Na výletu v Klokočovských skalách

15. března 2016 v 16:39 | Niki |  Slovensko
Je tu další den a s ním spoustu nových poznání. Tak to vezmeme pěkně od rána.

Tentokráte mě sluníčko nevzbudilo, byl to budík. Ale při prvním pohledu ven z okna mi zmrzl úsměv. Všude sníh a to nejmíň deset centimetrů. A pořád sněžilo. Chvilku jsem dokonce zvažovala možnost, že své putování do Klokočovských skal vzdám, protože bude všechno pod sněhem. Nakonec jsem ale ráda, že jsem vyrazila.

Došla jsem na autobusové nádraží, které je jen pár kroků vzdálené od toho vlakového. Počkala pár minut na autobus, který spravuje Čadca akciová společnost a za 1 euro 50 už jsem se vezla směr Klokočov, Hlavice, Galus. Proč to mají takhle složitě napsané, jsem pochopila záhy. Hlavice jsou malá prdelka uprostřed hor. S minimálním počtem obyvatel. Pro turisty je to určitě ráj, ale pro místní je to jen územní část obce Klokočov. A co jsem tady vlastně měla dělat?
Znáte Český ráj? Krásné skalní město plné vápencových útvarů s okolní endemickou přírodou? Tak něco podobného jsou Klokočovské skály pro Slováky. Je to sice daleko menší, ale skály to jsou. Po cestě jsem prý měla možnost potkat rysa, medvěda, vlka, datla nebo ropuchu. Jediné co jsem slyšela a ani neviděla, byla vrána, která evidentně čekala, až odněkud spadnu a pochutná si na mojí mršině. Což se však nestalo. Po cestě jsem měla prý možnost pozorovat také tzv. gule neboli koule. Nelekejte se hned. Jde o skalní útvar, který je znám všude po světě. Co stojí za jeho vznikem, dodnes nikdo pořádně neví. Dobře, dobře tak ví. Jsou to slepence různých hornin, které vznikaly po celé zeměkouli v různých dobách. Jediné, co nikdo neví je, proč mají kulatý tvar a tak si lidé pouštějí fantazii na špacír. Myslím, že po cestě jsem si jednoho všimla a tak jsem ho zvěčnila, ale jestli jsem se spletla a je to jen kus jiného šutru, to nevím.

Cesta v lese nebyla ani trochu prošlapaná a tak jediné stopy byly ty moje, a kdyby na každém druhém stromě nebyla modrá turistická značka, asi bych se ztratila dřív, než bys řekl švec. Naučný chodník, jak se tomu odborně říká, byl celý pod sněhem a mě činilo trochu potíže, nešlápnout vedle a nezlomit si nohu. Chvílemi jsem se musela i smát, protože jsem si připadala jako Mařenka, která ztratila Jeníčka a místo drobečků za sebou nechává jen vlastní stopy. Nakonec jsem došla. Zjistila jsem, že jdu celou dobu obráceně, takže já startovala na čísle 4 a končila na čísle 1. To bych ale jinak nebyla já. Trasu i s přečtením zajímavostí jsem měla projitou asi za hodinu. Jenže co teď, když jsem měla první autobus zpět připravený až na třetí odpoledne. Tak jsem se rozhodla jít pěšky a načerpat trochu toho čerstvého vzduchu. Vybalila jsem si sváču ještě z Čech. Ne nebojte se, nebyly to řízky, ale moc dobrá bábovka jako od maminky, akorát že v tomhle případě je vždycky a jenom od tatínka. Tak jdu a najednou za sebou zaslechnu kroky a říkám si, vždyť v tom lese nikde nebylo ani živáčka. Otočím se a za mnou jde taková čiperná babča s nákupními taškami. Využila jsem situace a ptám se:" je tu v okolí ještě nějaká atraktivita kromě těch skal?" Paní mi začala vyprávět, že už tu sice dlouho nežije, ale že v okolí je stará kamenná zvonice, ale že ta bude přes zimu zavřená. Dobře škrtla jsem si zvoničku. Pokračovala dál, že kdyby napadlo ještě více sněhu tak naproti je vlek a lyžuje se tam. To jsem musela podotknout, že jsem se trefila, protože těsně před tím, než jsem jí potkala jsem si říkala, že ty kopce by zasluhovaly pořádnou lyžovačku. Jenže sněhu bylo evidentně podle paní málo a tak jsem si škrtla i to. Pak povídá, že nedaleko odsud v obci Jelitov je vzácný pramen, který nechal pokřtít olomoucký pán, protože ten pramen zázračně vyléčil jeho paní. Nakonec se zjistilo, že pramen obsahuje dost minerálních prvků a proto je léčivý, takže zázrak se zase nekonal. Na rozcestí u autobusu jsme se rozdělily a já jsem pokračovala po silnici směr Čadca.

Okolo mě hučel nějaký potůček a smrky sahaly až do nebe. A já nejdřív došla po silnici do Klokočova, cestou jsem potkala svoje otisky bot, protože jsem šla tím úsekem už podruhé. Pak jsem došla do Olešné, která se dělí taky na více částí, pak jsem došla do Jelitova a odtud jsem nakonec naskočila do autobusu, protože další zastávka byla vzdálena 7 kilometrů a na to už mi začínala být přeci jenom trochu zima. A taky jsem po cestě nenarazila na žádnou ceduli, která by mě chtěla zavést k místnímu zázraku. Vše, co se nacházelo na informačních tabulích, bylo pěkně daleko a většinou to bylo vyznačeno pro cyklisty a ne pěší.

A jak tak ubíhal čas, začala jsem si zpívat, "V nohách mám už tisíc mil", "tak přijíždí poslední kovboj" a "Beskyde, Beskyde". Ušla jsem celkově asi 12 nebo 13 kilometrů i s tím, jak jsem si to obešla dvakrát okolo Hlavice. A to si takhle jdu a najednou za mnou děsivý zvuk, tak se otočím, jede rolba a hrne přesně ten sníh, co po něm jdu. Tak jsem rychle přeběhla na druhou stranu. Na foťáku jsem akorát nastavovala GPS souřadnice, protože u každé fotky mi to hlásilo Tábor, Jihočeský kraj, Česká republika. Tak jsem si poklepala na čelo a snažila se chytit platné souřadnice. Nakonec když se mi to povedlo, vzhlédla jsem a viděla, jak ten rolbák akorát zavírá dveře a jede dál. Tak si tak říkám, že by mě chtěl třeba svézt? No moje smůla. Jdu tedy dál po druhé straně plné sněhu a užívám si, jak pěkně to pod těmi nohami křupe. Když v tom zvuk jako prve a ten hajzlík jede po druhé straně a hrne mi sníh do taluty a za ním létá štěrk. Přeběhla jsem na druhou stranu a koukám na něj a jen vidím, jak se směje a projel. Ty Kysučané jsou fakt vtipní.

Za autobus jsem zaplatila euro a 10 centů a rozjeli jsme se zpět do Čadce. Po cestě jsem se ještě stihla pokochat místní krajinou a objevila jsem další naučnou stezku, na kterou se vydám, až budu ve Staškově přestupovat na vlak do Turzovky. A už se na to moc těším, protože z toho, co jsem viděla, tam byl velký vyřezávaný asi vodník ze dřeva a potom nějaký čert. Každopádně to až potom.

Zhodnocení dnešní mé cesty zní tedy následovně, užila jsem si přírodu, a jak všechny brožury slibovaly, tak jsem se prošla tichými a hlubokými lesy. Ze skal v Klokočově mám příjemný pocit, byl to skvělý adrenalin a ne párkrát jsem si myslela, že už mě odtud živou nedostanou. V létě musí být tohle místo nádherné. Vesničky v okolí jsou pěkné a dosti zajímavé. Jestli jsem viděla správně, tak skoro každý dům měl místo zahrady zoraný kus políčka, na kterém v létě asi něco pěstují. Možná to má souvislost s tím, že je tu bída a co jsem viděla po cestě, tak tu byly dvě fabriky, které vypadaly jako zavřené. Jedna z nich zřejmě na písek a ta druhá měla obrovská sila a na nich napsáno Vítkovice. Baráčky po cestě byly všeho druhu. Našla jsem typické lidové stavby ze dřeva, kamenné baráčky z doby předchozí a i novostavby. A taky jsem se divila, když jsem skoro na každém domě viděla, že má vstup nebo hrany obložené kameny a přisahám, že ten šutr vypadal jako šutr, co těžím v minecraftu. Lidé jsou pořád fajn a nápomocni, s tou paní jsme si pěkně popovídaly.

Teď mám hlad jako vlk, takže se půjdu někam najíst a pro dnešek to bude vše. ;) Tak čágobélo zase zítra a fotky jsou, no však už víte kde. (Galerie->Slovensko->Den třetí)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Míša | Web | 15. března 2016 v 23:26 | Reagovat

Nejdřív jsem si říkala, že bych se takhle sama asi do hor, ještě ke všmu plných sněhu, nevydala, ale dýchlo to na mě takovým klidem... musel to být vážně hezký den :)

2 Niki | E-mail | 16. března 2016 v 9:24 | Reagovat

[1]: Vřele doporučuju, cestovat v létě, pche, to zvládne každý, ale takhle si vyčistit hlavu v zimě? Nádhera a jde to i v Čechách..:) jen se musí umět najít ta správná oblast, kam cestovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama