Mystická Afrika

13. února 2016 v 13:40 | Niki |  Povídky
Tahle povídka mi ležela na stole tak dlouho, že už jsem se na ní nemohla dívat. Přapsala jsem ji, upravila a teď si konečně počtete. :)

Cestoval rád a hodně. Nebral si téměř žádná zavazadla. Jeho známí nevěděli, kde se zrovna nachází až do té doby, než přišel pohled. Už měl za sebou řádku zemí. Ne vždycky bylo přijetí domorodci příjemné, ale většinou se o pěkného Evropana světlé kůže a zrzavých vlasů, zajímali všichni. A to v podstatě hodně a s kladnými reakcemi. Když byl poprvé v Kongu, domorodci na něj sahali a dívali se na své prsty, zda budou také bílé. Naopak on se zase zajímal o ně. Chtěl vědět, jak žijí a co všechno jejich země nabízí. Byl chytrý, opatrný, ale tuze zvědavý.

Někdy před pěti lety se vydal do Afriky, kde ho lákala příroda. Vysoké hory, nízké prérie s jezery. Všude okolo hodně zvěře, která se nedá potkat jinak, než při zakoupení lístku do zoologických zahrad. Zoologické zahrady neměl moc rád, ale chápal jejich význam. O to víc mě rád přírodní rezervace, kde byla zvěř chráněná ve svém typickém prostředí. Co nesnášel ze všeho nejvíc, byli pytláci. Z jejich způsobů vraždění mu pukalo srdce.

Na místním malém letišti si půjčil velký teréňák se zamřížováním s velkou nádrží a vyrazil vstříc své touze po dobrodružství. Vyjel časně ráno, aby krajinu zastihl akorát včas na první ranní paprsek. To jsou pak vidět nádherné věci. Žirafy své dlouhé krky natahují k vodě v napajedlech. Pštrosi se ženou krajinou jako by jim šlo o život, jen když v dáli uslyší unavené zívání krále zvířat. Ptáci se vznášejí obloze a pak se zase snášejí k zemi a při letu vytvářejí fascinující obrazce. Přesně tyto zážitky se snažil zachytit na svůj moderní fotoaparát. Vždy říkal, že nemusí nic vyvolávat uměle, že tohle je umění přírody a on jen ten, kdo to náhodou viděl, pochopil a vyfotil.

Blížil se nepozorovaně k jednomu z napajedel, aby mohl vyfotit antilopy při ranním koupání, když v tom uslyšel zvuky motoru dalšího auta. Zalezl víc do křoví a čekal. Po chvíli se objevil velký černý džíp. Jeho osazenstvo mělo hodně zbraní, halekalo na všechny strany a ukazovali zrovna tam, co se antilopy snažily toho rána poklidně žít. Bylo jasné, že jsou to pytláci. Vztek v něm začal cloumat. Než stačil vystrašit antilopy a nastartovat je k útěku, už slyšel první výstřely. Tak takhle to nechat nemohl.

Napodobil okamžitě zvuk, který používají zvířata, při ucítění nebezpečí, ale to už bylo pozdě. Antilopy už prchaly k útěku. Auto za nimi stejně vyrazilo a pytláci stříleli pořád dál. Než se antilopy ztratily z dohledu pytlákům, padlo jich nejméně šest.

Skupina pytláků, vedená statným Mustafou, měla s sebou stopaře. A ten moc dobře vycítil, že to nebylo jen tak s těmi antilopami. Věděl, že je někdo pozoruje a schválně vyrušil zvířata, aby se dala na útěk. Na chvíli zavřel oči, natáhl spoustu vzduchu do plic a ukázal směrem, kde se ukrýval cizinec.

Než se Sam vůbec stihl vrátit křovím do auta, pytláci už byli rozprostřeni v kruhu okolo něj a čekali na správnou příležitost, kdy na něj zaútočit. Že je neozbrojený, nikdo z nich nemohl tušit. Poslední, co Sam viděl, byla pažba pušky, kterou dostal silně do obličeje, pak už byla jenom tma.

V hlavě se mu odehrávaly různé výjevy. Cítil vůni, slyšel zvuky, jako by okolo něj někdo chodil. Dlouho mu trvalo, než přišel k sobě. Neviděl, jak dlouho tam leží. Cítil jen, že ho strašně bolí hlava a nad okem má bouli jako po špatně chyceném odpalu. Teď okolo něho nebyl nikdo. Všiml si, že leží na lehátku z bambusu a celé obydlí je splácané z červené hlíny. Místo dveří a oken byly díry, které někdo zakryl barevnou tkaninou.
Náhle se závěs odhrnul a někdo vstoupil. Přes paprsky slunce, které sem proudily, Sam viděl jen černou siluetu. Muž něco říkal, ale jeho jazyk Sam neznal. Stín zapálil svíčku a začal nad ní nahřívat kalíšek. Po chvíli to začalo silně páchnout a Sam upadl zase do mdlob.

Když se probudil znovu, cítil, že ho pálí celé tělo. Podíval se na sebe a s hrůzou zjistil, že na sobě má spoustu řezných ran, ze kterých krev odkapává do misek. Venku byla tma a slyšel hudbu. "Voodoo". Jeho hlas byl skoro neslyšný. Začal sebou škubat, snažil se vyprostit, ale byl velice dobře svázán. Závěs na dveřích se odtáhl a dovnitř vstoupil člověk. Jenže to nebyl obyčejný muž. Byl poměrně vysoký, něco kolem dvou metrů, tipoval Sam. Oblečení měl zaprášené, avšak čerstvá krev prosvítala i přes prach. V očích měl výraz šílenství. Místo řádky rovných zubů, měl jen dva velké kly a na krku spoustu zvláštních tetování. Přešel k Samově hlavě. Prohlížel si ho. Pak sáhl pro něco, co sice Sam neviděl, ale věděl, že to bude zřejmě bolet. Ve stejnou chvíli, kdy si to pomyslel, se muž otočil a Sam uviděl jeho záda. Málem vykřikl hrůzou. Záda měl celá popálená, vysely mu z nich cáry kůže. Krev mu stékala i po nohách. Sam ale přesto na chvíli ucítil úlevu. Muž mu sundal provazy, které se mu zařezávaly do kůže. Svět opět pohasl.

Oči otevřel znovu až po nějakém čase. Byl stále v té chýši. Neměl na sobě žádná zranění. Jeho ruce byly úplně v pořádku. Nad okem už bouli neměl. Mohl vstát. Vylezl před chýši. Nikde nikdo. Začal se shánět po jídle, protože mu pořádně vyhládlo a jeho žaludek to už dával znát hodně nahlas. Nic však nenašel. Rozhodl se, že se porozhlédne, kde to vůbec je. Ušel asi sto metrů, tam vesnice náhle končila. Strmý kopec pod ním zel jako ďáblův chřtán. Vesnice prošel křížem krážem. Našel jedinou cestu, která zřejmě vešla do buše. Došel na konec cesty. V tu chvíli mu spadla brada. Naproti němu stála turistická cedule ze dřeva, hlásající informace ve třech světových jazycích. "Vítejte v uměle vytvořené vesnici kmene Mursi". Cedule pokračovala dál. "Toto místo je mystické. Říká se, že tento kmen používal umění voodoo. Jistě už to dnes nikdo neví. Kmen vyhynul cca před pěti set lety následkem násilného vyvraždění z řad okolních kmenů. Osadníci byli svázáni pevnými provazy, pořezáni byli na celém těle a vrahové čekali, až krev spolu se zlým duchem opustí tělo. " Víc už Sam nechtěl číst. Teď už se chtěl dostat jen pryč. Na cestě ho provázely už jen jeho zmatené pocity.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gitty93 | E-mail | 16. března 2016 v 23:48 | Reagovat

co mě hodně rozptylovalo bylo, že asi máme odlišnou představu o Africe, já tam nikdy nebyl a tak jde u mě opravdu jen o představu, to mi prostě pokazilo celý zážitek :(
jinak špatné to není, jen ten závěr mi přišel uspěchaný, i když se mi celkově povídka líbila míň než ty předtím, tak námět se mi zase líbil víc :)

2 Niki | E-mail | Web | 17. března 2016 v 23:47 | Reagovat

[1]: Byla poměrně ve spěchu napsaná a chtěla jsem, aby měla dramatický konec. V Africe jsem taky nebyla, ale co není skutečné, může vypadat, jak si sám autor zvolí. Moc si cením kritiky, kterou od vás/tebe dostávám. Není moc lidí, co dokážou napsat opravdu svůj názor.:)

3 gitty93 | E-mail | 18. března 2016 v 16:04 | Reagovat

[2]: Je pravda, že autor může popsat co chce a má na to právo, stejně tak čtenář může mít jinou představu a může mít s tímto problém :) stejně tak je pravda, že co se nelíbí jednomu člověku, může se líbit jinému :D na tobě(autorovi) je pak rozhodnout se, jakým způsobem chceš psát :D jinak kdybych ti napsal svůj názor, tak tu budu a ty budeš sedět opravdu dlouho :D moje názory mají tendenci být dloooooouhé :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama