Na hranicích Polska, Slovenska a Čech

24. března 2016 v 23:50 | Niki |  Slovensko
Je to opravdu škoda, ale pomalu a jistě se blížíme ke konci našeho dlouhého výletu. Z něhož si odnáším modřiny na nohách, přetažené svaly, bolavou hlavu po dnešním víně. Ale především spoustu skvělých zážitků a vzpomínek. Kromě pohledů, které jsem posílala všem, a ke mně domů se také jeden dostal, vezu i nějaké dobroty. Ovšem tohle ještě není rozlučkový článek. Spíš teď na mě nějak padlo to, že za chvilku pojedu domů. Jasnačka, že se na všechny těším a moc. Ale přeci jenom je tady tak krásně a doma mě čeká tolik nepříjemných věcí, nepříjemných lidí, povinností a další spousta zážitků, které mě zase budou naplňovat hněvem. Jsem povahou flegmatický cholerik. Pořád je všechno fajn, dobré a pak stačí maličkost a letím jak papiňák. Tady jsem se za čtrnáct dní nemusela ani jednou rozčílit. A pokud tu byl takový nějaký náznak, všichni okolo mě ho zahnali. Opravdu jsou tu milí lidé. Příroda je nádherná. O tom také svědčí dnešní krátký výlet, o kterém jsem chtěla psát. Ne o svých problémech. Tak si přečtěte těch pár řádek a fotky jsou jako vždycky v Galerie-> Slovensko a den myslím už jedenáctý. Za kvalitu se předem omlouvám, foťák mi dnes vypověděl službu. Došla mi nekompromisně baterka.

Už od rána tady panovalo poměrně hezké počasí, ale okolo dvanácté se udělalo opravdu krásně. Také to bylo určitě tím, že všechny mraky roztrhal silný vítr, který vál nepříjemně celý den. Jenže za to sluníčko jsem mu byla vděčná a to moc. Nic jsem proti němu tedy ani nenamítala, když jsme vyrazily ven. Jsem opravdu člověk na baterky, ale na ty solární. Bez nich prostě nefunguju tak, jak mám. Vydaly jsme se na autobus a na obou z nás bylo vidět úlevu a rozjuchanost. Celou dobu jsme se snažily bavit slovensky, což určitě Slováky postávající okolo nás štvalo. My to ale nevzdávaly, nakonec jsme si v autobuse začaly zpívat s rádiem. Prostě to byl takový parádní den. Dojely jsme do Čierné, odkud jsme se vydaly po zelené turistické značce, ze které se vyklubala modrá. Po které jsme ale vůbec neměly jít. Nakonec jsme prošly kopcem, dostaly se až k rozestavěnému dálničnímu mostu. Tam jsme usoudily, že jdeme opravdu špatně. Vrátily jsme se a vyzkoušely jinou trasu.

Bahno se nám lepilo na boty. Zemina byla všude rozježděná od těžkých náklaďáků, co odvážely písek, kamení, štěrk a zkrátka všechno, co na stavbě nemělo být. V jedné louži jsem málem nechala i botu. Naštěstí jsou ty boty nepromokavé, zvládly situaci na jedničku. Prošly jsme stavbou. Přešly opatrně vodu po kamení, které samozřejmě klouzalo. A nakonec se před námi nejdříve objevila louka, na které byla opuštěná vana a pak kopec, který jsme musely překonat. Spolužačka byla dneska trochu odrovnaná a už unavená z celého týdne. To chápu, ale já měla dneska strašně moc energie najednou. Vylezla jsem na kopec a zjistila jsem, že už nejsem na Slovensku. Hlavně, že nám ve škole říkali, abychom nepřekračovali hranice. A já vlezla rovnou do Polska, to mě opravdu pobavilo a ještě jsem si vzpomněla na to, jak jsem se ztratila v lese při objevování pramene řeky Kysuce. Musela jsem se začít smát. U česko-polských hranic byla naštěstí mapka celé oblasti i s vyznačenými trasami celé oblasti. Za chvilku už jsme věděly, že tenhle kopce jsme lezly úplně zbytečně a že na druhé straně je to Trojmezí, ke kterému jdeme. Těžká to chvíle. Jdeme nazpět znovu.

Cesta netrvala nikterak dlouho. Na druhé straně jsme byly do čtvrt hodinky a už z dálky bylo Trojmezí vidět. Co to je Trojmezí, se ptáte? Je to místo, kde se setkávají hranice všech tří států. Polska, Slovenska a Česka. Evropská unie zde nechala vybudovat informační tabule. Koná se zde také Goralský maraton, který je typický pro všechny tří oblasti. Goralé nebo také horalé byli obyvatelé měst v okolí hor v této příhraniční oblasti. Informace o nich stále nejsou ucelené, ale už teď existují muzea ve všech třech republikách, kde se o nich dozvíte více. Je zde místo na odpočinek a dokonce tu dneska nějací mladí Poláci opékali buřty, což mi zase evokovalo představy z mládí, kdy jsme také na klacku opékali buřty a považovali to za vrchol blaha. Někdy bych si to měla zopakovala.

Okolí jsme si vyfotily, něco jsme si přečetly a pádily zase domů. Po cestě jsme si povídaly vtipy, aby nám to rychleji uteklo a popadaly se za břicho. Bylo nám dobře. Přišly jsme akorát, protože zrovna jel autobus. Tak jsme ho jen z posledních sil doběhly, nasedly a už se vezly zase zpátky do Čadce.

Abych pobavila i vás. Znáte ten vtip s nasraným prasátkem? Ne? Já bych vám ho řekla, ale vsadím se, že byste se moc nezasmáli. Původně jsem ho slyšela od Ringo Čecha, ale tahle kopie nemá chybu. Zde: https://www.youtube.com/watch?v=ccMS9jg9c1M Jen upozorňuji, že to není vhodné pro malé děti a podobně, vtip patří spíše mezi ty sprostší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama