Není úniku

3. února 2016 v 14:30 | Niki |  Povídky
Tahle povídka by se vám mohla líbit. Minimálně pár věcí pochází z mých vlastních snů.

Pracoval v drsných tunelech. Byla to špinavá a depresivní práce, která si žádala stresuodolné muže. Ženy tohle nezvládaly, jak se několikrát mohli přesvědčit. Tu práci nesnášel. Viděl při ní tolik zrůdných a děsivých výjevů.

Do těchto tunelů padal veškerý odpad lidstva. Obyčejný smrtelník by se sem jen těžko odvážil. Běhaly tu krysy, ale to bylo to nejmenší, čeho se člověk mohl bát. Člověk tu byl obžalovaným, vinným i nevinným, soudcem i popravčím.
Nejednou se ve splaškách našlo novorozeně. Kolikrát prozradil noční rotě odlesk blyštivého předmětu mrtvou prostitutku. Kdykoli to v chodbách začalo zapáchat, bylo jasné, že se musí i do těch nejhlubších míst poslat rota a vyčistit to od závanu hniloby. A když tohle přišlo, každý si chtěl přidat v ten okamžik do proudu hnusu i svůj kousek strachu a znechucení.

Mark Darson se k této práci dostal čistě náhodou. Býval dobrým policistou ještě za časů, kdy policie něco znamenala a odznak byl označením pro každého dobrého a poctivého poldu. Jenže časy se změnily. Policie, hasiči i záchranáři byli teď zhovadilí zkorumpovalci a s tím nechtěl nic mít. A když se rozhodoval, že to zabalí celkově, přišla nabídka téhle "práce". Skočil po tom okamžitě a ani vteřinu nezauvažoval nad tím, co to bude obnášet.

I jako policajt toho Mark viděl víc než dost. Ovšem to, co spatřoval každý den tady, mu nahánělo daleko větší strach. Zdávaly se mu zlé sny o tom, že vidí nafouklá těla, cítí hnilobu a někdo ho v tunelech neustále pozoruje a pronásleduje. Utíkal chodbami, běhal po eskalátorech, které dávno k žádnému metru nevedly, procházel pasáže, kde figuríny stály nakřivo, jejich obličej byly vymazány a písmena označující názvy butiků byla spadaná všude okolo. A přesto, že věděl, že je to jen výplod jeho fantazie, stále se v noci probouzel s pocitem, že ho někdo sleduje. Strach ho začal dohánět i ve stokách. Když je procházel, nikdy neměl dobrý pocit, když se měl podívat za ten nejtemnější roh nebo se otočit za zvukem, který za sebou právě slyšel. Začínal z toho pomalu šílet, ale jako dobrý policajt na sobě nenechával nic znát.

Až jednoho pozdního lednového čtvrtka začal cítit hysterickou paniku. Už při příchodu do práce se mu klepaly ruce. Díval se sám na sebe a nechápal, proč se to děje. Odnikud přece žádné nebezpečí nehrozilo. Jeho šestý smysl byl však stále v pozoru. Práce se vlekla stejně jako každý jiný zpropadený den. Chodil s baterkou, vysílačkou a pytlem tunely. Poslouchal, jak kape voda ze stropu a broukal si svou oblíbenou, aby přišel na jiné myšlenky. Když v tom za sebou uslyšel divné zvuky. Naježily se mu všechny chlupy po těle a vytřeštil oči. Pomalu se otočil, ale za sebou neviděl nic, než odlesk baterky. V duchu se uklidňoval, že to byla jen nějaká velká krysa. Jenže takovýhle zvuk žádná krysa nevydává. Otočil se nazpět a pokračoval v obchůzce. Náhle ho do nosu silně udeřil smrad tak známý, že se mu okamžitě převalil žaludek. "proč zrovna na mojí směně"zabědoval.

Teď už šel čistě po čich, nic jiného nepotřeboval. Smrad ho vedl do jedné z nejzapadlejších a nejstarších stok. To co uviděl, rozhodně nebylo nikdy ani v jeho nejděsivějších snech. V jednom rohu se tísnilo cosi, co klidně mohlo být kdysi člověk. Teď si na tom chutně holdovaly krysy. Trhaly maso i cáry oblečení a jejich červená očíčka se leskla do světla baterky.

Mark přistoupil trochu blíž. To ho málem stálo zbytek zdravého rozumu. To, co tam ještě před chvílí sedělo v rohu obsypané krysami, se náhle pohnulo. A co bylo horší, otevřelo to oči. Mark dostal pocit, že tohle je přesně ta věc, která ho pronásleduje celou dobu v jeho snech. Věděl, že musí utéct. Nohy ho ale dávno přestaly poslouchat.

Nestvůra, která ještě před chvílí seděla se náhle zvedla. Měla přes dva metry a vydala tak příšerný zvuk, že si ho Mark spojil okamžitě s tím, který slyšel před chvílí. Mark popadl poslední zbytky zdravého rozumu, donutil nohy, aby se pohnuly a dal se do běhu. Řval z plna hrdla a řítil se chodbou směrem k výstupu.

Upadl poprvé i podruhé a pořád cítil, jak mu příšera šlape na paty. Když upadl potřetí, byl už celý promáčený a uvědomil si, že pláče a stále křičí jako o život. Vstal znovu a ze všech sil běžel dál, když v tom se srazil s velitelem roty. Nesmyslně začal blábolit a ukazoval někam dozadu, kam se ale odmítal podívat. Stále cítil ten pocit, že ho to sleduje.

Velitel mu vrazil facku. Mark začal pomaleji dýchat a přestal mluvit z cesty, donutil se otočit. Za ním nebylo vůbec nic. Když se podíval zpátky na velitele, tak ten jen kroutil hlavou:"Marku, Marku."

Měl toho akorát dost. Ještě ten den podal Mark výpověď a odstěhoval se z města. Noční můra skončila tak, jak přišla, ale on nikdy nedokázal zapomenout na to, jaký měl pocit, když se ta obluda zvedla a šla po něm.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Crazy Jull | Web | 4. února 2016 v 19:34 | Reagovat

Je to strašně úžasně napsané. :)
-CrazyJull

2 Niki | E-mail | Web | 17. února 2016 v 14:01 | Reagovat

[1]:Díky moc ;)

3 gitty93 | E-mail | 16. března 2016 v 23:31 | Reagovat

a ty tvé sny jsou kde? mám o tebe strach :D přece jen sny jsou oknem do duše :)
co se týče povídky, tak ta je pěkně napsaná :)

4 Niki | E-mail | Web | 17. března 2016 v 23:45 | Reagovat

[3]: tohle není okno do mé duše, ale mých snů a nočních můr. Vytvářím si sama svou duši a ta je čistá. :D

5 gitty93 | E-mail | 18. března 2016 v 16:06 | Reagovat

[4]: no já měl pocit, že podle témat o kterých píšeš, máš takovou.... no povahu :D

6 Niki | E-mail | Web | 18. března 2016 v 21:27 | Reagovat

[5]: Ne to je jen díky tomu, že tak často a ráda čtu Kinga a Browna. Pak takovéhle myšlenky a nápady chodí sami.

7 gitty93 | E-mail | 19. března 2016 v 22:58 | Reagovat

[6]: a která část na nich je tak zajímavá? úvod, zápletka, nebo její vyvrcholení? strašidelný příběh? nebo osobitost hlavních postav? která část tě na nich inspiruje nejvíc? když čteš jejich knihy, na kterou část se těšíš nejvíc a zhltáš ji jedním dechem?

8 Niki | E-mail | Web | 20. března 2016 v 1:01 | Reagovat

[7]: Kinga zhltnu pokaždé hned a celého. Nejvíc miluju jak nenápadně chodí okolo příběhu, popisuje osoby a pak bum. Přijde veškerý děs, při kterém stoupají vlasy hrůzou. Neumím úplně popsat to, co cítím při jeho knížkách, ale pomáhají mě i jeho předmluvy, kde povzbuzuje všechny, kteří chtějí psát a sám popisuje, jak začinal on. A Brown? Miluju bichle, jejich vůni a Brownův archeologický nádech ve všech knížkách a šikovné rozdělení kapitol.

9 gitty93 | E-mail | 20. března 2016 v 8:15 | Reagovat

[8]: Vždycky mi přišlo že člověk, který si odpoví na tyto otázky, možná nebude lepší spisovatel, ale určitě .... jaké je správné slovo? moudřejší? asi moudřejší...víš jak se říká poznej sebe a poznej nepřítele, pak neprohraješ v tisíci bitvách?
Zkus třeba zaignorovat ten závěr :) a napiš si jenčást kde popisuješ osoby a okolo příběhu se jen motáš :) mohou to být třeba archeologové :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama