Za pramenem řeky Kysuce

17. března 2016 v 21:45 | Niki |  Slovensko
Tak dneska jsem se ztratila a jsem dost ráda, že jsem se našla.

Výlet na pramen řeky Kysuce byl nejnamáhavější a nejnebezpečnější, ze všeho, co jsem zatím absolvovala. Ráno jako každý den jsem si dala snídani. A jelikož jsem dneska cestovala sama, rychle jsem musela utíkat na vlak. Hned ráno jsem si udělala problém, když jsem zaspala rozhovor se školou, ale nakonec jsem to večer odčinila. Nicméně v 10:10 už jsem seděla zase v autobuse, tentokráte směr Makov, obecní část Kopanice.

V autobuse jsem se zeptala, kam mám jít, až vystoupím. To u všech, kteří to slyšeli, vyvolalo reakci, kterou bych nečekala. Měli pusu dokořán a ptali se, jestli tam chci jít opravdu sama. Já si v duchu říkala "a mám snad na výběr". Na ně jsem se jen usmála a zakroutila hlavou na souhlas. Tak začalo vysvětlování kudy se mám dát. Něco málo jsem pochopila a dala jsem se po silnici.

Za chvilku jsem narazila na první ukazatel, který ukazoval pořád rovně a tak jsem šla dál. Najednou se mi ale zdálo, že už jdu moc dlouho a tak tam, kde jsem slyšela zurčení potůčku, jsem vlezla do lesa. V hlavě se mi objevil obrázek knížky od Stephena Kinga (děvčátko, které mělo rádo Toma Gordona) a říkala jsem si v duchu, drž se vody a značek v lese. V lese ale samozřejmě žádné značky nebyly. Tak jsem začala stoupat do kopce okolo potůčku, ve kterém jsem čekala pramen Kysuce. Šla jsem do toho kopce docela dlouho a nebyla to vůbec příjemná cesta. Chvilku kamení, chvíli hlína, která neuvěřitelně klouzala, pak jsem se v jedné chvíli napíchla na větev spadlého stromu. Začala jsem pomalu bědovat. Vylezla jsem ještě kus podél říčky a rozhodla jsem se přejít na druhou stranu, kde jsem viděla, jak z ničeho najednou teče pramínek vody. To bylo pěkné, a když jsem se chtěla vrátit na druhou stranu, zarazilo mě, že nade mnou je nějak málo stromů. Vylezla jsem tedy ještě výš, pode mnou byl sráz, na kterém bych si určitě zlomila vaz. A najednou přede mnou silnice. Paráda. Šla jsem tedy chvíli po ní.

Najednou jsem ztratila i pramen řeky. Co teď? Začala jsem trochu panikařit a v tom jsem viděla další cestu, která vedla někam do lesů. Za chvilku jsem se zase uklidnila, protože jsem slyšela zurčení vody. Dala jsem se opět do strmého kopce, zřejmě strouhou řeky. Abych vám to vysvětlila. Tahle řeka má na jaře, když taje sníh obrovské koryto. V tomhle lese, bylo těch koryt spoustu a já zrovna po jednom šla. Došla jsem jím až nahoru, kde ale zase přestal zurčit pramínek vody a já si opět vzpomněla na Kinga. Nechci tady dneska spát, proběhlo mi hlavou. Naštěstí přede mnou byla cesta. Ale co to na té cestě vidím? To je pohraniční pásmo. To snad ne, já jsem v Čechách. Tahle myšlenka mě pobavila natolik, že jsem úplně zapomněla, jak ztracená uprostřed hlubokých lesů ve Slovensku jsem. Stoupla jsem si k jednomu z pohraničních kamenů a udělala jsem ze sebe na chvíli Cimrmana na Severním pólu. Říkám si pro sebe s úsměvem "a teď jdu na sever a teď jdu na jih, a teď zase na sever a hop na jih." Sice vůbec netuším, na jaký směr jsem to šla, protože sluníčko bylo vysoko a přes stromy nebylo vidět a já už dávno zapomněla, kudy jsem sem přišla. Každopádně jsem zase musela pokračovat. Koukám pod nohy a tu se mi rozbušilo srdce. Ve sněhu byly stopy, které nebyly ani moje a ani lidské. Vypadaly víc, než zajímavě. Tak teď už jsem si jistá, že tu nebudu nocovat, sežere mě totiž medvěd nebo snad vlk. Ohlédla jsem se přes rameno, prohlédla celý les a zatajila dech. Nikde se ani větvička nepohnula a tak jsem usoudila, že dneska mají volno. Ušla jsem ještě dobrý kus cesty, když jsem to vzdala a řekla si, že se vrátím na tu silnici, která přece musí někam vést.

No jo, ale kudy zpátky. Teď jsem byla opravdu ráda, že byl v lese sníh. Na něm byly totiž jediné moje otisky bot a pak už nic. Vydala jsem se tedy zpět, tentokráte stejně jako Mařenka. Nakonec jsem došla k bodu, odkud jsem vylezla celou stráň a musela jsem se zastavit. Tohle chci vážně lézt dolů, a jak jsem se sem sakra vůbec vyškrábala? Pode mnou byl opět sráz dolů. Tak jsem šla, co jiného mi zbývalo, abych neztratila i svoje otisky bot.

Došla jsem až do místa, kde sem viděla už silnici, a začalo mi plesat srdce. Jenže co teď. Kudy mám jít. Nahoru nebo dolů? Vytáhla jsem navigaci na telefonu, protože už jsem začínala být opravdu zoufalá. Dvě hodiny v lese a já krom zaječích bobků, nenašla žádný pramen, nebo alespoň ne ten, co jsem hledala. Navigace byla chvilku stejně zmatená jako já. Pak uskočila někam do lesa a pak zase zpět na tu silnici. Rozhodla jsem se jít nějakým směrem, když v tom se navigace probrala a začala ukazovat, že jdu asi dobře. Teď mě tak napadá, že jsem ale vůbec nevěděla, jestli jdu dobře. Jediné, co jsem věděla, bylo, že musím jít od Kopanice dál, ne se vracet.

Asfaltka byla zase pro změnu od těch šutrů docela příjemná a rychlá. A jak jsem šla, za chvilku zalezlo sluníčko za stromy a na asfaltce se objevil sníh. Také stopy, které směřovaly tam, co já a měly k sobě otisky sportovních hůlek. Zase se mi udělalo líp a vyrazila jsem rychleji. Tu jsem se však naprosto zabrzdila. Kromě toho, že přede mnou stála zamčená brána, uprostřed na silnici ve sněhu se plazila žížala. Chudáček malá v téhle zimě tak čekala, než ji přejede nejbližší auto. Tak jsem to nemohla nechat, koukla jsem na ní, ale nepoznala jsem na jaký konec silnice se plazí a tak jsem jí vzala a dala jí na jednu stranu lesa. Doufám, že se ještě teď neplazí na druhou stranu a neproklíná mě. A co s tím zamčeným plotem. Začínalo mi to být jedno a v duchu jsem si říkala, že ho maximálně přelezu. Ale to nebylo třeba, zavřeno bylo jen pro motoristy a plot končil hned u taluty. Protáhla jsem okolo a pokračovala dál. Okolo mě začaly jezdit auta a největší vtip na tom byl, že jezdili skoro samí Češi. Bylo poznat, když jede místní a když Čech. Slováci jeli pomalu tak maximálně padesátkou a naši to jeli jako stíhací závod tour de France.

Když už jsem myslela, že začnu proklínat i toho, kdo mi zadával tuhle část deníku, vynořil se ze zatáčky další ukazatel. Na něm bylo napsáno -pramen řeky Kysuce- a ukazoval směrem nahoru. Ach ne zase kopec, ale fajn to zvládnu. Přes veškeré stromy zase nebyl vidět les, a tak ani ten stoupák, co mě čekal za tři dva jedna teď. Jen, co jsem přišla na jeho začátek, věděla jsem, že jestli se nedostanu, tam co mám, už nikdo nedostane odsud mě. Začínaly mě bolet nohy a ozvalo se bolavé koleno. A tak jsem vám zase šla. Jak nečekané. Zastavovala jsem co chvíli a natahovala víc a víc čistší vzduch do plic. Překonala jsem obrovský kopec a táhla se dál podle ručičky, která ukazovala jeden kilometr doleva. Yes, už tam budu. Vylezla jsem nahoru a zjistila, že jsem na hřebeni hory a koukám na ostatní kopečky jako na vrstevníky. Pode mnou bylo 400 metrů. Byla jsem ve výše 950 metrů nad mořem. Kdy se to komu u nás poštěstí, když bydlíte na skoro placce. Udělala jsem si pár fotek, které stejně nedokážou popsat tu prohnanost a zároveň krásu tohohle místa. Zase to ticho a šumění lesa a slunce, které na mě koukalo zpoza smrků.

Dala jsem se zase na cestu a teď už jsem skoro běžela. Přede mnou bylo dvacet čísel sněhu a žlutá značka, která mě měla navést až k prameni. Taky tam byl ale polom, který mi trval chvíli v tom sněhu překonat. A víte, co bylo potom? Ne žádný pramen, znovu jsem se ztratila, protože mi sice nezmizely otisky bot, ale žlutá značka. Teď už jsem proklínala i sebe, jak můžu být takový idiot a nedávat pozor na cestu. Sešla jsem tedy dolu a dala se po druhé cestě a hle, za chvíli, když jsem myslela, že už to vzdám a jdu prostě domů, že místo kysuckého pramene, budu pokořená já, stál přede mnou. Moje myšlenky zněly asi takhle: "dopr***!!! A kvůli tomuhle jsem vytrpěla všechno? To snad ne." Zhluboka jsem začala dýchat a přišla až k prameni. Byl tam celý malinký zapadlý ve svojí speciálně postavené budce, která byla celá zasněžená. A pak proč jsem celou dobu, když jsem lezla nahoře špatně, slyšela někde bublání a nic neviděla, že? U pramene stála informační cedule, která ukazovala nej tohohle okolí. I když jsem prošla skoro celý les, opravdu jsem si nevšimla, že jsem uprostřed chráněné oblasti, kde člověk nezasahuje. Byly tu jiné stromy a vůbec jsem tady měla potkat spoustu zvířeny a rostlinstva. Tak rostliny byly pod sněhem a kromě těch otisků tlap, bobků a žížaly jsem nikoho nepotkala.

Dala jsem se na ústup zpátky, protože jsem chtěla být najednou blíž civilizace. Slezla jsem dolů zase všechny ty držkopadající svahy a sedla si na lavičku, kterou tu vyřezali místní z Makova. Čuchala jsem vůni lesa a opodál pořezaného dříví. Dala jsem si svačinu a vykročila domů.

Do Kopanic jsem dorazila po té samé cestě, ze které jsem tak hloupě prvně odbočila za zurčícím potůčkem. Musela jsem si trochu zanadávat, že jsem idiot a o hodně bych si to ulehčila, kdybych to vzala rovnou po té asfaltce. Z Kopanic samozřejmě nic nejelo, mě už bolely nohy a cesta do Makova byla dlouhá ještě další 4 a půl kilometru. Chvilku jsem přemýšlela o tom, jak to už nedám a pak jsem vyrazila. Šla jsem, možná i trochu běžela, abych stihla vlak do Čadce. V ruce telefon se zapnutou navigací, abych věděla, jak rychle jdu a jestli to stíhám. Profičelo okolo mě jedno auto, zase Čech, potom kamion a nakonec Slovák. Ten přibrzdil. Říkám si, co se děje a otevřela jsem dveře. Tam seděl strašně milý pán a povídá: "slečno, když se nebudete moc bát, můžu vás odvést". Tak si říkám, jiný kraj jiný mrav a naskočila jsem. Cestou jsme prohodili pár slov. Pan byl opravdu moc příjemný. Zajímal se odkud jsem, a proč jsem u všech svatých lezla na ten pramen sama, pak mi poradil ještě, co můžu vidět v Makově a už zastavoval. Opravdu moc mi pomohl, když mě dovezl až na nádraží.

Tam jsem si kecla na lavičku před železniční zastávkou, rozbalila znovu svačinu a už jsem jenom čekala na couráček,který mě zase odveze domů. A protože v Makově končí koleje (tunely skrz Beskydy ještě nemají), věděla jsem, že teď už se ztratit nemůžu, protože nasednu na ten správný vlak. A tak mi bylo zase dobře a odpočívala jsem.

Fotky jsou nahrané v Galerii -> Slovensko -> Den pátý
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama