Povídky

Mystická Afrika

13. února 2016 v 13:40 | Niki
Tahle povídka mi ležela na stole tak dlouho, že už jsem se na ní nemohla dívat. Přapsala jsem ji, upravila a teď si konečně počtete. :)

Cestoval rád a hodně. Nebral si téměř žádná zavazadla. Jeho známí nevěděli, kde se zrovna nachází až do té doby, než přišel pohled. Už měl za sebou řádku zemí. Ne vždycky bylo přijetí domorodci příjemné, ale většinou se o pěkného Evropana světlé kůže a zrzavých vlasů, zajímali všichni. A to v podstatě hodně a s kladnými reakcemi. Když byl poprvé v Kongu, domorodci na něj sahali a dívali se na své prsty, zda budou také bílé. Naopak on se zase zajímal o ně. Chtěl vědět, jak žijí a co všechno jejich země nabízí. Byl chytrý, opatrný, ale tuze zvědavý.

Někdy před pěti lety se vydal do Afriky, kde ho lákala příroda. Vysoké hory, nízké prérie s jezery. Všude okolo hodně zvěře, která se nedá potkat jinak, než při zakoupení lístku do zoologických zahrad. Zoologické zahrady neměl moc rád, ale chápal jejich význam. O to víc mě rád přírodní rezervace, kde byla zvěř chráněná ve svém typickém prostředí. Co nesnášel ze všeho nejvíc, byli pytláci. Z jejich způsobů vraždění mu pukalo srdce.

Na místním malém letišti si půjčil velký teréňák se zamřížováním s velkou nádrží a vyrazil vstříc své touze po dobrodružství. Vyjel časně ráno, aby krajinu zastihl akorát včas na první ranní paprsek. To jsou pak vidět nádherné věci. Žirafy své dlouhé krky natahují k vodě v napajedlech. Pštrosi se ženou krajinou jako by jim šlo o život, jen když v dáli uslyší unavené zívání krále zvířat. Ptáci se vznášejí obloze a pak se zase snášejí k zemi a při letu vytvářejí fascinující obrazce. Přesně tyto zážitky se snažil zachytit na svůj moderní fotoaparát. Vždy říkal, že nemusí nic vyvolávat uměle, že tohle je umění přírody a on jen ten, kdo to náhodou viděl, pochopil a vyfotil.

Blížil se nepozorovaně k jednomu z napajedel, aby mohl vyfotit antilopy při ranním koupání, když v tom uslyšel zvuky motoru dalšího auta. Zalezl víc do křoví a čekal. Po chvíli se objevil velký černý džíp. Jeho osazenstvo mělo hodně zbraní, halekalo na všechny strany a ukazovali zrovna tam, co se antilopy snažily toho rána poklidně žít. Bylo jasné, že jsou to pytláci. Vztek v něm začal cloumat. Než stačil vystrašit antilopy a nastartovat je k útěku, už slyšel první výstřely. Tak takhle to nechat nemohl.

Napodobil okamžitě zvuk, který používají zvířata, při ucítění nebezpečí, ale to už bylo pozdě. Antilopy už prchaly k útěku. Auto za nimi stejně vyrazilo a pytláci stříleli pořád dál. Než se antilopy ztratily z dohledu pytlákům, padlo jich nejméně šest.

Skupina pytláků, vedená statným Mustafou, měla s sebou stopaře. A ten moc dobře vycítil, že to nebylo jen tak s těmi antilopami. Věděl, že je někdo pozoruje a schválně vyrušil zvířata, aby se dala na útěk. Na chvíli zavřel oči, natáhl spoustu vzduchu do plic a ukázal směrem, kde se ukrýval cizinec.

Než se Sam vůbec stihl vrátit křovím do auta, pytláci už byli rozprostřeni v kruhu okolo něj a čekali na správnou příležitost, kdy na něj zaútočit. Že je neozbrojený, nikdo z nich nemohl tušit. Poslední, co Sam viděl, byla pažba pušky, kterou dostal silně do obličeje, pak už byla jenom tma.

V hlavě se mu odehrávaly různé výjevy. Cítil vůni, slyšel zvuky, jako by okolo něj někdo chodil. Dlouho mu trvalo, než přišel k sobě. Neviděl, jak dlouho tam leží. Cítil jen, že ho strašně bolí hlava a nad okem má bouli jako po špatně chyceném odpalu. Teď okolo něho nebyl nikdo. Všiml si, že leží na lehátku z bambusu a celé obydlí je splácané z červené hlíny. Místo dveří a oken byly díry, které někdo zakryl barevnou tkaninou.
Náhle se závěs odhrnul a někdo vstoupil. Přes paprsky slunce, které sem proudily, Sam viděl jen černou siluetu. Muž něco říkal, ale jeho jazyk Sam neznal. Stín zapálil svíčku a začal nad ní nahřívat kalíšek. Po chvíli to začalo silně páchnout a Sam upadl zase do mdlob.

Když se probudil znovu, cítil, že ho pálí celé tělo. Podíval se na sebe a s hrůzou zjistil, že na sobě má spoustu řezných ran, ze kterých krev odkapává do misek. Venku byla tma a slyšel hudbu. "Voodoo". Jeho hlas byl skoro neslyšný. Začal sebou škubat, snažil se vyprostit, ale byl velice dobře svázán. Závěs na dveřích se odtáhl a dovnitř vstoupil člověk. Jenže to nebyl obyčejný muž. Byl poměrně vysoký, něco kolem dvou metrů, tipoval Sam. Oblečení měl zaprášené, avšak čerstvá krev prosvítala i přes prach. V očích měl výraz šílenství. Místo řádky rovných zubů, měl jen dva velké kly a na krku spoustu zvláštních tetování. Přešel k Samově hlavě. Prohlížel si ho. Pak sáhl pro něco, co sice Sam neviděl, ale věděl, že to bude zřejmě bolet. Ve stejnou chvíli, kdy si to pomyslel, se muž otočil a Sam uviděl jeho záda. Málem vykřikl hrůzou. Záda měl celá popálená, vysely mu z nich cáry kůže. Krev mu stékala i po nohách. Sam ale přesto na chvíli ucítil úlevu. Muž mu sundal provazy, které se mu zařezávaly do kůže. Svět opět pohasl.

Oči otevřel znovu až po nějakém čase. Byl stále v té chýši. Neměl na sobě žádná zranění. Jeho ruce byly úplně v pořádku. Nad okem už bouli neměl. Mohl vstát. Vylezl před chýši. Nikde nikdo. Začal se shánět po jídle, protože mu pořádně vyhládlo a jeho žaludek to už dával znát hodně nahlas. Nic však nenašel. Rozhodl se, že se porozhlédne, kde to vůbec je. Ušel asi sto metrů, tam vesnice náhle končila. Strmý kopec pod ním zel jako ďáblův chřtán. Vesnice prošel křížem krážem. Našel jedinou cestu, která zřejmě vešla do buše. Došel na konec cesty. V tu chvíli mu spadla brada. Naproti němu stála turistická cedule ze dřeva, hlásající informace ve třech světových jazycích. "Vítejte v uměle vytvořené vesnici kmene Mursi". Cedule pokračovala dál. "Toto místo je mystické. Říká se, že tento kmen používal umění voodoo. Jistě už to dnes nikdo neví. Kmen vyhynul cca před pěti set lety následkem násilného vyvraždění z řad okolních kmenů. Osadníci byli svázáni pevnými provazy, pořezáni byli na celém těle a vrahové čekali, až krev spolu se zlým duchem opustí tělo. " Víc už Sam nechtěl číst. Teď už se chtěl dostat jen pryč. Na cestě ho provázely už jen jeho zmatené pocity.

Není úniku

3. února 2016 v 14:30 | Niki
Tahle povídka by se vám mohla líbit. Minimálně pár věcí pochází z mých vlastních snů.

Pracoval v drsných tunelech. Byla to špinavá a depresivní práce, která si žádala stresuodolné muže. Ženy tohle nezvládaly, jak se několikrát mohli přesvědčit. Tu práci nesnášel. Viděl při ní tolik zrůdných a děsivých výjevů.

Do těchto tunelů padal veškerý odpad lidstva. Obyčejný smrtelník by se sem jen těžko odvážil. Běhaly tu krysy, ale to bylo to nejmenší, čeho se člověk mohl bát. Člověk tu byl obžalovaným, vinným i nevinným, soudcem i popravčím.
Nejednou se ve splaškách našlo novorozeně. Kolikrát prozradil noční rotě odlesk blyštivého předmětu mrtvou prostitutku. Kdykoli to v chodbách začalo zapáchat, bylo jasné, že se musí i do těch nejhlubších míst poslat rota a vyčistit to od závanu hniloby. A když tohle přišlo, každý si chtěl přidat v ten okamžik do proudu hnusu i svůj kousek strachu a znechucení.

Mark Darson se k této práci dostal čistě náhodou. Býval dobrým policistou ještě za časů, kdy policie něco znamenala a odznak byl označením pro každého dobrého a poctivého poldu. Jenže časy se změnily. Policie, hasiči i záchranáři byli teď zhovadilí zkorumpovalci a s tím nechtěl nic mít. A když se rozhodoval, že to zabalí celkově, přišla nabídka téhle "práce". Skočil po tom okamžitě a ani vteřinu nezauvažoval nad tím, co to bude obnášet.

I jako policajt toho Mark viděl víc než dost. Ovšem to, co spatřoval každý den tady, mu nahánělo daleko větší strach. Zdávaly se mu zlé sny o tom, že vidí nafouklá těla, cítí hnilobu a někdo ho v tunelech neustále pozoruje a pronásleduje. Utíkal chodbami, běhal po eskalátorech, které dávno k žádnému metru nevedly, procházel pasáže, kde figuríny stály nakřivo, jejich obličej byly vymazány a písmena označující názvy butiků byla spadaná všude okolo. A přesto, že věděl, že je to jen výplod jeho fantazie, stále se v noci probouzel s pocitem, že ho někdo sleduje. Strach ho začal dohánět i ve stokách. Když je procházel, nikdy neměl dobrý pocit, když se měl podívat za ten nejtemnější roh nebo se otočit za zvukem, který za sebou právě slyšel. Začínal z toho pomalu šílet, ale jako dobrý policajt na sobě nenechával nic znát.

Až jednoho pozdního lednového čtvrtka začal cítit hysterickou paniku. Už při příchodu do práce se mu klepaly ruce. Díval se sám na sebe a nechápal, proč se to děje. Odnikud přece žádné nebezpečí nehrozilo. Jeho šestý smysl byl však stále v pozoru. Práce se vlekla stejně jako každý jiný zpropadený den. Chodil s baterkou, vysílačkou a pytlem tunely. Poslouchal, jak kape voda ze stropu a broukal si svou oblíbenou, aby přišel na jiné myšlenky. Když v tom za sebou uslyšel divné zvuky. Naježily se mu všechny chlupy po těle a vytřeštil oči. Pomalu se otočil, ale za sebou neviděl nic, než odlesk baterky. V duchu se uklidňoval, že to byla jen nějaká velká krysa. Jenže takovýhle zvuk žádná krysa nevydává. Otočil se nazpět a pokračoval v obchůzce. Náhle ho do nosu silně udeřil smrad tak známý, že se mu okamžitě převalil žaludek. "proč zrovna na mojí směně"zabědoval.

Teď už šel čistě po čich, nic jiného nepotřeboval. Smrad ho vedl do jedné z nejzapadlejších a nejstarších stok. To co uviděl, rozhodně nebylo nikdy ani v jeho nejděsivějších snech. V jednom rohu se tísnilo cosi, co klidně mohlo být kdysi člověk. Teď si na tom chutně holdovaly krysy. Trhaly maso i cáry oblečení a jejich červená očíčka se leskla do světla baterky.

Mark přistoupil trochu blíž. To ho málem stálo zbytek zdravého rozumu. To, co tam ještě před chvílí sedělo v rohu obsypané krysami, se náhle pohnulo. A co bylo horší, otevřelo to oči. Mark dostal pocit, že tohle je přesně ta věc, která ho pronásleduje celou dobu v jeho snech. Věděl, že musí utéct. Nohy ho ale dávno přestaly poslouchat.

Nestvůra, která ještě před chvílí seděla se náhle zvedla. Měla přes dva metry a vydala tak příšerný zvuk, že si ho Mark spojil okamžitě s tím, který slyšel před chvílí. Mark popadl poslední zbytky zdravého rozumu, donutil nohy, aby se pohnuly a dal se do běhu. Řval z plna hrdla a řítil se chodbou směrem k výstupu.

Upadl poprvé i podruhé a pořád cítil, jak mu příšera šlape na paty. Když upadl potřetí, byl už celý promáčený a uvědomil si, že pláče a stále křičí jako o život. Vstal znovu a ze všech sil běžel dál, když v tom se srazil s velitelem roty. Nesmyslně začal blábolit a ukazoval někam dozadu, kam se ale odmítal podívat. Stále cítil ten pocit, že ho to sleduje.

Velitel mu vrazil facku. Mark začal pomaleji dýchat a přestal mluvit z cesty, donutil se otočit. Za ním nebylo vůbec nic. Když se podíval zpátky na velitele, tak ten jen kroutil hlavou:"Marku, Marku."

Měl toho akorát dost. Ještě ten den podal Mark výpověď a odstěhoval se z města. Noční můra skončila tak, jak přišla, ale on nikdy nedokázal zapomenout na to, jaký měl pocit, když se ta obluda zvedla a šla po něm.

Noční přízrak

16. listopadu 2015 v 18:27 | Niki
"To jednou takhle v noci se mi zdálo, že slyším vlak. Říkal jsem si, že to je dost divný, protože vlaky od půlnoci nejezdí. Na hodinách bylo 3:40, a přesto jsem ho slyšel z dálky houkat. Myslel jsem si, že pozměnili dobu, kdy jezdí nákladní vlaky. Občas ten čas prostě změnili, aniž by to někam napsali. Jenže pak mi něco došlo. Ten vlak funěl a slyšel jsem páru. Tyhle vlaky v našich končinách nejezdí už pěkných pár desítek let. Rychle jsem na sebe něco hodil a běžel se podívat dozadu na verandu, jestli ho uvidím. Houkání a páru bylo slyšet zřetelněji nežli před chvíli uvnitř v domě. Ale neviděl jsem žádná světla. Dokonce ani signalizace nezměnila barvu a nezačala cinkat. Jenže já ten zvuk slyšel. A tak jak tady sedím, vám povídám, že se to blížilo tak rychle, že jsem měl pocit, že každou chvíli už musím vidět komín s párou a. A najednou byl konec. Ticho jako v hrobě. Jen ve vzduchu se držel divnej smrad. Okamžitě mi bleskla hlavou myšlenka, že spím a tohle je prostě jeden z těch zlých snů, které občas mám. Jenže srdce jelo jako o závod a ruce se mi klepaly. Ať jsem se štípal do uší, jak moc jsem dokázal, prostě jsem se neprobudil."

Od druhého stolu se ozval smích. "No jo prosím tě, hlavo stará pomatená. Ede tuhle historku vyprávíš od doby, co tě znám. A to už je sakra dlouho. A nikdá jsem od žádnýho jinýho člověka neslyšel, že by viděl a slyšel co ty. Povídačky pro děti, tak je to. Vzal sis na noc moc prášků na spaní a místo toho abys spal, ti vykouzlily halucinace, o kterých si myslíš, že jsou pravda."

Ed se křivě pousmál. "No jo Franku, když tys u toho nebyl. Já ti povídám, že jsem slyšel, co jsem slyšel. A že o tom nikdo jinej nemluví, za to já nemůžu. Stejně by si o tom člověku, lidi říkali, že je blázen. Tak jak si to myslíte vy o mně." Mávl nad tím rukou, napil se piva a pokračoval. "Ta noc, co se okolo mýho baráku prohnalo to zjevení, byla sice jenom jedna. Ale ráno se děly divný věci. Pár krav okolo železnice pochcípalo a nikdo nevěděl proč. Ptáci, kteří ještě nestihli odtáhnout za teplem, byli do rána taky tuhý. A ztratil se pes starý Morisový. Buď to s tím mělo, co dělat nebo ne. Já jenom vím, že ta noc v tom pošmourným listopadu mi změnila život a nasadila mi brouka do hlavy."

Dva mladíci, kteří ve vesnici opravovali osvětlení okolo železnice, seděli u vedlejšího stolu a všechno to poslouchali. Jeden z nich nakonec polohlasem povídá. "Hele Pete, já vím, že je to asi blbost, ale ten starej chlápek nevypadá na to, že by kecal." Peter se na něj podíval, nadzvedl obočí a povídá: "cože? Snad si nemyslíš, že budu věřit tomu, že tady kdysi dávno projel vlak duchů. Seš padlej na hlavu? Už to radši nepij, kámo." Stew chvíli přemýšlel, nadechl se a pokračoval: "Já nevím, co viděl nebo slyšel on, ale včera, když jsme usazovali tu lampu u železničního přejezdu, jsem měl pocit, že slyším vlak. Jenže to je blbost, protože vlaky teď vůbec po trati nejezdí přece. Trať chtějí otevřít až za měsíc. A pochybuju, že je tady někde jiná železnice, odkud bych ten zvuk slyšel. Jen ti říkám, že jsem měl takovej blbej pocit. Pořád jsem se ohlížel, až jsem v jednu chvíli skoro slítnul do toho rigolu vedle trati. To mě docela probralo a pak už jsem neslyšel nic." Pete se na něj podíval a povídá: "Tak to vypadá, že bysme měli zaplatit a jít domů. Já žádnej vlak neslyšel a tobě, jak tak koukám, začíná hrabat. Nekouřil si náhodou včera mariánu před službou?" "Jak mě tady vidíš, tak tak jsem čistej. To svinstvo jsem neměl už dýl, jak rok." Odpověděl Stew. "Hele necháme to být. Mně se zdálo, asi Bůh ví, co a jenom jsem si to spojil s tím vyprávěním toho páprdy vedle u stolu." Pokračoval Stew.

Když vyšli oba mladíci z hospody byl mrazivý večer. Oba se zachumlali do svých bund a čepici si narazili pořádně na hlavu. Od úst jim stoupal bílý dým. Krajina okolo nich byla tichá a jen občas bylo slyšet, že někde v dálce projelo auto. Čím víc se blížili k místnímu rybníku, tím větší mlha se dělala a pouliční lampa na ně občas zablikala. Nebylo vidět téměř na krok. Až došli na náves, kde se cesta stáčela doprava ke starému statku a před nimi byla železnice. Teď neosvětlená a čekající na další pracovní den.

Pete se najednou zarazil. "Co to je za zvuk?"Ptal se poplašeně. Stew se zastavil až za okamžik, ale slyšel to taky. S hrůzou si uvědomil, že je to ten zvuk, co kvůli němu včera málem zapadl pod kolejiště. Oba se teď dívali na železnici. Zvuk sílil a byl zřetelnější, než před chvílí. Žádné světlo, žádný dým z dálky nebyl vidět. Ale ten zvuk. Připomínalo to rozhicovanou mašinu z konce minulého století, která má zálusk na vaše kosti. Pete se najednou rozeběhl doprostřed kolejí."Tak pojď ty hnusná mrcho, vem si mě," hulákal. Stew na něj jen vystrašeně koukal, neschopen pohybu. " Neblázni, vypadni z těch kolejí, než tě ten vlak smete." Než však stačil otevřít pusu znovu, byla tu.

Přízrak z hlubin pekla. Ohromná lokomotiva hulákala jako o život a vypouštěla spoustu černých sazí. Její obludná velikost připomínala tank a maska zela do černočerné tmy jako huba plná ostrých zubů. Nazlobeně párkrát zapískala. Vezla asi tucet vagónů, ze kterých visely cáry starého oblečení. Ve vzduchu byla cítit zdechlina. A smích. Naháněl husí kůži, a jestli nebyl Stew doteď vyděšen až do konce svého života, tak teď už byl. Mašina byla pryč. Vlastně to byla setina sekundy a byla pryč se vším všudy. Jenže pro Stewa to bylo jako hodina. Ten pohled se mu vryl do mozku jako cejch.

A Pete? Ten zmizel i se řvoucí tlamou téhle bestie.

Značka: koupím soukromí

12. listopadu 2015 v 12:47 | Niki
Na tenhle nápad mě přivedl kamarád, který mi nedávno povídal o tom, jak se doma nemůže soustředit, protože za ním pořád někdo chodí a dává mu "inteligentní" otázky. Ale jinak je povídka čiště výplodem mojí představivosti.

Jmenuji se Paul Adler a jsem vyšinutý magor. Manželka se se mnou rozvedla ze stejného důvodu, díky kterému mi život nakopal prdel. Nevěra. To je sice slovo, které nahání všem lidem strach, ale pokud nemáte svědomí jako já, nijak to s vámi nezamává a žijete si spokojeně dál. Za to pohlavní nemoci jako chlamydie, syfilis nebo bradavice, s vámi zamávat dokážou zcela určitě. A taky pořádné nasrat.

Žiju v domě pro odloučené a rozvedené lidi. V životě jsem se ničím neproslavil a o práci taky neumím zavadit. Mými sousedy jsou lidé, kteří se snaží každý den páchat sebevraždu, ale dost velká míra sebezáchovy jim to stále nedovoluje. Je to otravné, poslouchat jejich fňukání. Jenže s tím nic nenadělám, když jim ty prášky nenacpu do chřtánu sám nebo se neodstěhuju. Ale v tom je potíž. Těžko se můžu někam stěhovat, když nemám na zaplacení ani téhle činže. Často na mě klepe správce. Taky řve něco v tom smyslu, že buď zaplatím, nebo mi zpřeláme hnáty. Ale jak by to chtěl provést? Nikam nechodím, protože žeru konzervy ještě z doby Vietnamu. Nikdo nechodí za mnou. A klíče od bytu mám jen já, protože jsem si šibalsky nechal předělat zámek. Jistota je totiž železná košile nebo už se to dneska tak neříká? To je fuk.

Už jsem říkal, že jsem magor? Vážně jsem. Často mívám pocit, že když se na sebe podívám do zrcadla, bude tam stát smrtka s propadlýma očima a s vychechtaným xichtem si na mě bude ukazovat. Někdy, když v noci spím, se mi zdá, že to vůbec nejsem já. Ale tohle všechno jsem začal pozorovat až po rozvodu. Vlastně to pozoruju od tý doby, co jsem se přistěhoval sem. Dosud jsem byl magor jen proto, že jsem střídal všechny ženský, co Pán Bůh stvořil nebo jsem si to aspoň myslel. A že jich bylo!

Nedivil bych se, kdyby tady dřív chcíplo pár homoušů. Přeci jen San Francisco jich bylo před pár lety ještě plný. A tahle barabizna může klidně stát na indiánském pohřebišti. V noci často slyšívám zvuky. Možná jsou jen v mojí hlavě a možná taky ne. Zdá se mi o tom, jak ležím pod sluncem zalitým zálivem a pozoruju děti, které si hrají na pláži. Že bych byl i úchyl? Nebo se mi zdá o manželce, jak jí s grácií oznamuju, že má vypadnout z našeho baráku a ona přitom vypadne třeba z okna. Moc příjemný sny. Každopádně poslední dobou se tu dějí divný věci.

Vedle mě už dlouho nezaskučel soused, co se sem nastěhoval ještě přede mnou. Ale nevšimnul jsem si žádné změny. Pořád to tu smrdí a teď možná ještě víc. Třeba se konečně probral ze své sebelítosti a odešel někam, kde mu nabídli práci a třeba i lepší byt než je tohle. Nebo mu došlo, že v tomhle cvokhausu prostě o ženskou nezavadí. Hlavně že je tu teď klid. A ta ufňukaná baba, co bydlela nade mnou a děsně ráda mě provokovala svými podpatky, co klapaly po podlaze, jak o život už je taky nějak v klidu. Třeba ji syn odpustil a vzal ji na milost zpátky do Bostonu. Anebo taky ne. Představa toho, jak tahle hnusná ženská s nafouklým ubuleným frňákem skáče z mostu, je zkrátka k nezaplacení.

Dneska večer půjdu spát brzo a myslím, že se konečně vyspím.

Kolem půlnoci se otevřely dveře bytu pod Paulem Adlerem a vyšel z nich oblečený ospalý chlap, který měl v očích neurčitou myšlenku. Podíval se nalevo pak napravo a vykročil do chodby. Pískal si po cestě monotónně znělku z nějakého známého filmu, sám zřejmě nevěděl jakou, protože náhle přestal a otočil se. Ruce od krve si vrazil do kapes a usmál se způsobem vhodného jedině pro vraha. Vyšel do patra, podíval se na byt s číslem c a zaklepal. Nikdo mu neodpověděl. Vešel dovnitř a uviděl v posteli muže. Spal spánkem spravedlivých a jen občas mu cuklo pod víčky. Přešel ke stolu, na kterém se válela spousta dokumentů. Smlouvy, neposlané šeky, roztrhané papíry a mezi nimi prosvítal papír, na kterém bylo inzerováno hustou barvou: "značka: hledám soukromí". Podepsán sám Paul Adler. Muž se zvědavostí papír zvedl a široce se usmál. Otočil se na spícího nájemníka bytu. Ten však z postele zmizel. Prudce se mu rozbušilo srdce a rozhlížel se na všechny strany. Dveře do koupelny byly zavřené. Muž si pomyslel, že jedině tam se mohl schovat. Pomalu se ke dveřím přiblížil, ve vteřině je otevřel a rozsvítil, se řevem se vřítil do místnosti, kde nebyl vůbec nikdo. Otočil se a před ním viselo na zdi zrcadlo. Díval se do očí Paula Adlera.

Cesta

5. listopadu 2015 v 19:08 | NIki
V životě každého člověka přijde okamžik, kdy z čista jasna, začne bilancovat. Je jedno, jestli je vám padesát nebo dvacet nebo sedmdesát pět let. Prostě to přijde. Je to dáno zkušenostmi, které vzešly z našich zážitků. Není to dáno věkem, jak nám tvrdí rodiče nebo babičky. Jednoho dne z rána vstanete a v krku budete mít knedlík a paty tak horké, že si budete přát být úplně někde jinde. V Hlavě změť otázek, na které zdá se, chybí odpověď. Tak začnete utřiďovat myšlenky. A jste-li žena, věřte, že vám to bude trvat déle než našim opakům.

Melany bylo devatenáct let a čekalo jí spoustu změn. Přišla do nové školy v novém městě. Bez kamarádů, rodičů, známých a bez jakýchkoli zkušeností s velkoměstem. Těšila se na nové dobrodružství, zároveň však měla strach jako všechny mladé dívky. Neztratí se? Prosadí se? Nestane se z ní někdo jiný? Nesplyne s davem? Budou ji mít rádi? Jediné, co pro ni bylo jisté, byla touha, která ji táhla dvě stě kilometrů daleko ke svému příteli. Věděla, že chce zažít nové věci, ale chtěla u toho podporu, která se jí vždy od přítele dostala. Také k němu mohla utéct od zlosti a zášti celého světa a schovat se s ním pod peřinu. V tomhle byl její mozek bezradný, její rozhodnutí řídilo srdce.

Tenhle nový svět si pro ni připravil pěkně perný rok. Zatímco všichni okolo se bavili a zažívali stále další a další zážitky, Melany přišlo, že tohle není pro ni. Nebavilo ji chodit do školy. Od té si představovala úplně něco jiného. Bohužel v životě to většinou podle představ nikdy není a jenom naivní lidé nebo optimisti si mohou myslet, že ano.

Ve škole si ze začátku nenašla ani moc přátel. Seděla sama u stolu a přála si, aby zmizela. Byla zkrátka z jiného těsta. Nenosila nejnovější módu. Neměla nejlepší knížky. Poslouchala staré countryovky. A představu o svých kamarádech měla jasnou. Nuceně spojený kolektiv na tři roky nebyl nic pro ni. Kromě školy nebyla v pořádku spousta dalších věcí. Její spolubydlící? Jeden horší než druhý. Samé drby, samá šarvátka, žádní příjemní inteligentní lidé, jak si malovala. Výběr její práce? Nebylo k dostání nic, co by ji bavilo, bylo blízko jejímu bydlišti nebo bylo lepší než to, co dělala doma. Město se jí taky nelíbilo. Bylo špinavé a smrdělo. Ale taková většinou velká města bývají.

V téhle džungli, která jí svírala krk, nechtěla být už ani minutu. Zavřela se doma a spala. Spala celé dny a rodičům tvrdila, jak je ve škole pilná, jak jí všechno baví, kolik má kamarádů a na kolika filmech v kině už byla. Realita byla jiná. Pokud volala příteli, tak brečela. On jí sice utěšoval, ale ona pořád brečela. Tak jí jednou řekl, že tam nemusí být, že může jet domů. To se jí moc líbilo, ale zároveň to kdesi v podvědomí nastartovalo úplně jiné myšlenky.

Město, ve kterém se člověk narodí, má vždy něco navíc, než všechna okolní města. Člověk v něm všechno zná. Zapadlé uličky, krámky. Klidná místa pro pročištění si hlavy. A tak nové město nemělo nic, co by pro ni bylo milé a povzbuzující. Jenže začátky jsou vždy těžké. Člověk se musí naučit přizpůsobit alespoň nějakým věcem a krůček po krůčku potom zvládne i ty větší záležitosti. To Melany ve svých letech nemohla tušit.

Ale i přes veškerou snahu ji po roce ze školy vyhodili. Začala bilancovat, co teď. Stoupla si před zrcadlo a povídala si se svým egem. Dlouho tam stála, až se nakonec rozhodla jít dál. Jinak než dosud. Přestala jezdit metrem a začala chodit víc pěšky. Hledala místa, která byla pěkná a prázdná. Hledala knihovny, kluby a restaurace podle toho, co se jí vždycky líbilo. S novým přístupem zjistila, že to půjde. Překoná těžké časy a najde sebe samu v novém městě. Čas plynul a ona zjistila, že už to není tak hrozné. Našla kamarády, kteří za to stáli. Měla si komu postěžovat i mimo domov a hlavně měla podporu na místě.
A tak se děj posouvá o 2 roky dál.

Melany narostly dlouhé, pevné vlasy. S poklidným výrazem hledí na zapadající slunce ze své oblíbené hospůdky na nábřeží. Už nemusí bilancovat, zjistila, o co v životě jde. Dopíjí víno, které zde první deštivou noc pila a její minulost už jí vůbec nenahání strach. Stala se z ní dospělá žena. Usmívá se a vzpomíná, jak to všechno začalo. Škola, práce, kamarádi. Našla si nové koníčky, ale oprášila i ty staré, jen někde jinde. Z očí jí spadly černé klapky a tak pochopila, že aby mohla být šťastná, musí se soustředit sama na sebe. Poslední dva roky pracovala na vysoké pozici v zaměstnání, které hledala celý život. To jí teď posílá dál.

Zvedla telefon a zavolala příteli. "Miláčku, už mě nečekej. Za čas strávený s tebou děkuju, ale abych mohla být šťastná, musím si vytvořit nové zážitky. Doufám, že budeš v životě spokojený." Položila telefon. Mávla na číšníka, aby ji donesl účet. Stále se dívala na zapadající slunce. Zaplatila, vzala kufr a nastoupila do prvního autobusu, který jel na letiště.

Slza

14. října 2015 v 18:36 | Niki
Zrodila se slza. V tmavém koutku oka vyloupla se na svět. Rozhlídla se okoloa než stačila reagovat, kanula už dál.Na malou chvíli se zastavila u nosu, kde se ohlídla po svém mládí. Pak už uháněla dál, jakoby ji cestu pálili. Nakonec se vpila do vlasů, kde její život pohasl.
Vesmír chápe stejně náš svět. Život je jako slza, natočte proto obličej, aby kaula pomaleji a líp jste si život užili.

Záhadná záměna

14. října 2015 v 18:01 | Niki
Povídka, která mi vyhrála 3. místo v soutěži o Jihočeskou žabku
Den se chýlil ke konci a nic nenasvědčovalo tomu, že mi hravý osud vyvrátí jinak celkem klidný a normální život z obvyklých kolejí. Avšak opak byl pravdou.
Tyhle úterní dny nemám ráda. Jsou tak dlouhé, nudné, člověk by řekl, že snad ani nejde mít tolik špatných hodin za sebou. Ještě, že mám svou oblíbenou hudbu. Kde bych bez ní byla? Pustím si nejlepší skladbu a bude mi dobře. Jenže co to? Kazeta se vůbec nechce rozehrát a já slyším jen praskání. Vyndavám ji, abych zjistila příčinu, je celá potrhaná. Ale ne. Se skleslými rameny ji házím do koše a přemýšlím, co se mohlo stát. Pak si náhle vzpomínám, že mám přece půjčené to zvláštní cd od kamarádky. Zkusím tedy to. Stojím nad přehrávačem a poslouchám, co se bude dít. První noty se linou z repráků. Je to docela příjemné, ale tu hudbu neznám. Přijde mi, jako by byla z jiné doby. Pak náhle začne celé cd přeskakovat. To snad není pravda! To už vážně nevydržím, vyskakuji z křesla. Jednou do toho bouchnu, podruhé a stále nic. Praštím do toho ještě po třetí a najednou se se mnou točí celý svět. Svůj pokoj nevidím, jen černočerná tma všude okolo mě. Cítím nepatrný vánek na tváři. Někam snad padám? Letím? Přijde mi, že je to pomalé, trvá to snad celé roky. Tu se probírám z mdlého stavu a pozoruji, co se to kolem mě stalo. Můj pokoj není mým pokojem. Stěny holé, žádný koberec, stará dřevěná okna a oprýskané dveře. Je tu jen postel, židle a dvě skříně. Žádná elektronika. Voní to tu dřevem, smůlou a cítím, že se něco pálí. Slyším odněkud hlasy, ale nevím, co jsou zač. Jsem zvědavá. Otevírám dveře, rozhlížím se po tom zvláštním domě. Pak cítím něčí ruku na svém rameni. Srdce se mi zastavuje, pomalu se otáčím. Přede mnou stojí usměvavý, vysoký muž. Má dlouhé vlasy a vousy. Podivné oblečení. Jen černé kalhoty s bílou košilí a vestou. Látka vypadá hrubě. Nic podobného neznám. Z kapsy mu vykukují kapesní hodinky. Stále se na mě dívá, oslovuje mě zvláštním jménem a říká mi, abych šla dolů na snídani. Celá popletená scházím schody. Vidím u stolu ženu s podobnou barvou šatů, ale na hlavě má čepec, který jí zahaluje vlasy. "Dobré ráno, posaď se, vezmi si chléb a mléko, budeš jej potřebovat." Pokyvuji hlavou a nechápavě zírám. U stolu sedí ještě tři menší děti. Dva kluci a jedno děvče. I ti se usmívají. Jsou oblečeni stejně jako ten muž a ta žena. Jím chléb. Pořád netuším, co se to děje. V hlavě se mi přemítá spoustu myšlenek. Je to snad sen? Nebo opravdu skutečnost? Kdo jsou ti lidé? Kde to jsem? Co se to děje? Z přemýšlení mě vytrhne opět žena a povídá: "Vezmeš dnes s sebou sestru na pole, prosím? Chtěla vidět orné koně. Já s otcem musíme do města. Hoši pojedou s námi." Jen přikyvuji a v hlavě se mi rojí další otázky. Orné koně? Sestra? Otec? Pole? V tu chvíli mi dochází, kde jsem se ocitla, ale jak je to možné, to mi jasné není. Tohle je přece viktoriánská doba. To oblečení. Ten dům. Jistě to tak musí být. Zřejmě se mi rozzářily oči, protože se na mě opět všichni podívali s úsměvem.
Po snídani se všichni vydáváme uskutečnit své plány. Beru nejmladší sestru a jdeme na pole. Přijde mi naprosto jasné, co dělám, kam jdu. Jako kdybych to už někdy dělala. Dokážu s naprostou automatičností připojit rydlo za koně. Je to lehké, až se mi z toho tají dech. Opět se mi v hlavě ozývají otázky. Jakto, že to dokážu? Vím, co dělám, jenže jakto, že to vím? Tak s nejmladší sestrou, jejíž jméno ani neznám, ořeme půdu a zpíváme si písničky. Slunce ostře pálí. Je mi horko. Až teď si teprve všímám, co mám na sobě. To samé. Šaty celé černé a bílý čepec na hlavě. Teď už se nedivím, že mi je takové teplo. Přijíždějí matka s otcem. Velký vůz mají plný nejrůznějších věcí. Židle, stoly, lampy, prkna - spoustu prken. Přibíháme se sestrou k vozu. "Na co jsou všechny ty věci? A co budeme dělat s těmi prkny?" Otec se na mě otáčí: "Ty jsi zapoměla na zahradní slavnost? Děvče, vždyť se na ní tolik těšíš. Týden se krátí, slavnost je již v pátek a dnes je úterý. Máme pramálo času a spoustu práce."
Týden běží dál a opravdu běží velmi rychle. Práce je každý den dost. Já si pomalu zvykám, že se mi tohle nezdá. Asi jsou to mí rodiče a já měla pouze hloupý sen o vymoženostech z budoucnosti. Každý den nám přijíždí pomoct mnozí lidé z okolí. Všichni jsou moc milí a jak je vidět, mají mě rádi. Usmívají se na mě. Práce jde pak hned o něco lépe. Jeden den před námi vyrůstá podium, další den lampová cesta. Nakonec je tu čtvrtek. Ženy začínají péct. Voní to všude jídlem, až se člověku sbíhají sliny. Také přikládám ruce k dílu. Nemůžu se na svůj výtvor vynadívat. Absolutně nevím o tom, že umím péct, natož tak dobře, ale tenhle dort je dokonalý. Vypadá jako krtina posázená jahodami, oříšky a čokoládou. Slavnost se neúprosně blíží. Je tu pátek. Už se jen dotahují maličkosti. Aby plamen lamp správně hořel a nikoho nepopálil. Aby stoly byly přichystané jen k usednutí.
Přijíždějí hosté. Je mezi nimi opět spoustu lidí, kteří mě očividně znají, ale já je nikdy neviděla. Nebo si to alespoň myslím. Kapela hraje písničky. Ty písničky, které jsem slyšela linout se z mého přehrávače. Jsem zmatená, nevím jestli se mi to zdá nebo ne. Náhle mě nějaký mladík tahá od mých myšlenek. Chce si zatancovat. Chci říct, že neznám kroky, ale to už tancujeme a já bez zaváhání poskakuji správně do hudby. Celý večer si náramně užívám. Kapela hraje skvostně. Mluvím s tím chlapcem, dozvídám se příhody, příběhy a přistihuji se, že se až moc často směji. Asi mi s ním je dobře. Jenže stejně rychle jako utekl celý týden, utíká i tenhle večer. Nechci, aby skončil. Moc se mi líbí. Jenže je pozdě. Zábava utichá. Všichni se rozjeli domů. Tak i my jdeme do domu, rozloučíme se, popřejeme všem dobrou noc a usínáme. Já tentokráte s myšlenkou, že je tu krásně a prostě sem patřím.
Ráno mě probouzí podivné zvuky. Když se rozhlídnu, nemůžu věřit svým vlastním očím. "To snad není pravda! Co je tohle za hloupý vtip." Rozkřiknu se po pokoji. Jsem snad opět v budoucnosti? Nebo jsem se právě probudila ze skvělého snu? Vtom vrazí do dveří rodiče. Ti praví rodiče. "Ty jsi doma! Kdy jsi přišla, kde jsi byla? Proč jsi nenapsala, nezavolala? Víš jaký jsme o tebe měli strach?!" sype na mě mamka otázky. Snažím se otevřít pusu na odpověď, ale nemám šanci, protože se přidává i taťka: "Co si myslíš, že vyvádíš? Jak to vypadáš? A kde jsi byla?" Už nemůžu víc čekat a tak řeknu, ať mě štípnou, že se mi to vážně nezdá. Koukají na mě užasle, ale udělají, co chci. Uleví se mi, v tom ale slyším podivný zvuk. Takové tiché pískání. Něco jako, něco jako když se protáčí cd. Proboha! Vyskočím z postele a jen tak tak vypínám přehrávač ze zásuvky. Tak tohle bylo o fous. Obracím se na rodiče s otázkou, jak dlouho jsem tu nebyla. "Ty si snad nepamatuješ, kdy jsi odešla? Včera odpoledne jsi přišla naštvaná ze školy, když jsme tě chtěli jít rozveselit a obejmout, už jsi tu prostě nebyla. Jen to cd nešlo pořád zastavit." A pohodila hlavou směrem k přehrávači.
Nezmínila jsem se o svém dobrodružství, ale hned další den jsem cd vrátila kamarádce. "Nevím, co na tom cd je, ale je nebezpečné." Podívala se na mě šibalským pohledem, pak na mě mrkla:" Pěkné viď, užila sis tu oslavu v minulosti aspoň pořádně?"

Apokalypsa

14. října 2015 v 17:55 | Niki
"Ano, řeknu vám ten příběh, pamatuju si to, protože jsem byl u toho, když to všechno začalo a bohužel musím po těch letech uznat, že stojím za tou hrůzou, která to město nakonec pohltila.
Psal se rok 2012, byl jsem jmenován starostou a stály na mě všechny rozhodnutí, některá byla jednoduchá, jiná složitá. Byl jsem mladý a mou největší chybou bylo, že jsem nevěřil a nenaslouchal, tomu, co se mi lidé celou dobu snažili říct. Jedno z mých rozhodnutí se všem stalo osudné.
Přišel jsem do práce jako každý den a na stole mi ležely kupy a haldy řízení, které jsem měl rozhodnout. Pracoval jsem na tom všem celý den, a když už jsem byl k večeru unaven, dostal jsem se k případu vodní přehrady, kterou založili už staří domorodci. Nějakých 600 let sloužila pro město jako zdroj pitné vody a jako tahák na turisty. Jenže posledních pár let s ní byly problémy. Objevovaly se ve vodě sinice a to odrazovalo všechny cizince od koupání. Cestovní ruch se rázem snížil až o polovic. Mě v té době přišlo jako dobrý nápad, nechat tento vodní skvost předělat, aby dál mohl lidem sloužit. Znamenalo to celou nádrž vypustit a zbavit se tak kalů, které se za celých šest set let v bahně nahromadily.
Přišel podzim, kdy započaly konečně práce. Nejdříve bylo všechno v pořádku, opravdu jsem doufal v to, že za rok bude vše jako dřív. Bohužel jsem se mýlil. Skoro po dvou měsících se začaly objevovat, podivná úmrtí ryb okolo vodní nádrže. Všichni ale tvrdili, že se není čeho bát, že je to pouze nízkým obsahem kyslíku ve vodě a že mladé ryby tento zákrok jistě přežijí. Trochu se mi ulevilo do chvíle, než se ztratil první člověk. Nikdo neviděl kam a jak. Ale všichni svorně tvrdili, že v jeden okamžik tam stál a v druhém byl prostě pryč.Veškeré práce v tu ránu utichly a následovalo vyšetřování. Na nic se nepřišlo, a namísto toho začali umírat další lidé. Zapojil jsem se do toho všeho i já, byl jsem svědkem výslechu, kdy starší muž vypovídal a říkal, že viděl ta monstra, která nádrž skrývala všechny ty roky. Nikdo mu ale nevěřil a prohlásili ho za blázna. Ty jeho slova mi dlouhovrtaly v hlavě, a proto jsem se usnesl, že se podívám do archivu, jestli nenajdu nějakou stopu. Stále jsem věřil tomu, že třeba z bahna uniká do vzduchu nějaká chemikálie.Ale ani tentokráte jsem neměl pravdu. Ty stvůry jsem jednou v noci slyšel a viděl na vlastní oči. Vypadali jako hadi, jen byli o hodně větší a zlověstnější. Vylézali na povrch a tam lezli do kanálů. Jejich řev připomínal zvuk přejíždění nehtů po zdi, tak skřípavý byl. Okolo nich se táhla mlha, ze které byla cítit zkažená vejce.
Nevydržel jsem to. Doběhl jsem domů celý udýchaný, nasedl jsem do auta a odjel. Ano nechal jsem všechny na pospas, byl jsem srab, jenže jsem se musel zachránit. Odjel jsem, co nejdál od tohoto města a jediné, co mě provázelo, bylo rádio, ve kterém hlásily další a další zmizení lidí. Nikdo krom mě a toho muže nevěděl, co se tam děje. Jednoho dne zprávy o tomto městě utichly úplně. Nevím, jak dlouho to trvalo, pět let možná deset. Neměl jsem odvahu jít mezi lidi, neměl jsem odvahu jet se tam podívat. Ale jednou mě něco přimělo se vrátit. Možná to byl strach, možná to bylo odhodlání, možná nouze, že jestli jsem tam všechny nechal pro ty netvory, tak ať už zhynu taky!
Po dvouhodinové cestě jsem dorazil na místo. Na začátku města mě nepřivítala ani cedule s názvem, tohle město bylo prostě vymazáno z mapy. Projížděl jsem, mě tolik známými ulicemi, a se zděšením jsem sledoval, jak celé město vypadá. Jakoby se tam zastavil čas, všechno leželo pod nánosem prachu a staroby. Zaparkovaná auta tu stála bez hnutí už kolik let. Nikde ani živáčka, narazil jsem jen na pár mrtvol, které měly ve tváři vyděšený pohled a vypadaly, jakoby si prožily pád Pompejí nebo podobnou katastrofu. Dlouho jsem bloudil městem. Neodvažoval jsem se jet podívat na místo, odkud jsem tehdy tak rychle utekl. Ale neslyšel jsem žádné zvuky ani tu nebyla už ta nasmrádlá mlha. A tak jsem tam zajel. K mému obrovskému zděšení a překvapení byla celá nádrž plná vody, jen ještě někde trčely z vody kusy rákosu. Pomyslel jsem si, že to tam vypadá jako před šesti set lety, kdy tohle město bylo na počátku, a neexistovaly žádné moderní vymoženosti. Nakonec jsem sedl zpět do auta a odjel. Víte, co na tom bylo nejzvláštnější? Že se mi ulevilo. Měl jsem hrozný pocit, to ano, ale i přesto jsem cítil jistou úlevu.

Snad to bylo prokletí toho města, snad to bylo prokletí mé, ale vím, že za všechny zmařené životy nesu odpovědnost jen a jen já a vím, že co budu živ, už se tam nikdy nevrátím ani já, ani ruch obyčejných všedních dnů.

Titulky v novinách

14. října 2015 v 17:54 | Niki
"Nejsem příznivcem katastrof a nevěřím ani v žádnou apokalypsu, ale to, co se děje poslední dobou okolo nás mě znepokojuje. Neznepokojuje mě ani fakt, že by v prosinci měl skončit svět, spíš mě děsí situace na dnešním trhu. Kolik filmů už bylo natočeno na téma pohroma, konec světa a podobně, vždy jsme je braly jako zamyšlení pro naše chování. Dnes už by se dalo říct, že je točíme tak trochu podle skutečnosti. "
"Žijeme ve světě, kde alkohol zabíjí lidi, kdy se lidi vraždí mezi sebou navzájem, žijeme ve státech, kde je hladomor nebo naopak až moc jídla. Ekonomika mnoha států se bortí. A já se ptám, až se zbortí všechny státy, co bude následovat?"
"Všechno se teď točí okolo jednoho roku. A v tom roce se toho stane jistě ještě hodně."
Noviny nefungují, tohle už není jen čerň na kusu papíru…
Lidé nevychází ven, slunce je stále pod černými zlověstnými mraky, jídlo všude došlo, rostliny nemají z čeho čerpat živiny, půda vyschla a kyselý déšť jim úlevu nepřináší. Poušť prostupuje pralesy. Pralesy se stávají z měst. Všude se válejí haldy smetí. Ale nejhorší jsou ty nemoci. Umírá dobytek, lidé jsou nakažení také. Zaznamenávají se případy kanibalismu. Čistá voda se stala nedostupným zbožím, i když ledovce už dávno roztály, o nic lépe na tom není ani ropa. Vlastníci všech komodit s pohonnými hmotami pláčí nad výdělkem. Kolik lidí je stále na živu už nikdo neví, nikdo to nespočítá. Zamrzla energie, v rádiu uslyšíš šum, alespoň se v tom tichu dočista nezblázníš. Pár odvážných lidí občas vychází ven, aby pro svoje přeživší našli trochu jídla, nic naplat, co neporostlo mechem, už dávno našli. Celá zeměkoule z dálky připomíná velkou vypálenou kouli, okolo které poletují další planety, ale i ty za chvíli pohltí slunce nebo černá díra, která se neúprosně blíží i k této Zemi, k té, co byla kdysi zdrojem obživy a všemi lidmi tolik zneuctívaná a teď tu mají od ní samé odplatu. Dobře vám tak pozemšťané, konec je blízko, jen vy si stále myslíte, že to zachráníte, tentokráte už ne. Tohle už není dobrodružný film. Tohle je skutečnost.

Malá dívenka se probudila a viděla, jak velké černé nic požírá její planetu, nestihla doběhnout ani do ložnice, kde chtěla probudit svoje spící rodiče. To byl KONEC.

Zima

14. října 2015 v 17:30 | Niki
Ten rok panovala drsná zima. Sněhu nenapadlo ani po kotníky. Ale teploty dosahovaly až mínus patnácti stupňů. Celá příroda zamrzla a i přesto, že občas foukal silný vítr, koruny stromů se ani nepohnuly. Život jakoby vymizel. Možná tu zimu opravdu vymizel.
Mel čekala na autobusové zastávce. Kontrolovala neustále hodinky a přešlapovala z místa na místo. V hlouby duše si nadávala, že se neoblékla lépe. Věděla to. Věděla to pokaždé. Autobus nepřijede včas a jí bude zima. Když se oblékne pořádně, žádná prodleva nikde nenastane. Zelená na přechodu bude trvat sto let. Auta jí dají přednost. Autobus jí neujede. Ale ten večer se oblékla málo a za všechno se proklínala. I za to, že z práce odcházela pozdě a měla šanci stihnout už jen poslední spoj.
Její práce nebyla nijak důležitá a ani jí moc nebavila, ale platit účty musela stejně jako dalších deset milionů lidí ve státě. Dělala pomocnou asistentku při nákupech v obchodním domě Sandra. Pomáhala lidem vybírat barvy a velikosti oblečení. A přestože věděla, že jim to nesluší, vždycky jim nějaký ten kousek vnutila. Stále si připomínala, že čím víc prodá, tím lepší budou prémie. A někdy to byla i pravda. Jestliže měl šéf dobrý měsíc, nechal zobnout i jim.
Tuhle kariéru si ani tak dobrovolně nevybrala. Měla nakročeno do světa. Do lepšího světa než byl v tomhle zapadákově. Dokonce studovala dva roky na vysoké škole. Ale bylo jí to všechno k ničemu, když jí onemocněla matka. Otec všechno sám nestíhal a pomalu se z toho hroutil. Jejich jediná dcera se nemohla dívat na to, jak se její milovaná rodina rozpadá. A tak s tím sekla. Matka nakonec stejně zemřela. Sice se jim dohromady podařilo její život prodloužit o tři roky. A byly to většinou dobré roky, ale i tak. Oba věděli, že to musí přijít. Na konci května to stalo. Maminka odešla pokojně, ve spánku. Našla ji ráno Mel, když ji nesla snídani. To bylo lepší, než kdyby ji našel otec, který ji nepřestával milovat. A zřejmě by mu z toho srdce puklo.
Nakonec Mel doma zůstala úplně. Říkala si, že se dá táta dohromady a že bude fungovat jako normálně. Ale jeho léta se blížili k šedesátce a se ztrátou manželky, šla dolů i jeho psychika. Přestal ho bavit život. A Mel věděla, že je jeho jediná naděje, která ho ještě drží při životě. Zahodila tedy všechny svoje sny a rozhodla se, že je jí zdraví milovaného táty přednější.
Mel měla spoustu snů. Na vysoké se učila angličtinu a francouzštinu. Chtěla být dobrá i v dějinách Evropy. Zajímala se sport, o děti. Měla ráda hudbu a četla inspirativní autory, od kterých si neustále zapisovala poznatky do života. Jejím snem bylo cestování a prožít život plný zážitků, naučit se novým věcem a nezůstávat dlouho na jednom místě. Až na takovém, do kterého se na první pohled zamiluje. Ale všechny její sny nakonec zavřela do černé krabičky a uložila za velké dveře v paměti s nápisem neotvírat. A tak žila s otcem a vzala to hloupé místo v obchodním domě Sandra.
Ten večer čekala na autobus strašně dlouho. Najednou ji vzdálenost pěti kilometrů už tolik neděsila. Viděla se ve vaně plné horké vody. Pokud možno se skleničkou jejího oblíbeného Chardoney v ruce. Už se viděla, jak si zpívá své oblíbené songy od The Police a jak na ní táta volá, ať to proboha trochu ztlumí, že v tomhle kraválu nemůže spát. A jak tak přemýšlela nad těmi příjemnými věcmi, které jí doma čekají, vykročila do tmy. Ani moc dlouho nepřemýšlela. Prostě najednou šla. Melyny nohy se pomalu začaly rozehřívat a už jí nepřišlo, že je taková zima. Ale stejně trochu přidala do kroku, aby unikla už té hrozivé zimě.
Ušla asi dva kilometry a začala mít pocit, jakoby ji někdo sledoval. Takový ten hloupý pocit, když sedíte zády k zrcadlu a přijde vám, že to zrcadlo má oči a určitě vás každou minutou sní. Ale když se otočila, nic neviděla. Klepla se do čela a napomenula se. "Samozřejmě, že tam nic není." Prohlásila to spíš proto, aby slyšela svůj hlas. Její mozek se ale uklidnil. Pokračovala v cestě a jen občas potkala ještě fungující pouliční lampu. Přišlo jí, že tenhle rok muselo zamrznout i samo peklo. Po chvíli si vzpomněla, že u sebe nosí mp3 přehrávač, který ji kdysi na universitě daroval kluk, o kterém si myslela, že by jí určitě rád doprovázel na jejích toulkách. I přesto, že se se Stevem neviděla už přes tři roky, ten přehrávač stále nosila u sebe. Možná jako talisman, protože si momentálně nemohla vybavit, kdy ho naposledy použila. Vytáhla sluchátka, která byla zamotaná do jednoho chuchvalce a připomínala spíš malá háďátka. Zkřehlými prsty se pokusila je rozmotat, po chvíli zápolení, se jí to konečně podařilo. Už už si sluchátka nasazovala a zapínala přehrávač, když za sebou uslyšela kroky. První její myšlenka, která ji bleskla hlavou, byla, že jestli teď umře, tak za to může ten pitomý autobus, co prostě nepřijel. Srdce se jí jako na povel zastavilo a připadalo jí, že jí větší teplo v životě nebylo. Přiměla se otočit, ale za sebou neviděla nic kromě černočerné tmy. Ať se snažila mhouřit oči, jak chtěla, přesto neviděla vůbec nic. Přestala i dýchat aby slyšela, jestli to, co je za ní, opravdu za ní je. Stále neslyšela nic. Sluchátka i s přehrávačem strčila zpátky do kabelky a dala se do mírného běhu. Vytrénovaná moc nebyla. Po chvilce, kdy za sebou neslyšela už žádné zvuky, běžet přestala.
Jak dlouho to mohlo domů pěšky ještě trvat? Autobusem byla zvyklá jezdit tuhle vzdálenost 15 minut i se třemi zastávkami. Jenže pěšky to šla naposledy někdy v létě a to ji byl čas ukradený. Spíš možná obráceně, snažila se jít tak pomalu, jak to jen šlo. Asi si to ani neuvědomovala, ale tou dobou domů prostě nechvátala. Teď se však situace obrátila. Chvátala nejen proto, že ji byla zima, ale i proto, že to cítila. Vzadu na hlavě ji vstávaly vlasy hrůzou, ale nevěděla proč. Najednou se dala znovu do běhu a znovu za sebou slyšela kroky. Už jí to nedalo, otočila se a do tmy zařvala:" ať seš kdo seš, není to sranda, jasný?" Ale ze tmy se nic neozvalo. Dala se skoro do sprintu a slyšela, že ten, kdo za ní šel, se rozeběhl taky.
Zahnula prudce doleva, kde tušila, že je malý most přes řeku. Kdysi si tady jako malá hrávala a most pořád fungoval. Houbaři si tudy krátili cestu a v poslední době ji začali využívat i cyklisti.
Běžela přes ten řetízkový most, co jí síly stačily. Slyšela, jak most hlasitě vrže a jen nesouhlasně tlumí její rychlé kroky. Krom toho neslyšela už nic. V hlavě se jí rozlila panika. Co teď. Co když ten někdo ví, kudy vede cesta dál a bude tam na ní čekat. Trochu se jí ale ulevilo, když věděla, že za mostem už je civilizace. Svítí se tam a občas zaštěká i pes, když ucítí nezvaného hosta.
Městečko nemělo moc obyvatel. Mel vždycky tipovala něco kolem čtyřech pěti tisíců. Ale nikdy to přesně nezjišťovala. Městečko bylo rozděleno na dvě poloviny. Dole u řeky stály domy spíše starousedlíků. Anebo těch, kteří dědili domy z generace na generaci, a vždy někdo z rodiny chtěl majetek zachovat. Nad těmito domy vyrůstal kopeček a za ním byla cesta. Dříve ji používali zemědělci. Tahalo se tudy dřevo z lesa, nebo sláma z polí. Dnes byly louky většinou zastavěné. A to byla ta druhá část. Postupně se z vesnice stalo městečko. Bylo tam tolik obyvatel, že starosta musel nechat založit školku a potom školu. Museli postavit hřiště a z rybníku udělat koupaliště. To už ale Mel zažila. Přibližně touhle dobou se narodila. Ale v novostavbách nebydleli. Měli dům, jak její otec s oblibou říkal "Na Vyhlídce". Stál jako jediný mezi těmi u řeky a mezi novostavbami. Vedla k němu jediná příjezdová cesta a za ním se táhla také poslední nezastavěná louka.
Vyběhla z mostu do osvětleného světa. Na chvilku musela zastavit a přimět oči aby si, co nejrychleji zvykly na světlo. Potom se dala opět do běhu. Někde pod žebry ji píchlo. Ale v tu chvíli přes adrenalin necítila nic. Běžela a měla pocit, že zpomaluje, přitom však zrychlovala. V hlavě se jí honily myšlenky. Jestli nestál na konci mostu, tak kde je? Čeká na ni snad u domu? Ví, kde bydlí? S hrůzou se jí stahovaly vnitřnosti. Už vběhla na silnici. Před sebou měla výhled na dům. V tom okamžiku jí bleskla hlavou myšlenka. Jak blízko tomu teplému domovu je a přitom, jak daleko díky někomu, kdo ji sleduje. Ještě víc přidala. A tentokráte kromě kroků slyšela i jak dotyčný dýchá. V hlavě měla jedinou myšlenku, "umřu tak blízko u cíle. Zase se mi to nepovede. To není fér." Pak se jí ale mozek zařekl, že takhle to nebude a přes svoji sebelítost, vyběhla tu zatracenou silnici až k domovním dveřím. Klíče bylo hloupost hledat, věděla, že kdyby začala šátrat v kabelce, určitě by ji dostihl. Nadzvedla proto květináč na okenním parapetu a vzala si erární klíč. Měli ho tam už od té doby, co se narodila a nikdy si nepamatovala, že by ten klíč potřebovali. S uleknutím si uvědomila, že by nemusel sedět do zámku. Jenže teď nebyl čas na nějaké domněnky. Strčila klíč do zámku, s obrovskou úlevou zjistila, že klíč sedí, rychle otevřela, vběhla dovnitř, vytáhla klíč a zabouchla. Zamykala dveře zevnitř, když v tu chvíli slyšela a cítila, jak někdo dopadl zvenku na dveře. Rozbušilo se jí srdce a čekala, co bude dál. Dál ale nebylo nic. Vběhla do kuchyně, vytáhla největší nůž, který našla a vrátila se před dveře. K jediné cestě, kterou se dalo přijít i odejít. Nevěděla, jak dlouho tam sedí. Hodinu, možná dvě nebo dokonce tři. Uvědomila si, že venku začíná svítat. Vstala ze země a nakoukla ven dveřním kukátkem. Nikde nikdo nebyl. Lehla si proto do obýváku a nůž položila na konferenční stolek. Myslela, že neusne, že po takovéhle události se usnout nedá. Ale podařilo se.
Když se okolo deváté hodiny vzbudila, zjistila, že je venku světlo, dokonce, že svítí slunce. Posadila se na pohovce a začala přemýšlet, jestli se jí to třeba jen nezdálo. Sáhla automaticky po ovladači od televize. Chvíli bloumala po kanálech. Zdálo se, že si nemůže vybrat. Až jí nakonec ovladač vypadl z ruky a na televizi naskočily ranní zprávy. Chtěla ovladač sebrat, dál brouzdat po kanálech, ale v tom se zarazila a upřeně se podívala na televizi. Titulek u reportáže zněl: "ve večerních hodinách u města Langsport havarovalo vězeňské auto, které převáželo několikanásobného vraha, buďte obezřetní a v případě spatření, volejte okamžitě policii."
Konec
 
 

Reklama