročně. Zkrátka to bylo moc pěkné. Dala jsem si vysokohorské pivo a česnečku se sýrem a krutony a to všechno bez vysokohorské přirážky. Excelentní! Odpočinek jsem završila pár fotkami a byl čas nakopnout znovu nohy a vyrazit k autu.
Zděšení přišlo, když jsem uviděla kopec dolů a moje slova zněla, že to není možný, že jsme tohle šli nahoru. Před námi zela skoro propast. Udělala jsem první krok a noha mi zapadla do sněhu až po koleno. Uznale jsem byla šokovaná, tolik sněhu jsem dlouho neviděla. Vnořila jsem tam i druhou nohu. Po chvíli jsme se dostali k trochu uježděné části stezky a mě začalo připadat, že jsem sjetá. Co do toho piva dávají, mi bylo záhadou anebo že by to bylo jenom tou nadmořskou výškou? Každopádně jsem se začala chechtat a než jsem se nadála, seděla jsem zadkem na sněhu. Zvedla jsem se a začali jsme se po botách klouzat dolů jako po lyžích. Občas jsme trochu škobrtli a letěli pusou napřed. Ale byla to strašná švanda. Když padáte do měkkého, není se čeho bát. U uslzených očí a unudleného nosu už se mi začaly vytvářet malé rampouchy. Ale to mi taky nevadilo. Byla to prostě paráda. Doklouzali jsme se až k té cestě, kde jsme při výstupu nahoru potkali ty turisty, co nám říkali o té obklice. Jenže nikde nebyly vidět stožáry lanovky, za to jsme se blížili k řevu motorové pily. Začali jsme se uklánět víc nalevo, kde jsme tušili, že by měla být lanovka a kde také čouhaly vysoké smrky. Mělo to ovšem jeden háček. Rostlo tady spoustu malých keřů a nebyla tu vyšlapaná cestička. Každých pár metrů mě tak nějaký proutek švihl do tváře, nebo jsem si ruku odřela o vysoké maliní. Ale i tak jsme to nakonec zvládli a už z dálky byla vidět naše milovaná zelená obluda (Felicie).

A my byli u cíle. Sice zase v tom hnusném a smradlavém smogu, ale naplněni energií a příjemným pocitem, že jsme i bez lanovky zdolali největší horu Blanského lesa.

Poslední technická. Na Kleť vede spoustu různých tras, ale to jsem se dozvěděla až nahoře u informační tabule. A upřímně jsem ráda, že jsme po žádných z těch tras nešli, protože by to byla nuda a přišli bychom o veškerou srandu při sestupu dolů.

Fotky z výletu najdete v sekci Galerie -> Cestou necestou -> Kleť
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marley | 2. prosince 2015 v 23:08 | Reagovat

To se někdo má :) btw hezký popsání výšlapu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama