Únor 2016

Vstávej, je ráno?

23. února 2016 v 8:45 | Niki |  Téma týdne
Ach. Tak tenhle výběr tématu se opravdu hodí po včerejší noci. Jako každé pondělí nebo středu, jsem byla v práci. Končila jsem okolo jedenácté. S myšlenkou teplé vany a příjemného pocitu lehnutí si do postele, už jsem se opravdu těšila domů. Náhle však telefon. "Ahoj, jedu z Alp, počkáš na mě?" zněla smska od mé spolubydlící. Má odpověď byla celkem prostá "jistě". Ani mě v tu chvíli nenapadlo, že by se to mohlo tak moc protáhnout. Nejdříve spolubydlící počítala kilometry a vzdálenost, která ji dělila od Prahy se spíše zvyšovala než snižovala. Nakonec jsem dorazila na byt kde k mému překvapení byl druhý spolubydlící, který neměl zrovinka směnu. A už to začalo,"jé on je tam ***? A nechtěl by pro mě přijet?" Na bytě jsem mu to přelouskávala, ale on se moc netvářil. Stejně to však dopadlo tak, že jsme vyjeli. Za patnáct minut jsme byli tam. Za dalších patnáct minut zpátky, to už ale budík hlásil, vstáváte za šest hodin. V hlavě se mi mihlo, že to je ještě spousta času. A tak místo do vytoužené postele, nás zatáhl spolubydlící na pivo do hospody. Hrály naprosté megahity a mě se najednou vůbec nechtělo spát. Po dvou pivech jsme dorazili domů, to už mi hlásil budík jen čtyři a kousek hodin. To už nebyla sranda. A to mě ještě čekala sprcha, připravit si věci do školy a hodit do sebe něco malého. Nakonec jsem ulehla do postele a budík hlásil méně než čtyři hodiny spánku. Vrátila jsem se na začátek večera, kdy jsem si myslela, že už bude konec večera. Vzdechla jsem si než jsem se naposledy rozhlédla po místnosti a pomyslela jsem si, proč zrovna já?

Mystická Afrika

13. února 2016 v 13:40 | Niki |  Povídky
Tahle povídka mi ležela na stole tak dlouho, že už jsem se na ní nemohla dívat. Přapsala jsem ji, upravila a teď si konečně počtete. :)

Cestoval rád a hodně. Nebral si téměř žádná zavazadla. Jeho známí nevěděli, kde se zrovna nachází až do té doby, než přišel pohled. Už měl za sebou řádku zemí. Ne vždycky bylo přijetí domorodci příjemné, ale většinou se o pěkného Evropana světlé kůže a zrzavých vlasů, zajímali všichni. A to v podstatě hodně a s kladnými reakcemi. Když byl poprvé v Kongu, domorodci na něj sahali a dívali se na své prsty, zda budou také bílé. Naopak on se zase zajímal o ně. Chtěl vědět, jak žijí a co všechno jejich země nabízí. Byl chytrý, opatrný, ale tuze zvědavý.

Někdy před pěti lety se vydal do Afriky, kde ho lákala příroda. Vysoké hory, nízké prérie s jezery. Všude okolo hodně zvěře, která se nedá potkat jinak, než při zakoupení lístku do zoologických zahrad. Zoologické zahrady neměl moc rád, ale chápal jejich význam. O to víc mě rád přírodní rezervace, kde byla zvěř chráněná ve svém typickém prostředí. Co nesnášel ze všeho nejvíc, byli pytláci. Z jejich způsobů vraždění mu pukalo srdce.

Na místním malém letišti si půjčil velký teréňák se zamřížováním s velkou nádrží a vyrazil vstříc své touze po dobrodružství. Vyjel časně ráno, aby krajinu zastihl akorát včas na první ranní paprsek. To jsou pak vidět nádherné věci. Žirafy své dlouhé krky natahují k vodě v napajedlech. Pštrosi se ženou krajinou jako by jim šlo o život, jen když v dáli uslyší unavené zívání krále zvířat. Ptáci se vznášejí obloze a pak se zase snášejí k zemi a při letu vytvářejí fascinující obrazce. Přesně tyto zážitky se snažil zachytit na svůj moderní fotoaparát. Vždy říkal, že nemusí nic vyvolávat uměle, že tohle je umění přírody a on jen ten, kdo to náhodou viděl, pochopil a vyfotil.

Blížil se nepozorovaně k jednomu z napajedel, aby mohl vyfotit antilopy při ranním koupání, když v tom uslyšel zvuky motoru dalšího auta. Zalezl víc do křoví a čekal. Po chvíli se objevil velký černý džíp. Jeho osazenstvo mělo hodně zbraní, halekalo na všechny strany a ukazovali zrovna tam, co se antilopy snažily toho rána poklidně žít. Bylo jasné, že jsou to pytláci. Vztek v něm začal cloumat. Než stačil vystrašit antilopy a nastartovat je k útěku, už slyšel první výstřely. Tak takhle to nechat nemohl.

Napodobil okamžitě zvuk, který používají zvířata, při ucítění nebezpečí, ale to už bylo pozdě. Antilopy už prchaly k útěku. Auto za nimi stejně vyrazilo a pytláci stříleli pořád dál. Než se antilopy ztratily z dohledu pytlákům, padlo jich nejméně šest.

Skupina pytláků, vedená statným Mustafou, měla s sebou stopaře. A ten moc dobře vycítil, že to nebylo jen tak s těmi antilopami. Věděl, že je někdo pozoruje a schválně vyrušil zvířata, aby se dala na útěk. Na chvíli zavřel oči, natáhl spoustu vzduchu do plic a ukázal směrem, kde se ukrýval cizinec.

Než se Sam vůbec stihl vrátit křovím do auta, pytláci už byli rozprostřeni v kruhu okolo něj a čekali na správnou příležitost, kdy na něj zaútočit. Že je neozbrojený, nikdo z nich nemohl tušit. Poslední, co Sam viděl, byla pažba pušky, kterou dostal silně do obličeje, pak už byla jenom tma.

V hlavě se mu odehrávaly různé výjevy. Cítil vůni, slyšel zvuky, jako by okolo něj někdo chodil. Dlouho mu trvalo, než přišel k sobě. Neviděl, jak dlouho tam leží. Cítil jen, že ho strašně bolí hlava a nad okem má bouli jako po špatně chyceném odpalu. Teď okolo něho nebyl nikdo. Všiml si, že leží na lehátku z bambusu a celé obydlí je splácané z červené hlíny. Místo dveří a oken byly díry, které někdo zakryl barevnou tkaninou.
Náhle se závěs odhrnul a někdo vstoupil. Přes paprsky slunce, které sem proudily, Sam viděl jen černou siluetu. Muž něco říkal, ale jeho jazyk Sam neznal. Stín zapálil svíčku a začal nad ní nahřívat kalíšek. Po chvíli to začalo silně páchnout a Sam upadl zase do mdlob.

Když se probudil znovu, cítil, že ho pálí celé tělo. Podíval se na sebe a s hrůzou zjistil, že na sobě má spoustu řezných ran, ze kterých krev odkapává do misek. Venku byla tma a slyšel hudbu. "Voodoo". Jeho hlas byl skoro neslyšný. Začal sebou škubat, snažil se vyprostit, ale byl velice dobře svázán. Závěs na dveřích se odtáhl a dovnitř vstoupil člověk. Jenže to nebyl obyčejný muž. Byl poměrně vysoký, něco kolem dvou metrů, tipoval Sam. Oblečení měl zaprášené, avšak čerstvá krev prosvítala i přes prach. V očích měl výraz šílenství. Místo řádky rovných zubů, měl jen dva velké kly a na krku spoustu zvláštních tetování. Přešel k Samově hlavě. Prohlížel si ho. Pak sáhl pro něco, co sice Sam neviděl, ale věděl, že to bude zřejmě bolet. Ve stejnou chvíli, kdy si to pomyslel, se muž otočil a Sam uviděl jeho záda. Málem vykřikl hrůzou. Záda měl celá popálená, vysely mu z nich cáry kůže. Krev mu stékala i po nohách. Sam ale přesto na chvíli ucítil úlevu. Muž mu sundal provazy, které se mu zařezávaly do kůže. Svět opět pohasl.

Oči otevřel znovu až po nějakém čase. Byl stále v té chýši. Neměl na sobě žádná zranění. Jeho ruce byly úplně v pořádku. Nad okem už bouli neměl. Mohl vstát. Vylezl před chýši. Nikde nikdo. Začal se shánět po jídle, protože mu pořádně vyhládlo a jeho žaludek to už dával znát hodně nahlas. Nic však nenašel. Rozhodl se, že se porozhlédne, kde to vůbec je. Ušel asi sto metrů, tam vesnice náhle končila. Strmý kopec pod ním zel jako ďáblův chřtán. Vesnice prošel křížem krážem. Našel jedinou cestu, která zřejmě vešla do buše. Došel na konec cesty. V tu chvíli mu spadla brada. Naproti němu stála turistická cedule ze dřeva, hlásající informace ve třech světových jazycích. "Vítejte v uměle vytvořené vesnici kmene Mursi". Cedule pokračovala dál. "Toto místo je mystické. Říká se, že tento kmen používal umění voodoo. Jistě už to dnes nikdo neví. Kmen vyhynul cca před pěti set lety následkem násilného vyvraždění z řad okolních kmenů. Osadníci byli svázáni pevnými provazy, pořezáni byli na celém těle a vrahové čekali, až krev spolu se zlým duchem opustí tělo. " Víc už Sam nechtěl číst. Teď už se chtěl dostat jen pryč. Na cestě ho provázely už jen jeho zmatené pocity.

Kde domov můj

12. února 2016 v 16:49 | Niki |  Téma týdne
Doma je tam, kde se člověk cítí nejlíp.

Ale co když se člověk cítí dobře všude a nikde zároveň? Jak člověk stárne, začne si dřív nebo později vytvářet svoje hnízdečko. A pak je strašně těžké přijet domů k rodičům a říkat si: "tohle je můj domov". Tak jak to tedy je? Co je můj domov? Kde jsem doma? Myslela jsem si, že sedmnáctá léta byla moje poslední, kdy jsem byla zmatená. Ale jak na to tak koukám, spíš jsem zmatená od sedmnácti až doteď. Znáte ten pocit, když odjíždíte z domova od rodičů k příteli a máte pocit, že neděláte něco dobře nebo na vás zkrátka padne taková podivná tíha? Ale když jste doma, nic se neděje, jste tam sama se psem a okolo ticho. Pak máte pocit, že jste tam úplně zbytečně, že nikomu na vás nezáleží. To je sice dost velká blbost, ale co si z toho teda člověk má vzít? Kde je doma? V Praze na bytě, kde tráví většinu času, protože tam studuje? Nebo u přítele, se kterým se snaží budovat nějakou budoucnost? Anebo doma, kde rodiče věčně něco potřebují, ale neobejmou vás, kde se někdo pořád hádá a někdo jiný vám spí v posteli? Zvláštní věc ta psychika.

Jak nad tím teď tak přemýšlím, už mám zase ten podivný pocit a přemýšlím, že ještě chvíli asi zmatená zůstanu.

Není úniku

3. února 2016 v 14:30 | Niki |  Povídky
Tahle povídka by se vám mohla líbit. Minimálně pár věcí pochází z mých vlastních snů.

Pracoval v drsných tunelech. Byla to špinavá a depresivní práce, která si žádala stresuodolné muže. Ženy tohle nezvládaly, jak se několikrát mohli přesvědčit. Tu práci nesnášel. Viděl při ní tolik zrůdných a děsivých výjevů.

Do těchto tunelů padal veškerý odpad lidstva. Obyčejný smrtelník by se sem jen těžko odvážil. Běhaly tu krysy, ale to bylo to nejmenší, čeho se člověk mohl bát. Člověk tu byl obžalovaným, vinným i nevinným, soudcem i popravčím.
Nejednou se ve splaškách našlo novorozeně. Kolikrát prozradil noční rotě odlesk blyštivého předmětu mrtvou prostitutku. Kdykoli to v chodbách začalo zapáchat, bylo jasné, že se musí i do těch nejhlubších míst poslat rota a vyčistit to od závanu hniloby. A když tohle přišlo, každý si chtěl přidat v ten okamžik do proudu hnusu i svůj kousek strachu a znechucení.

Mark Darson se k této práci dostal čistě náhodou. Býval dobrým policistou ještě za časů, kdy policie něco znamenala a odznak byl označením pro každého dobrého a poctivého poldu. Jenže časy se změnily. Policie, hasiči i záchranáři byli teď zhovadilí zkorumpovalci a s tím nechtěl nic mít. A když se rozhodoval, že to zabalí celkově, přišla nabídka téhle "práce". Skočil po tom okamžitě a ani vteřinu nezauvažoval nad tím, co to bude obnášet.

I jako policajt toho Mark viděl víc než dost. Ovšem to, co spatřoval každý den tady, mu nahánělo daleko větší strach. Zdávaly se mu zlé sny o tom, že vidí nafouklá těla, cítí hnilobu a někdo ho v tunelech neustále pozoruje a pronásleduje. Utíkal chodbami, běhal po eskalátorech, které dávno k žádnému metru nevedly, procházel pasáže, kde figuríny stály nakřivo, jejich obličej byly vymazány a písmena označující názvy butiků byla spadaná všude okolo. A přesto, že věděl, že je to jen výplod jeho fantazie, stále se v noci probouzel s pocitem, že ho někdo sleduje. Strach ho začal dohánět i ve stokách. Když je procházel, nikdy neměl dobrý pocit, když se měl podívat za ten nejtemnější roh nebo se otočit za zvukem, který za sebou právě slyšel. Začínal z toho pomalu šílet, ale jako dobrý policajt na sobě nenechával nic znát.

Až jednoho pozdního lednového čtvrtka začal cítit hysterickou paniku. Už při příchodu do práce se mu klepaly ruce. Díval se sám na sebe a nechápal, proč se to děje. Odnikud přece žádné nebezpečí nehrozilo. Jeho šestý smysl byl však stále v pozoru. Práce se vlekla stejně jako každý jiný zpropadený den. Chodil s baterkou, vysílačkou a pytlem tunely. Poslouchal, jak kape voda ze stropu a broukal si svou oblíbenou, aby přišel na jiné myšlenky. Když v tom za sebou uslyšel divné zvuky. Naježily se mu všechny chlupy po těle a vytřeštil oči. Pomalu se otočil, ale za sebou neviděl nic, než odlesk baterky. V duchu se uklidňoval, že to byla jen nějaká velká krysa. Jenže takovýhle zvuk žádná krysa nevydává. Otočil se nazpět a pokračoval v obchůzce. Náhle ho do nosu silně udeřil smrad tak známý, že se mu okamžitě převalil žaludek. "proč zrovna na mojí směně"zabědoval.

Teď už šel čistě po čich, nic jiného nepotřeboval. Smrad ho vedl do jedné z nejzapadlejších a nejstarších stok. To co uviděl, rozhodně nebylo nikdy ani v jeho nejděsivějších snech. V jednom rohu se tísnilo cosi, co klidně mohlo být kdysi člověk. Teď si na tom chutně holdovaly krysy. Trhaly maso i cáry oblečení a jejich červená očíčka se leskla do světla baterky.

Mark přistoupil trochu blíž. To ho málem stálo zbytek zdravého rozumu. To, co tam ještě před chvílí sedělo v rohu obsypané krysami, se náhle pohnulo. A co bylo horší, otevřelo to oči. Mark dostal pocit, že tohle je přesně ta věc, která ho pronásleduje celou dobu v jeho snech. Věděl, že musí utéct. Nohy ho ale dávno přestaly poslouchat.

Nestvůra, která ještě před chvílí seděla se náhle zvedla. Měla přes dva metry a vydala tak příšerný zvuk, že si ho Mark spojil okamžitě s tím, který slyšel před chvílí. Mark popadl poslední zbytky zdravého rozumu, donutil nohy, aby se pohnuly a dal se do běhu. Řval z plna hrdla a řítil se chodbou směrem k výstupu.

Upadl poprvé i podruhé a pořád cítil, jak mu příšera šlape na paty. Když upadl potřetí, byl už celý promáčený a uvědomil si, že pláče a stále křičí jako o život. Vstal znovu a ze všech sil běžel dál, když v tom se srazil s velitelem roty. Nesmyslně začal blábolit a ukazoval někam dozadu, kam se ale odmítal podívat. Stále cítil ten pocit, že ho to sleduje.

Velitel mu vrazil facku. Mark začal pomaleji dýchat a přestal mluvit z cesty, donutil se otočit. Za ním nebylo vůbec nic. Když se podíval zpátky na velitele, tak ten jen kroutil hlavou:"Marku, Marku."

Měl toho akorát dost. Ještě ten den podal Mark výpověď a odstěhoval se z města. Noční můra skončila tak, jak přišla, ale on nikdy nedokázal zapomenout na to, jaký měl pocit, když se ta obluda zvedla a šla po něm.

Život je někdy pes

2. února 2016 v 0:25 | Niki |  Téma týdne
Tak už je tu zase únor. Jak to tak bává, ten prostě chodí po útrpném lednu. Když se tak podívám na blog, tak musím posmutnět. Chtivě jsem se pustila na začátku do psaní všeho možného a s obrovskou chutí. Měla jsem velkou motivaci v knížkách. Četla jsem pořád. Byla jsem třeba teprve uprostřed knížky a už jsem si brousila zuby na jinou, která se mi zalíbila třeba jen obalem. A se čtením přicházely náměty na povídky a měla jsem zkrátka co říct celému světu. Jenže ouha, v lednu se všechno tak nějak zastavilo. Začalo se všechno točit okolo zkouškového období ve škole, nemoci, kterou jsem prodělala a práce, kterou jsem chtěla vylepšit svůj volný čas. Místo mých vybraných knížek přišly ty školní, které nemám tak ráda. Místo nápadů na to, co sepsat se mi v hlavě rojily myšlenky na to, až si lehnu a budu chvíli spát. V práci čas utíkal strašlivě pomalu. Spíš se tak nějak belhal. A já se opět těšila jen na to, až budu doma a v klidu. Ten klid stejně většinou nepřišel a já neměla náladu ani na to, abych otevřela svojí oblíbenou knížku, kterou jsem ještě od Vánoc nedočetla. Hrůza! Ale teď už je únor a krom pole, které nabírá jistě podle pranostiky na síle, i já zase ožívám. V hlavě se mi rodí nápady a chtějí hned na papír. Takže až je zase všechny pěkně přepíšu a pověsím si je na blog, budu nespokojenější člověk pod sluncem. Nadvláda školy a práce zase skončila. Místo toho vyhrává tvořivost a tak si zase říkám, že mě opravdu baví žít.