Pohádky

O astronautovi, který doletěl až na Pluto

21. prosince 2015 v 16:18 | Niki
Žil byl malý princ, který tuze chtěl poznat svět. A protože byl bohatý, poznával ho rychle. Viděl velké věci. Poznal pyramidy v Gíze, ochutnal indické placky, byl na Soše svobody v New Yorku, na Safari v národním parku Serengeti a všude, kde vás ještě napadne. Jenže jak to tak bývá, bohatí lidé se dřív nebo později začnou nudit a přemýšlet nad novými dobrodružstvími. A tak náš malý princ při hodině zeměpisu přišel na to, že Země je ve Sluneční soustavě a má několik sousedů.

Začal proto studovat všechny okolní planetky. Merkur a Venuše byly moc blízko a jistě už je někdo prozkoumal. Mars znal z pohádek Tima Burtona a moc se mu oškliví velicí a zelení ufoni nezamlouvali. Jupiter a Saturn měly veliký prstenec a bál se, že by kameny jeho loď zbořily. Uran znal ze školy také, tentokráte však z chemie. Představa, že bude zářit žlutě na všechny strany, se mu ale také moc nelíbila. Neptun byl přece vládce všech moří a nebylo jednoduché si ho podmanit ani se s ním skamarádit. Proto i tuhle možnost zavrhl. A na poslední stránce našel Pluto, které ale bylo přeškrtnuto. Zamračil se na stránku knížky a přemýšlel nahlas. "Že by Pluto vyškrtli, protože se tak jmenuje ta postavička z filmů od Disneyho anebo, že by odletělo do jiné sluneční soustavy?" Nedalo mu to, a rozhodl se, že se na další hodině zeměpisu zeptá své učitelky.

A opravdu. Příští hodinu se malý princ s nedočkavostí zeptal. "Inu to máš tak, princi. Pluto je strašlivě moc daleko, je na něm obrovská zima, kterou si ani nedovedeme představit a je tak malinkaté, že se vědci rozhodli, vyjmout ho z planet Sluneční soustavy." Princ nakrčil čelo a spustil. "Paní učitelko, ale to přece není vůbec fér někoho vyhazovat jen proto, že je moc vzdálený a moc malý." Paní učitelka pokračovala. "S tím ale my asi nic neuděláme, že ne?" Na to malý princ málem vybuchnul. " A jak pak by ne! Já si sestrojím loď a doletím až tam. Naberu vzorky, popovídám si s místními divochy a dokážu vám, že Pluto je planetka jako každá jiná." Učitelka chtěla sice oponovat, ale když viděla princův odhodlaný pohled a tu jiskru v očích, neřekla už nic a jen se na něj usmála.

Princ s touhle informací utíkal rychle za panem tatínkem, právě kralujícím. Sálem se ozývalo vzrušené: "Tati, tati, tatínku," Otec seděl na trůnu a díval se vyděšeně na svého syna. "Copak, někde hoří?" Syn mu rychle vysvětlil situaci, máchal rukama i nohama a dožadoval se okamžitému přistavení rakety. "Počkej, zadrž synu, Pluto je moc daleko, takovou vesmírnou loď ještě nikdo nesestrojil. Princův nadšený výraz na chvíli ochabl, ale pak se znovu objevil a s jiskřičkami v očích povídá: "Tati, stanu se fyzikem a sestrojím takovou raketu, která dolétne k Plutu a ještě mnohem dál." Král malého syna pohladil po vlasech a dál se věnoval kralování.

Dny i léta ubíhala a malý princ rostl. Jeho idey o Plutu stále zůstávaly živé. Dokonce tak moc, že opravdu studoval fyziku a matematiku na nejlepší škole na zemi. Když úspěšně vystudoval, musel se dát do shánění nějaké té princezny. Bylo to jednoduché, když se jednou vracel z katedry, na které zatím učil, co se on sám naučil, spadla mu přímo do náručí. Měla kaštanové vlasy a oči jako dvě studánky. Okamžitě se do ní zamiloval. Svatba byla veliká a veselá, a jestli neumřeli, tak žijí dodnes.

Ale ne. To ještě není konec.

Po čase se teď již královi a královně narodil malý princ. Král si vzpomněl na Pluto, a proč vlastně studoval. Trochu se zastyděl, že na to zapomněl a začal střádat plány. Všechno naměřil, spočítal, určil materiál a najal si nejšikovnější odborníky, aby mu pomohli se stavbou lodi. Nakonec po dlouhém čase přišel výsledek. Loď, která může vesmír křižovat, jak bude chtít. Mezitím i malý princ povyrostl a král se rozhodl, že ho vezme na zkušenou s sebou.

V den startu se rozloučil s paní královnou a nechal jí klíče od celého hradu. Vzal syna za ramena a s úsměvem se vydali na ranvej. Začalo odpočítávání." 10, 9, 8,…" Připoutali se do sedaček a čekali. A buch křřřř hrrrr. Raketa odstartovala. Rychle se vzdalovala od země a mířila k nebesům. Chvilku bylo vidět modré nebe a najednou bylo všude tmavě modro. A ticho. Z rakety se odpojily přídavné motory a spálily se na trout. Zapnuly se motory a ovládání. Král nastavil dráhu letu a už se jen kochali hvězdami a Sluncem, to všechno teď bylo mnohem blíž a Pluto už bylo tak nějak za rohem.

Píp, píp, píp. Zvuk probudil oba naráz, přiskočili k ovládací desce. Byli tam, před nimi ve vesmíru plula modrá malá planetka. Král byl jako u vytržení a byl z něho zase malý princ. I princ se těšil a svíralo se mu srdce strachem i nedočkavostí.

Přistáli na jednom z menších kráterů tak, aby měli co největší rozhled do okolí. Navlékli na sebe kombinézu se vzduchem a vystoupili z lodi. Chvíli šli hustou mlhou a stále nahoru. Pak se před nimi otevřel výhled snad na celé Pluto. Nevěřili vlastním očím. Na Plutu byl život.

Malí modří pidimužíkové cupitali sem a tam. Měli dlouhá chapadýlka a dorozumívali se zvláštním zvukem "titi papa kiki". Náhle ke královi s princem přiběhl jeden s pidimužíků a začal je tahat za kalhoty. Pidimužík zašveholil: "titi papa titi". Vydali se za ním. Otevřel dveře ve skále podobající se obrovské bráně ze středověku. Pidimužík se uklonil a někam odcupital. Zůstali stát pod vysokým stropem s modrými krystalky, které osvětlovalo zvláštní nazlátlé světlo vystupující ze stěn skály. Někde na druhé straně se ozval další zvuk a někdo vešel do sálu. Světlo se víc zostřilo a stanul před nimi vyšší modrý mužík s dlouhými zlatými vousy. Z krále vypadlo jen uctivé dobrý den. Když to Plutoňan uslyšel, chvilku zapřemýšlel a začal mluvit taky pozemštinou. "Dobrý den, pozemští přátelé. Vítejte na Plutu. Již jsme vás očekávali." Král se zarazil. "Jak jste nás očekávali?" Plutoňan pokračoval. "Víme mnohé, co se ve vesmíru děje. Máme své špehy i nástroje, které používáme, tak abychom předešli vesmírným bojům. Vaše civilizace začíná být vyspělejší, a proto jsme čekali, že již brzy někdo z pozemšťanů sestrojí časoprostorovou loď a doletí s ní až sem."

Král zauvažoval. "Takže vy o nás víte všechno, ale my o vás nic." Plutoňan se na něho podíval, usmál se. "Máme zde encyklopedie i naučné stezky, průvodce a všechno, co si budete přát vědět. Tady moje kolegyně Hamrh vás zde provede. Masky, které máte na sobě, si ponechejte, náš vzduch není dýchatelný pro vás."

Hamrh je provedla celým údolím. Po pravé straně tekl stříbřitý potok plný divných potvůrek a po levé straně bylo moře. Tak veliké a tmavé, že vypadalo až černě. Malý princ se sehnul, aby si zavázal tkaničku a málem zašlápnul mrňavoučkého pavoučka. Byl opravdu moc malý a měl deset nožiček. Po cestičce došli až k místnímu výzkumnému středisku. Zde král s princem viděli věci, které nikdy neviděli. Mnoho látek na výrobu léků, čtečku myšlenek a nerosty. Od všeho dostali pár vzorečků. Bylo jim nabídnuto, aby povečeřeli i s místními Plutoňany. A to přece nemohli odmítnout. Na cestu zpět dostali amulety pro štěstí a opětovné pozvání.

První věc, kterou král, kdysi malý princ udělal, když se vrátili na Zemi, byla, že vzorky z Pluta donesl do vědeckého centra. A jako druhou věc, si splnil svůj dávný sen a nechal Pluto opět zapsat do Sluneční soustavy. Svého syna poučil o přátelství mezi národy a planetární spolupráci. Nakonec ještě dodal: "když budeš chtít v životě něčeho dosáhnout, nikdy se nevzdávej a ke svému cíli vždy dojdeš."

O motorce

14. října 2015 v 17:59 | Niki
Byla jednou jedna motorka a byla tuze smutná. Pan, kterému motorka patřila, nějaký Lojza, totiž onemocněl a tak se o ni neměl, kdo starat. Motorka chřadla schovaná pod plachtou ve stodole a sedal na ni prach. Postupem času se na ní zapomínalo čím dál tím víc. A když starý pán zemřel, už nezbyl nikdo, kdo by motorce obětoval svůj čas.
Jednoho dne přišel kupec. Že nekoupí jen stavení, ale i všechno harampádí, které v něm najde. Nikdo nic nenamítal a tak se celé dědictví prodalo. Inu nový majitel měl ze začátku obavy, jestli v tomhle nepořádku vůbec najde něco k užitku. Pak ale objevil starou motorku. Vykouzlil se mu úsměv na tváři, ale ten zase rychle polevil. Motorka byla celá pokousaná od myší. Měla upadlý výfuk, chyběly jí šlapky a klíček od zapalování se ztratil úplně. Majitel zabědoval a nechal motorku stát.
Asi po dvou letech, kdy už byl dům zcela přestavěn, se majitel opět pustil do úklidu stodoly. A znovu nalezl zaprášenou motorku, ale ještě v horším stavu než prve. Ale protože to byl člověk čestný, měl rád staré věci a rád si je také opravoval, rozhodl se, že ji na pospas šrotu nevydá. Začal shánět šroubek po šroubku, novou kůži, palivové hadičky. Udělal si dokonce zbrusu nový výfuk. Každým dnem se mu motorka líbila víc a víc. Až jednou, byla hotová. Úplně jako nová. Majitel si s chutí naskočil, zatočil klíčkem, ale motorka nic.
Obcházel ji zleva, obcházel ji zprava, ale motorka jakoby nechtěla naskočit. Lámal si hlavu nad tím, co mohl udělat špatně. Nedalo mu to a tak si poslal pro haldu odborníků, kteří na to koukali stejně jako on. "To není možné", říkal první. " To nechápu", kroutil nad tím hlavou druhý. Pak promluvil třetí:" pane, já nechci nijak sejčkovat, ale tahle motorka už nikam nepojede. Leda."a zastavil se vprostřed věty. "Co leda", pokoušel ho majitel. " No leda, že byste zaskočil za starým Lochem. Ten rozumí všemu." O žádném Lochovi ale majitel jaktěživ neslyšel.
Pan Loch rozuměl všemu, ale stroje byly jeho láska. Choval k nim něhu a s každým svým strojem si povídal. Proto mu často lidé na vesnici říkali, že je to starý blázen. Na to on ale nedbal, věděl, co je dobře a co ne. Ve finále si k němu lidé vždycky došli pro nějakou tu radu. A tak se tam dostal i majitel staré motorky. "No víte, pane Lochu, já mám problém. Opravil jsem si starou motorku, ale ona přesto nechce jezdit." Pan Loch se na něj zvědavě podíval a pak tiše řekl: "já se na tu vaší motorku přijdu podívat, až bude čas."
A tak čas plynul a pan Loch stále nikde. Motorka zase stála pod plachtou. Až jednoho dne se pan Loch zčistajasna objevil před dveřmi pana majitele a nešel s prázdnou. Tlačil sebou postraní vozík pro motorku. Pan majitel se zamyslel k čemu ho asi tak má. Ale neptal se na nic a radši se šel dívat, jak ten starý pán vrátí jeho motorce duši.
Pan Loch přidělal vozík k motorce. Netrvalo to nijak dlouho, vypadalo to, jako by i to už někdy dělal. Zkusil nahodit motorku a ta chytla na první otočení klíčkem. Pan majitel zůstal paf. Starý Loch se s ním rozloučil, řekl, že nic nechce, ale ať mašinka slouží. A sloužila, předla jako kotě. Pan majitel se nikdy nedověděl, co s ní bylo.
Ale starý Loch byl lišák. A než první majitel umřel, stále a dokola opakoval, že musí sehnat postraní vozík pro svou lásku. Ten vozík ukazoval na fotkách i Lochovi. A Loch by ho poznal všude. Byl jeden z posledních kousků a nebylo jednoduché se k němu dostat. A starý Lojza už to nestihl.

Loch jednou viděl, jak nový majitel uhání s motorkou po silnici a zakýval hlavou. "Jojo ten Lojza stejně věděl, co je pro tu motorku nejlepší. Takhle v ní aspoň zbylo kousek duše po Lojzovi."

O Adamovi a Evě

14. října 2015 v 17:57 | Niki
Budu ti milý červíčku povídat příběh z mého mládí. Je to příběh o prvních lidech na této malé zemi. Nekončí dobře a neměl bych se jím asi chlubit, ale bez toho by ti dva dnes ještě seděli v ráji. A my bychom neměli náš svět…
"Proč by ses jím neměl chlubit, hade a kteří dva by seděli v ráji?" ozval se červíček.
"Inu to máš tak" začal had " když Bůh stvořil svět za sedm dní a nocí, rozhodl se, že k tomu dodá také lidi. Tak stvořil Adama a Evu. Byli to děti ráje. Mohli dělat vše, co je napadlo, jen stromu na kterém rostlo jablko, se nesměli dotknout. Protože by je Bůh vykázal z ráje"
"Jůůů" požasl červíček.
"Ale jak už to tak bývá, zakázané ovoce nejlíp chutná."
Starý had pomalu začínal usínat. Červíček se však nedal..
"Tak jak to bylo dál? Co se stalo s tím jablkem? Neusínej.."
Had se tedy probral a pokračoval ve svém vyprávění.
"Kde jsem to skončil? Ano, už vím. Tak tedy, dlouho chodili okolo stromu, hleděli na sebe a říkali si, že se ho nedotknou. Pak do mě vstoupil Ďábel. Vedl mi ruku a začal jim našeptávat. Vezmi si, dej si, je sladké, pěkné a velké. Jak to tak bývá, po dlouhém, ale neústupném přesvědčováni, jablko utrhli".
" A co se dělo dál?" chtěl vědět červíček.
Had zavrtěl hlavou, posmutněle zasyčel: "Teď přijde to nejhorší, Eva do jablka kousla, zakousla se tak hluboko, že si ani nevšimla, že je tam červ."
"Červ říkáš? A co se s ním stalo?"
"To je právě ono, tenhle červ nebyl kdovíjaký červ, byl to tvůj dědeček. Když do něj Eva kousla, rozpůlila ho. Tak přišel svět o ráj a ty o svého dědečka díky mě."
Červíček ještě chvíli zůstal stát jako opařený a pak jen suše prohlásil: "už se nikdy nebudu schovávat ve zpropadeném jablku." Nasupeně se otočil a odplazil se pryč.
 
 

Reklama