Slovensko

Dotazník k bakalářské práci

28. listopadu 2016 v 19:17 | Niki
Tak se mi nakonec povedlo pokračovat v mé krásné cestě po Slovensku. Vytvářím tedy bakalářskou práci na věci, které jsem na Slovensku viděla a potkala. Proto prosím všechny, kteří přijdou a přišli a zaujalo je moje putování, vyplňte tento krátký dotazník.

Nostalgický Velký pátek

25. března 2016 v 21:18 | Niki
Nostalgický poslední večer. Dneska byl svátek Velký pátek. A byl všude. Skoro všechno bylo zavřené. Město najednou ztichlo. Lidé se přesunuli ke svým rodinám nebo do parku, kde si zacvičili. Každý to bral podle svého, ale všichni odpočívali. V televizi dávali pohádky. Já pomalu odpoledne začala balit. Teď už mám snad zabaleno všechno. Jsem před zítřkem nervózní. Nechci tu nic zapomenout. Nechce se mi odtud, ale už bych ráda byla doma. To určitě znáte, ten pocit, že se vám nechce cestovat a raději byste se teleportovali rovnou k vám domů do postele. Asi tak to mám já teď.

Všechno jsem si tu moc užila. Ekoturistika na Slovensku zkrátka jede. Nejen na severozápadě, kde jsem strávila parádních čtrnáct dní, ale určitě po celé republice. Hodně se snaží tady o to pečovat. Budu ráda, když se sem jednou budu moc vrátit. Když to bude tenhle rok, bude to super, a když to tenhle rok nebude, určitě si to nezapomenu zahrnout do deníčku do míst, kam se chci ještě někdy vrátit a ukázat to své rodině.

Mimochodem, kdybyste někdy chtěli ochutnat slovenskou kuchyni, tak halušky a strapačky se zelím, jsou opravdu výborné. Mají i další skvělé recepty. Je sice pravda, že jsou to poměrně těžká jídla, ale na salaši byla také tvrdá práce. Takže je to přímá úměra. A kdybyste chtěli něco ochutnat i u nás, tak si udělejte bábovku. Ta patří ke slovenským zákuskům stejně jako k českým.

Teď už jen zalehnout a popřát všem dobrou noc. Doufám, že jsem alespoň některým z vás dodala chuť k cestování. A také doufám, že se články líbily alespoň trošku. Vzhledem ke komentářům, soudím, že asi ano.

Dneska žádné fotky v galerii nehledejte. Zkrátka nejsou. :)

Na hranicích Polska, Slovenska a Čech

24. března 2016 v 23:50 | Niki
Je to opravdu škoda, ale pomalu a jistě se blížíme ke konci našeho dlouhého výletu. Z něhož si odnáším modřiny na nohách, přetažené svaly, bolavou hlavu po dnešním víně. Ale především spoustu skvělých zážitků a vzpomínek. Kromě pohledů, které jsem posílala všem, a ke mně domů se také jeden dostal, vezu i nějaké dobroty. Ovšem tohle ještě není rozlučkový článek. Spíš teď na mě nějak padlo to, že za chvilku pojedu domů. Jasnačka, že se na všechny těším a moc. Ale přeci jenom je tady tak krásně a doma mě čeká tolik nepříjemných věcí, nepříjemných lidí, povinností a další spousta zážitků, které mě zase budou naplňovat hněvem. Jsem povahou flegmatický cholerik. Pořád je všechno fajn, dobré a pak stačí maličkost a letím jak papiňák. Tady jsem se za čtrnáct dní nemusela ani jednou rozčílit. A pokud tu byl takový nějaký náznak, všichni okolo mě ho zahnali. Opravdu jsou tu milí lidé. Příroda je nádherná. O tom také svědčí dnešní krátký výlet, o kterém jsem chtěla psát. Ne o svých problémech. Tak si přečtěte těch pár řádek a fotky jsou jako vždycky v Galerie-> Slovensko a den myslím už jedenáctý. Za kvalitu se předem omlouvám, foťák mi dnes vypověděl službu. Došla mi nekompromisně baterka.

Už od rána tady panovalo poměrně hezké počasí, ale okolo dvanácté se udělalo opravdu krásně. Také to bylo určitě tím, že všechny mraky roztrhal silný vítr, který vál nepříjemně celý den. Jenže za to sluníčko jsem mu byla vděčná a to moc. Nic jsem proti němu tedy ani nenamítala, když jsme vyrazily ven. Jsem opravdu člověk na baterky, ale na ty solární. Bez nich prostě nefunguju tak, jak mám. Vydaly jsme se na autobus a na obou z nás bylo vidět úlevu a rozjuchanost. Celou dobu jsme se snažily bavit slovensky, což určitě Slováky postávající okolo nás štvalo. My to ale nevzdávaly, nakonec jsme si v autobuse začaly zpívat s rádiem. Prostě to byl takový parádní den. Dojely jsme do Čierné, odkud jsme se vydaly po zelené turistické značce, ze které se vyklubala modrá. Po které jsme ale vůbec neměly jít. Nakonec jsme prošly kopcem, dostaly se až k rozestavěnému dálničnímu mostu. Tam jsme usoudily, že jdeme opravdu špatně. Vrátily jsme se a vyzkoušely jinou trasu.

Bahno se nám lepilo na boty. Zemina byla všude rozježděná od těžkých náklaďáků, co odvážely písek, kamení, štěrk a zkrátka všechno, co na stavbě nemělo být. V jedné louži jsem málem nechala i botu. Naštěstí jsou ty boty nepromokavé, zvládly situaci na jedničku. Prošly jsme stavbou. Přešly opatrně vodu po kamení, které samozřejmě klouzalo. A nakonec se před námi nejdříve objevila louka, na které byla opuštěná vana a pak kopec, který jsme musely překonat. Spolužačka byla dneska trochu odrovnaná a už unavená z celého týdne. To chápu, ale já měla dneska strašně moc energie najednou. Vylezla jsem na kopec a zjistila jsem, že už nejsem na Slovensku. Hlavně, že nám ve škole říkali, abychom nepřekračovali hranice. A já vlezla rovnou do Polska, to mě opravdu pobavilo a ještě jsem si vzpomněla na to, jak jsem se ztratila v lese při objevování pramene řeky Kysuce. Musela jsem se začít smát. U česko-polských hranic byla naštěstí mapka celé oblasti i s vyznačenými trasami celé oblasti. Za chvilku už jsme věděly, že tenhle kopce jsme lezly úplně zbytečně a že na druhé straně je to Trojmezí, ke kterému jdeme. Těžká to chvíle. Jdeme nazpět znovu.

Cesta netrvala nikterak dlouho. Na druhé straně jsme byly do čtvrt hodinky a už z dálky bylo Trojmezí vidět. Co to je Trojmezí, se ptáte? Je to místo, kde se setkávají hranice všech tří států. Polska, Slovenska a Česka. Evropská unie zde nechala vybudovat informační tabule. Koná se zde také Goralský maraton, který je typický pro všechny tří oblasti. Goralé nebo také horalé byli obyvatelé měst v okolí hor v této příhraniční oblasti. Informace o nich stále nejsou ucelené, ale už teď existují muzea ve všech třech republikách, kde se o nich dozvíte více. Je zde místo na odpočinek a dokonce tu dneska nějací mladí Poláci opékali buřty, což mi zase evokovalo představy z mládí, kdy jsme také na klacku opékali buřty a považovali to za vrchol blaha. Někdy bych si to měla zopakovala.

Okolí jsme si vyfotily, něco jsme si přečetly a pádily zase domů. Po cestě jsme si povídaly vtipy, aby nám to rychleji uteklo a popadaly se za břicho. Bylo nám dobře. Přišly jsme akorát, protože zrovna jel autobus. Tak jsme ho jen z posledních sil doběhly, nasedly a už se vezly zase zpátky do Čadce.

Abych pobavila i vás. Znáte ten vtip s nasraným prasátkem? Ne? Já bych vám ho řekla, ale vsadím se, že byste se moc nezasmáli. Původně jsem ho slyšela od Ringo Čecha, ale tahle kopie nemá chybu. Zde: https://www.youtube.com/watch?v=ccMS9jg9c1M Jen upozorňuji, že to není vhodné pro malé děti a podobně, vtip patří spíše mezi ty sprostší.

Rajec z Rajeckých Teplic?

23. března 2016 v 22:44 | Niki
S přibývajícími problémy v Česku a ve světě je skoro smutné, že tady na Slovensku žije všechno svým nepozměněným životem. Ale jak někdo říká, oblasti pod horami jsou tvrdé a neúprosné kraje a každý se snaží tak, jak umí. Proč o tom mluvím. Dneska jsem navštívila Rajecké Teplice. Na první pohled ve všech brožurkách nabízí kolonádu, pití minerální vody z fontánek nebo koupele v místních lázních. Jenže jak jsem nakonec zjistila, Rajecké Teplice jsou malinkaté městečko plné ubytovacích kapacit. Kromě náměstí, které je nově zrekonstruované a jednoho domu Aphrodite, nemůže jít o lázeňské město. Dům Aphrodite sice nabízí wellness, spa i lázeňské procedury placené pojišťovnou, ale zdaleka to ení jako například u nás v Karlových nebo Mariánských lázních. Pokud však navštívíte Rajecké Teplice kvůli lázním, připravte si 10 euro za hodinu plavání v místním bazénu nebo 10 euro za pití místní vody. Více určitě najdete i na internetu.

Fotky mám jako vždy nahrané v Galerii. Ale nebojte se, to ještě není konec. Spíše jsem chtěla říci, že nemůžete dát jen a jen na můj dojem. Proto jsou tady fotky, které vyšly krásně. Ve městečku je nádherné jezírko, na kterém se někdo pořádně vyřádil. Udělal na něm mostky, zasadil vedle krásné stromy, postavil zde ostrůvek a na něm dobře vypadající restauraci. Teď na jaře, ještě v tom počasí, co dnes bylo, vypadá všechno tak nějak smutně. Věřím ale, že v létě nebo vůbec přes sezónu tu musí být krásně. Je pravda, že na chvíli tu bylo krásně i dnes. A to, když k nám doplula ta nádherná labuť. Stála kousíček od nás a upravovala si svoje peří. Pak se narovnala a ukázala se ve vší parádě. Je to opravdu mocné a nádherné zvíře. O labutích se říká, že jsou s jedním partnerem schopni žít celý život a když jeden z nich umře, tak ten druhý to nevydrží a raději umře také. Je to sice smutné, ale i kouzelné. Tahle labuť měla naštěstí svého labuťáka. To mě povzbudilo a vykouzlilo úsměv na tváři.

Nezatracuji tohle město ani náhodou. Nabízí kromě lázeňství i krásné procházky do okolních skal. Pro cyklisty je tady v létě ráj. Není kilometr, aby nemuseli zastavit a podívat se na nějakou zajímavost. V okolí se nachází proto golfové hřiště. Památníky slavných slovenských osobností, známy slovenský betlém v Rajeckej Lesné. Ještě by se určitě našlo i více zajímavostí, jen hledat. Z tohoto krátkého výletu (jak se to vezme, cesta sem a zpět trvala dohromady 4 hodiny) mám dobré vzpomínky. Paní v infocentru byla super. I přesto, že jsme nevylezly na místní vyhlídkové místo, tak jsem si návštěvu užila. Nejvíce se mi líbil místní hotel s pomalovanou fasádou. To bylo opravdu okouzlující. Před domem stála Sněhurka se sedmi trpaslíky. Což bylo docela vtipné. Jo a kdyby jste chtěli vědět, odkud je minerálka Rajec, kterou koupíte v jakémkoli obchodě u nás, tak je z obce Rajec. Je to pravda, prostě chuť patentovaná přírodou.

Kdybych se sem v létě vrátila, chtěla bych navštívit i ten dům Aphrodite a zažít tak poprvé v životě péči v luxusu o moje zdraví.

Ekoskanzen zrušen

22. března 2016 v 20:46 | Niki
Dnešní výlet do ekoskanzenu v Lietavské Svinné byl při nejmenším dobrým vtipem. Počasí nepřálo ani dnes.Táhla jsem se autobusem a vlakem na místo, kde měl být ekoskanzen. Už v autobuse mi místní s otevřenou pusou říkali: "co tam chcete dělat?" Já na to, že musím prozkoumat místní atraktivnost ekoskanzenu a že bych ho měla zahrnout do zájezdu, který musím sestavit. Na to mi místní řekli, že to asi nebude možné. Ekoskanzen otevírá až v květnu a to jestli vůbec. V jeho okolí to nevypadalo vůbec růžově. Starý dům, který měl být ekoskanzenem byl zkrátka jen starým domem. Okolo něho byly pozůstatky.
Jako například mlýnské kolo u místního potůčku, perličky chodící okolo domu nebo lidově vytvořený větrník. Do interiéru jsem se neměla jak podívat a k zahradě jsem se raději nepřibližovala, protože hned za plotem štěkali dva obří psi. Ani jsem nevěděla, jestli jsem opravdu u toho skanzenu, protože nápis, který byl kdysi na dveřích, a viděla jsem ho na jejich webu, tam nikde nebyl. Vzdala jsem to tedy a vydala se do města.

Po cestě jsem potkala místní slečnu, která byla běhat. Navedla mě na zastávku, ukázala mi místní zajímavost v podobě hradu ze 13. století. Kdyby nepršelo a nesněžilo chvílemi zároveň, překonala bych opět dvě stě metrů výškový rozdíl a vydrápala se až k mohutným zbytkům hradu. Takhle jsem si alespoň v nedaleké obci přečetla informační tabuli o hradu. Po chvilce čekání už jel autobus zpět. Upřímně jsem dneska byla ráda, že jsem se vrátila rychle. To sluníčko mi vážně chybí.

Zítra mě čekají Rajecké Teplice. Je to prý nádherné lázeňské město, a jelikož jsem nikdy nebyla v lázních, možná díky bohu, možná naneštěstí, tak se na zítra těším.

Zmrzlá Velká Rača a já

21. března 2016 v 21:35 | Niki
Pošmourný den, tak bych ho dnes nazvala. Ani kočku bys do tohohle počasí nevyhnal. A přesto jsme pokračovaly na další dobrodružství. Tentokráte na Velkou Raču. Počasí se neumoudřilo celý den, ale my jsme byly přesto ochotné si to užít.
Vyjely jsme tedy ráno okolo 10 z autobusového nádraží směr Oščadnica. Tam jsme byly asi za půl hodinky. Cesta autobusem byla jako vždy příjemná, protože se tam topilo a hezky se sedělo. Autobus nás vyplivl na náměstí v Oščadnici, ale že by to byl nějaký velký zázrak? To rozhodně ne. Hlavně jsme neviděly ani jeden větší kopeček. Prostě takové prd. Vydaly jsme se tedy do místního infocentra. Nejdříve jsme se trochu lekly, že infocentrum vůbec nemají, protože venku pod stříškou měly všechny informace o ubytování a mapu Velké Rači. Po chvíli pátrání jsme ale Info objevily. To jsme byly velice rády. Tam jsme si vzaly mapičky o oblasti a fofrovaly dál.

Nožičky nás dneska vůbec nechtěly poslouchat, myslím, že už toho mají plné brýle a ani víkend jim s rekonvalescencí nepomohl. Nicméně po čtyřech kilometrech jsme se konečně dostaly pod kopec Dedovka. Tam jsme si koupily lístek na lanovku a jely nahoru. Kdybychom to měly jít pěšky, tak to jdeme ještě teď, protože celková délka byla něco kolem dvou kilometrů, ale 300 metrů rozdíl mezi Dedovkou dole a nahoře. To odmítly naše nohy i my už den před tím. Nahoře jsme vystoupily z lanovky a jako první jsme se běžely sklouznout na bobovou dráhu. Nikdy jsem na ní nejela a tak jsem si to chtěla vyzkoušet. K mému potěšení jsem zjistila, že je to nejdelší bobová dráha v Evropě. Přišel takový mladý cápek, vysvětlil nám pravidla a už jsme to metly. Spolužačka řvala jako hrom, byla z toho úplně bílá. Bála se tak moc, že ještě teď mám pocit, že neslyším. Jely jsme spolu dvakrát a jedna jízda nás vyšla na pět euro. Nakonec mi bylo dovoleno jet ještě jednou samotné a bez zaplacení. To bylo hezké. Tak jsem si to pořádně užila. Já řvala nadšením. Byla to rychlost, adrenalin a poprvé jsem si myslela, že vypadneme z dráhy a budou nás seškrabovat ze sloupu lanovky. Potom už to bylo čiré nadšení. Byl to jeden z nezapomenutelných zážitků tady na Slovensku.

Stály jsme tak nahoře u lanovky a rozmýšlely se. Vzdáme to a jedeme dolů nebo jdeme pěšky na Velkou Raču, která byla ještě sáhy vzdálená? Po tom adrenalinovém zážitku vyhrál výšlap na Raču. Tak jsme zase šly. Byly jsme tak v půli cesty, když okolní hory přestaly být vidět a začalo se zatahovat ještě víc. My jsme stále šlapaly po sněhu vzhůru. Už jsme si myslely, že tam jsme, ale to byla nějaká mapa o místní unikátní jeskyni. V té zimě se mi ani moc zastavovat nechtělo, a když jsem náhodou nebyla udýchaná, šla jsem zkrátka dál. Bylo to nemilé překvapení. Říkala jsem si, že už bychom tam měly být. Ty kopce nás pěkně napálily a my lezly pořád výš a výš, kde už byla teplota pod bodem mrazu. A moje nálada též. Byla jsem zpocená, ale byla mi i zima. Zastavit se mi nechtělo, ale už i chtělo. Chtěla jsem vidět výhled na okolí, ale místo toho jsme nakonec nahoře neviděly ani pár metrů před sebe, natož na okolní hory. Kdyby bylo krásné počasí, mohly jsme vidět na Tatry nebo blíž na Vysokou Fatru, kterou se mi podařilo ještě z části vyfotit dole. Udělaly jsme nahoře pár fotek, daly si oddych a trochu jídla a vyrazily nazpět.

Cesta dolů utíkala rychleji, chvíli jsem se zkoušela klouzat po zadku, ale to nešlo, a když jsem chtěla vstát, podjely mi nohy a já byla na zadku znovu. To je ale fakt zákon schválnosti. Došly jsme na první sjezdovku, která nebyla v provozu, ale věděly jsme, že za chvíli už budeme u lanovky. Táhl nás čas. Pokud jsme nechtěly šlapat ještě zpět do Oščadnice, musely jsme přidat, protože nám jel jen jeden autobus. Náhle na nás ale někdo zapískal. Byla to horská služba. Přišly jsme blíž a ejhle. Pánové nám nabízeli panáčka whiskey na zahřátí. Daly jsme si rovnou dva a hodily s nimi krátkou řeč. Kvůli špatnému počasí nás monitorovali po celou cestu. Takže přesně věděli, kde kdy jsme. A když jsme jim řekli, že jsme to zvládli až na vrchol, skoro nám tleskali. Dneska tam nikdo jiný nevylezl a byly jsme prý strašně rychlé. Ještě aby ne, když cestou dolů jsme to braly během. A jak jsme běžely dosud, rozloučily jsme se se záchranáři horské napité služby a běžely dál. Ovšem docela dobře naladěny a motala se nám hlavička. Jsem zvyklá pít, ale s tím vysokohorským vzduchem se mi zdálo, že lítám. Dole jsme naskočily na lanovku, všichni se s námi loučili jako dlouholetí známí. Lanovka nás zase vyplivla dole pod Dedovkou a už jsme autobusem uháněly domů. Musím říct, že lidi jsou tu pořád moc milí, ale je tu **** zima. :D

Těch pár fotek, co jsem dneska udělala, jsou v Galerie->Slovensko-> Den devátý

Kříž pokořen

20. března 2016 v 21:22 | Niki
Další odpočinkový den. Neděle byla ve znamenání nedělání. Hned po snídani jsme si proto zalezly zpět do postele a koukaly se jen na televizi. Ještě jsme si i na chvíli dáchly. Počasí nás dnes moc ven netáhlo, protože bylo celý den pod mrakem a vcelku zima. Jenže jak to tak bývá, prostě nás to nicnedělání přestalo bavit. Už včera jsme měly proto připravenou variantu b. A to výlet k cca deset kilometrů vzdálenému prameni Vajcovka. Tento pramen je znám pro obsah sirovodíku a má léčivé účinky.

Vyrazit jsme měly od železniční zastávky v Čadci po zelené turistické značce. Jenže ouha, zelená nebyla nikde k nalezení. Bloudily jsme proto dál a několikrát se ptaly na cestu. A pořád nic. I když se nás opět místní snažily navést, nešlo to. Chyběly na rozcestí i ukazatele. Nějaký vandal je strhl. Jelikož to nebyl výlet podle naší chuti, chtěly jsme to nakonec otočit. Ale říkala jsem si, že ne, že se podíváme ještě trochu dál. V tu jsem si vzpomněla na ten kříž, co se na něj díváme z okna terasy. Nebyl daleko.

Zaťaly jsme zuby a šly jsme za křížem. Těchto křížů je po celém Slovensku zřejmě hodně, protože zatím všude, kde jsem byla, nějaký kříž měli. Myslím, že ty kříže mají jako symboliku Slovenské republiky nebo možná kvůli tomu, že jsou to poctiví křesťané. Jak to ale je, jsem se nikde nedozvěděla, tak pokud to někdo víte, obohaťte můj mozek o novou vědomost v komentářích. Zase jsme šly do kopce. Jak jinak tady na Slovensku. Trochu jsme tím aspoň protáhly svaly a šlachy na zítra, kdy nás čeká Velká Rača. Na to se těším opravdu hodně a doufám, že bude lepší počasí, než dnes.

Vyškrábaly jsme se ke kříži. Okolo byly odpadky a vůbec i po cestě, okolo železnice jich bylo hafo. Tak jak mají opatrované a čisté město uvnitř, v okolí to už tak hezky nevypadá. Ale věřím, že v létě, když všechno roste, nejsou odpadky vidět. Ze shora byl výhled na město. Kdyby svítilo sluníčko, asi bych si říkala, že je to opravdu krása, ale při tomhle počasí, to bylo jen město.

Jsem však ráda, že jsme tam došly. Měly jsme tak hezčí odpoledne, bez válení se v posteli. A taky, když teď ráno vstanu z postele a uvidím ten kříž na kopci, budu mít pocit za dostiučinění, že jsem tam vylezla a viděla ten výhled do okolí.

Nicnedělání

19. března 2016 v 21:08 | Niki
Už jste někdy zažili den plný válení? Tak to jsem dělala dneska skoro celý den. Válela jsem se v posteli, cpala se ovocem a džusem. Došla jsem si do města na jídlo a zase se válela. Ale nejvtipnější na tom bylo, že mě to válení prostě přestalo bavit. A co teď. V Čadce je bazén a docela nedaleko našeho hotelu. Chvíli jsme se odhodlávaly a nakonec vyrazily.

Tenhle bazén, ale nebyl to, na co jsme zvyklí u nás. Nebo respektive já u nás ve městě. Bazén byl starý bez řádného zázemí v podobě páry, sušárny. Byla zde také jen malá převlékárna, která sousedila s fitkem. Co vám budu povídat. Jsem ráda, že jsem si zaplavala, ale chudáci obyvatelé Čadce. Zasloužili by daleko lepší, větší, novější a hezčí bazén.

Teď už se budu zase jen válet a koukat na film Rivalové. Znáte? Jestli ne, tak si ho pusťte. Je o opravdovém borci a mně se moc líbí. A pod námi v restauraci se odehrává zřejmě svatební hostina, možná to bude ještě zajímavá noc.

Tak zatím pa, dneska bohužel bez fotek ;)

Náročný výlet v Súlovských skalách

18. března 2016 v 23:46 | Niki
Dneska si rozhodně udělejte chviličku a koukněte se na fotky. Výlet byl naprosto úžasný, nádherný a namáhavý. Stál zkrátka za to. Galerie -> Slovensko -> Den šestý

Po včerejšku jsem se opravdu potřebovala trochu vyspat. Takže po snídani jsme odjížděly vlakem do Žiliny až po 11. Cesta trvala okolo hodiny a kousek a dvakrát jsme přesedaly. Vždycky jsme to stihly jen tak tak.

Poprvé nás přešel smích, když jsme viděly, do jakého strmého kopce se musíme vydrápat. Moje myšlenky byly tak hlasité, že křičely do okolí: "cože už zase?!" Jojo už zase. Celé Slovensko je prostě jedna obrovská skála. Ale tentokráte to byly Súlovské skály při březích řeky Váh. Informační tabule nám celou dobu nenápadně naznačovaly, jak daleko to ještě máme. Jinak nikdy nevěřte mapám nebo lidem, kteří vám říkají, že půjdete po vrstevnici. Vždycky je to kec a dřív nebo později se ukáže obří, skoro nepřekonatelný kopec.

Nicméně dorazily jsme na první zastávku k Súlovskému hradu nebo spíše k tomu, co z něho zbylo. Byl to hrad z patnáctého století, který sloužil pro kontrolu okolí, vedla zde význačná stezka. Zde se nám naskytl první skvělý výhled na okolí. Ani jsme nevěděly, že už jsme vyšlapaly tak vysoko.

Abyste pochopili, Súlovské skály jsou něco podobného jako naše Adršpachy nebo Prachovské skály. Je to hornina tzv. slepenec, který vznikl míchanicí dolomitů a pískovce, jež spojil dohromady vápenný tmel. To bylo ve třetihorách, kdy tady bylo moře a všechno se tak nějak pomalu probíralo do dnešní podoby.

V cestě jsme tedy pokračovaly chvíli nahoru, poté po žluté zase trochu dolů. Pak jsme se napojily na zelenou nebo červenou, už mám v těch barvičkách zmatek, ale bylo to opravdu velice dobře zmatené. Našly jsme několik skalních útvarů, velké okno, vysoké skály jako zub nebo brada. Místní mají k těmto skalám legendy.

Jedna z dalších význačných památek po cestě byla Šarkanie diera. To je uměle vybudována jeskyně. Ne člověkem, ale erozí a chemickým rozpouštěním vápence. Byly zde nalezeny archeologické památky, které jsou dnes v muzeu. Ta díra ve skále stojí za vyšplhání se tam. Já už to dneska se svým kolenem bohužel nezvládla, takže fotky mám jen zespoda.

Nejvíce se mi v lese líbil indián, který chránil a kontroloval místní ohniště pro turisty. Na to, že je to národní přírodní rezervace se moc nebojí, že jim ten les v létě lehne popelem. Dokonce už některé rostlinky i vykvetly a lítal tu motýl, nad hlavou mi ťukal datel. Nebolí ho z toho věčného ťukyty ťuk náhodou hlava? Mě by bolela. A pak ty výhledy, co braly dech. Jasně, všechno, co jsem do dneška viděla, bylo krásné, ale tohle bylo nebezpečné a krásné. Abych udělala dobrou fotku, lezla jsem co nejvýše a dobře věděla, že jestli mi ten zrádný lepenec ujede pod nohou, nic ze mě nezbude. Nakonec jsem to zase přežila a čekala nás pomalu po čtyřech hodinách chození, cesta dolů. Ta byla taky o život. Říkala jsem si, že jsem si měla vzít nejlépe horolezecké vybavení, protože někdy zdolat ty průsmyky ve skalách nebyla sranda. Byly tam žebříky, schody vyrobené ze dřeva a skály. A pak tam byl obrovský kopec dolů, kde na stromech byly žluté značky. Po těch jsme se měly vydat. To bude přece brnkačka ne? Ale omyl.

Po prvních krocích mi došlo, že už mě nechtějí moc poslouchat nohy a třesou se jako osiky. Tak jsem zklidnila pohyb a to taky nebylo dobře. Uvěřila jsem lupení, které jsem měla pod nohama a už jsem se klouzala obrovským množstvím listí dolů. Což to by mi nevadilo, ale pod tím listím byly kořeny, které jsem neviděla. Takže jsem si nakonec vymáchala hubu, odřela ruku a zašpinila celé kalhoty a to byly dneska čisté. Prostě neštěstí. Ještě jsme překonaly pár padlých stromů a pak už nás čekala jen asi třičtvrtěhodinová cesta skoro po rovince na autobus. Domů jsme přijely až za tmy. Ale mám opravdu spoustu nových zážitků.

Dneska jsem toho vtipu moc nezažila jen co je pravda. Spíš jsem po cestě nadávala jako špaček a proklínala toho, kdo mi zadával do deníku tyhle skály. Jak si doma pěkně sedí a pije kafíčko. Ale pak mi to došlo. Mně se tu líbí, já bych si to s ním nevyměnila!

Za pramenem řeky Kysuce

17. března 2016 v 21:45 | Niki
Tak dneska jsem se ztratila a jsem dost ráda, že jsem se našla.

Výlet na pramen řeky Kysuce byl nejnamáhavější a nejnebezpečnější, ze všeho, co jsem zatím absolvovala. Ráno jako každý den jsem si dala snídani. A jelikož jsem dneska cestovala sama, rychle jsem musela utíkat na vlak. Hned ráno jsem si udělala problém, když jsem zaspala rozhovor se školou, ale nakonec jsem to večer odčinila. Nicméně v 10:10 už jsem seděla zase v autobuse, tentokráte směr Makov, obecní část Kopanice.

V autobuse jsem se zeptala, kam mám jít, až vystoupím. To u všech, kteří to slyšeli, vyvolalo reakci, kterou bych nečekala. Měli pusu dokořán a ptali se, jestli tam chci jít opravdu sama. Já si v duchu říkala "a mám snad na výběr". Na ně jsem se jen usmála a zakroutila hlavou na souhlas. Tak začalo vysvětlování kudy se mám dát. Něco málo jsem pochopila a dala jsem se po silnici.

Za chvilku jsem narazila na první ukazatel, který ukazoval pořád rovně a tak jsem šla dál. Najednou se mi ale zdálo, že už jdu moc dlouho a tak tam, kde jsem slyšela zurčení potůčku, jsem vlezla do lesa. V hlavě se mi objevil obrázek knížky od Stephena Kinga (děvčátko, které mělo rádo Toma Gordona) a říkala jsem si v duchu, drž se vody a značek v lese. V lese ale samozřejmě žádné značky nebyly. Tak jsem začala stoupat do kopce okolo potůčku, ve kterém jsem čekala pramen Kysuce. Šla jsem do toho kopce docela dlouho a nebyla to vůbec příjemná cesta. Chvilku kamení, chvíli hlína, která neuvěřitelně klouzala, pak jsem se v jedné chvíli napíchla na větev spadlého stromu. Začala jsem pomalu bědovat. Vylezla jsem ještě kus podél říčky a rozhodla jsem se přejít na druhou stranu, kde jsem viděla, jak z ničeho najednou teče pramínek vody. To bylo pěkné, a když jsem se chtěla vrátit na druhou stranu, zarazilo mě, že nade mnou je nějak málo stromů. Vylezla jsem tedy ještě výš, pode mnou byl sráz, na kterém bych si určitě zlomila vaz. A najednou přede mnou silnice. Paráda. Šla jsem tedy chvíli po ní.

Najednou jsem ztratila i pramen řeky. Co teď? Začala jsem trochu panikařit a v tom jsem viděla další cestu, která vedla někam do lesů. Za chvilku jsem se zase uklidnila, protože jsem slyšela zurčení vody. Dala jsem se opět do strmého kopce, zřejmě strouhou řeky. Abych vám to vysvětlila. Tahle řeka má na jaře, když taje sníh obrovské koryto. V tomhle lese, bylo těch koryt spoustu a já zrovna po jednom šla. Došla jsem jím až nahoru, kde ale zase přestal zurčit pramínek vody a já si opět vzpomněla na Kinga. Nechci tady dneska spát, proběhlo mi hlavou. Naštěstí přede mnou byla cesta. Ale co to na té cestě vidím? To je pohraniční pásmo. To snad ne, já jsem v Čechách. Tahle myšlenka mě pobavila natolik, že jsem úplně zapomněla, jak ztracená uprostřed hlubokých lesů ve Slovensku jsem. Stoupla jsem si k jednomu z pohraničních kamenů a udělala jsem ze sebe na chvíli Cimrmana na Severním pólu. Říkám si pro sebe s úsměvem "a teď jdu na sever a teď jdu na jih, a teď zase na sever a hop na jih." Sice vůbec netuším, na jaký směr jsem to šla, protože sluníčko bylo vysoko a přes stromy nebylo vidět a já už dávno zapomněla, kudy jsem sem přišla. Každopádně jsem zase musela pokračovat. Koukám pod nohy a tu se mi rozbušilo srdce. Ve sněhu byly stopy, které nebyly ani moje a ani lidské. Vypadaly víc, než zajímavě. Tak teď už jsem si jistá, že tu nebudu nocovat, sežere mě totiž medvěd nebo snad vlk. Ohlédla jsem se přes rameno, prohlédla celý les a zatajila dech. Nikde se ani větvička nepohnula a tak jsem usoudila, že dneska mají volno. Ušla jsem ještě dobrý kus cesty, když jsem to vzdala a řekla si, že se vrátím na tu silnici, která přece musí někam vést.

No jo, ale kudy zpátky. Teď jsem byla opravdu ráda, že byl v lese sníh. Na něm byly totiž jediné moje otisky bot a pak už nic. Vydala jsem se tedy zpět, tentokráte stejně jako Mařenka. Nakonec jsem došla k bodu, odkud jsem vylezla celou stráň a musela jsem se zastavit. Tohle chci vážně lézt dolů, a jak jsem se sem sakra vůbec vyškrábala? Pode mnou byl opět sráz dolů. Tak jsem šla, co jiného mi zbývalo, abych neztratila i svoje otisky bot.

Došla jsem až do místa, kde sem viděla už silnici, a začalo mi plesat srdce. Jenže co teď. Kudy mám jít. Nahoru nebo dolů? Vytáhla jsem navigaci na telefonu, protože už jsem začínala být opravdu zoufalá. Dvě hodiny v lese a já krom zaječích bobků, nenašla žádný pramen, nebo alespoň ne ten, co jsem hledala. Navigace byla chvilku stejně zmatená jako já. Pak uskočila někam do lesa a pak zase zpět na tu silnici. Rozhodla jsem se jít nějakým směrem, když v tom se navigace probrala a začala ukazovat, že jdu asi dobře. Teď mě tak napadá, že jsem ale vůbec nevěděla, jestli jdu dobře. Jediné, co jsem věděla, bylo, že musím jít od Kopanice dál, ne se vracet.

Asfaltka byla zase pro změnu od těch šutrů docela příjemná a rychlá. A jak jsem šla, za chvilku zalezlo sluníčko za stromy a na asfaltce se objevil sníh. Také stopy, které směřovaly tam, co já a měly k sobě otisky sportovních hůlek. Zase se mi udělalo líp a vyrazila jsem rychleji. Tu jsem se však naprosto zabrzdila. Kromě toho, že přede mnou stála zamčená brána, uprostřed na silnici ve sněhu se plazila žížala. Chudáček malá v téhle zimě tak čekala, než ji přejede nejbližší auto. Tak jsem to nemohla nechat, koukla jsem na ní, ale nepoznala jsem na jaký konec silnice se plazí a tak jsem jí vzala a dala jí na jednu stranu lesa. Doufám, že se ještě teď neplazí na druhou stranu a neproklíná mě. A co s tím zamčeným plotem. Začínalo mi to být jedno a v duchu jsem si říkala, že ho maximálně přelezu. Ale to nebylo třeba, zavřeno bylo jen pro motoristy a plot končil hned u taluty. Protáhla jsem okolo a pokračovala dál. Okolo mě začaly jezdit auta a největší vtip na tom byl, že jezdili skoro samí Češi. Bylo poznat, když jede místní a když Čech. Slováci jeli pomalu tak maximálně padesátkou a naši to jeli jako stíhací závod tour de France.

Když už jsem myslela, že začnu proklínat i toho, kdo mi zadával tuhle část deníku, vynořil se ze zatáčky další ukazatel. Na něm bylo napsáno -pramen řeky Kysuce- a ukazoval směrem nahoru. Ach ne zase kopec, ale fajn to zvládnu. Přes veškeré stromy zase nebyl vidět les, a tak ani ten stoupák, co mě čekal za tři dva jedna teď. Jen, co jsem přišla na jeho začátek, věděla jsem, že jestli se nedostanu, tam co mám, už nikdo nedostane odsud mě. Začínaly mě bolet nohy a ozvalo se bolavé koleno. A tak jsem vám zase šla. Jak nečekané. Zastavovala jsem co chvíli a natahovala víc a víc čistší vzduch do plic. Překonala jsem obrovský kopec a táhla se dál podle ručičky, která ukazovala jeden kilometr doleva. Yes, už tam budu. Vylezla jsem nahoru a zjistila, že jsem na hřebeni hory a koukám na ostatní kopečky jako na vrstevníky. Pode mnou bylo 400 metrů. Byla jsem ve výše 950 metrů nad mořem. Kdy se to komu u nás poštěstí, když bydlíte na skoro placce. Udělala jsem si pár fotek, které stejně nedokážou popsat tu prohnanost a zároveň krásu tohohle místa. Zase to ticho a šumění lesa a slunce, které na mě koukalo zpoza smrků.

Dala jsem se zase na cestu a teď už jsem skoro běžela. Přede mnou bylo dvacet čísel sněhu a žlutá značka, která mě měla navést až k prameni. Taky tam byl ale polom, který mi trval chvíli v tom sněhu překonat. A víte, co bylo potom? Ne žádný pramen, znovu jsem se ztratila, protože mi sice nezmizely otisky bot, ale žlutá značka. Teď už jsem proklínala i sebe, jak můžu být takový idiot a nedávat pozor na cestu. Sešla jsem tedy dolu a dala se po druhé cestě a hle, za chvíli, když jsem myslela, že už to vzdám a jdu prostě domů, že místo kysuckého pramene, budu pokořená já, stál přede mnou. Moje myšlenky zněly asi takhle: "dopr***!!! A kvůli tomuhle jsem vytrpěla všechno? To snad ne." Zhluboka jsem začala dýchat a přišla až k prameni. Byl tam celý malinký zapadlý ve svojí speciálně postavené budce, která byla celá zasněžená. A pak proč jsem celou dobu, když jsem lezla nahoře špatně, slyšela někde bublání a nic neviděla, že? U pramene stála informační cedule, která ukazovala nej tohohle okolí. I když jsem prošla skoro celý les, opravdu jsem si nevšimla, že jsem uprostřed chráněné oblasti, kde člověk nezasahuje. Byly tu jiné stromy a vůbec jsem tady měla potkat spoustu zvířeny a rostlinstva. Tak rostliny byly pod sněhem a kromě těch otisků tlap, bobků a žížaly jsem nikoho nepotkala.

Dala jsem se na ústup zpátky, protože jsem chtěla být najednou blíž civilizace. Slezla jsem dolů zase všechny ty držkopadající svahy a sedla si na lavičku, kterou tu vyřezali místní z Makova. Čuchala jsem vůni lesa a opodál pořezaného dříví. Dala jsem si svačinu a vykročila domů.

Do Kopanic jsem dorazila po té samé cestě, ze které jsem tak hloupě prvně odbočila za zurčícím potůčkem. Musela jsem si trochu zanadávat, že jsem idiot a o hodně bych si to ulehčila, kdybych to vzala rovnou po té asfaltce. Z Kopanic samozřejmě nic nejelo, mě už bolely nohy a cesta do Makova byla dlouhá ještě další 4 a půl kilometru. Chvilku jsem přemýšlela o tom, jak to už nedám a pak jsem vyrazila. Šla jsem, možná i trochu běžela, abych stihla vlak do Čadce. V ruce telefon se zapnutou navigací, abych věděla, jak rychle jdu a jestli to stíhám. Profičelo okolo mě jedno auto, zase Čech, potom kamion a nakonec Slovák. Ten přibrzdil. Říkám si, co se děje a otevřela jsem dveře. Tam seděl strašně milý pán a povídá: "slečno, když se nebudete moc bát, můžu vás odvést". Tak si říkám, jiný kraj jiný mrav a naskočila jsem. Cestou jsme prohodili pár slov. Pan byl opravdu moc příjemný. Zajímal se odkud jsem, a proč jsem u všech svatých lezla na ten pramen sama, pak mi poradil ještě, co můžu vidět v Makově a už zastavoval. Opravdu moc mi pomohl, když mě dovezl až na nádraží.

Tam jsem si kecla na lavičku před železniční zastávkou, rozbalila znovu svačinu a už jsem jenom čekala na couráček,který mě zase odveze domů. A protože v Makově končí koleje (tunely skrz Beskydy ještě nemají), věděla jsem, že teď už se ztratit nemůžu, protože nasednu na ten správný vlak. A tak mi bylo zase dobře a odpočívala jsem.

Fotky jsou nahrané v Galerii -> Slovensko -> Den pátý

Stezka Jozefa Kronera a Sedm divů Korně

16. března 2016 v 23:27 | Niki
Doufám, že ještě nespíte a všichni pilně čekáte na moje dnešní putování, protože vyprávění právě začíná.

Lidičky, to byl ale den! Už od rána úsměv na tváři. Úplně vyměněný člověk najednou. Bez stresu a slunce v duši. Když už jsem u toho slunce, všechen sníh roztál a den sliboval vyšší stupně než včera. A ano bylo kolem 8 stupňů celý den.

Po snídani, která byla zase jako vždy vydatná. Měla jsem místní "hemendex", jsem se i se svojí milou kolegyní zabalila sváču a vydaly jsme se na nádraží. Tam nám jel autobus z nástupiště číslo dva a zase v 10:25. Autobus se s námi vydal směr Staškov, kde jsme vystoupily, protože dál jsme chtěly pokračovat trochu jinak.

Včera jsem při svém putování po očku zahlédla nějaký naučný chodník a ten byl právě ve Staškově a tak jsem se dnes rozhodla ho prozkoumat. Jako všude u zajímavostí, stála informační cedule. Ta hlásala, že naučný chodník neboli stezka je vytvořena na památku slovenského herce Josefa Kronera. A měří přibližně 15 kilometrů. Vede přes různá malebná údolíčka a vrchy Turzovské. Zhrozila jsem se, protože jsem věděla, že si musíme šetřit nohy na trochu jiný výšlap.

Naštěstí kousek od této cedule byla jiná a na té stalo, že naučná stezka Jozefa Kronera se také dá jít jinak. Byla půl kilometru dlouhá a začínala u jeho rodného domu, kde mimochodem také stála informační tabule. Na cestě bylo dvanáct zastávek. Na těchto zastávkách se nacházely různé spchy, především ze dřeva a kovu. Ty symbolizovaly různé postavy z filmů, kde on sám hrál. Například jsem objevila sochu, která byla z filmu Obchod na Korze. Já osobně tohoto herce moc neznám a ani filmy, ve kterých hrál, ale ty sochy byly postaveny moc zajímavě a někdo si na nich vyhrál. Po obejití této trasy jsme se vrátily na začátek a na sluníčku čekaly na spoj do Turzovky. Ačkoli je březen, okolo nás létaly včely z místního včelího úlu a bzučely a já se bála, že mě budou chtít ochutnat.

Cesta vláčkem byla poměrně krátká. Za cestu jsme nic nedaly, protože průvodčí byl, bůh ví kde a my jely jen dvě stanice. V Turzovce jsme vystoupily z vlaku a hned jsme se začaly rozhlížet po nějakých ukazatelích, které nás zavedou rovnou nahoru k poutnímu místu. Ale to byl omyl. Byly jsme trochu mimo. Prošly jsme si město a stále jsme okoukávaly místní hory, a když jsme nic nenašly, nakonec jsme zavítaly do infocentra, kde jsme dostaly mnoho užitečných map a paní byla tak laskavá, že nám nacpala spoustu brožurek. Je to zajímavé, ale zatím v každém městě, kde jsem se ptala na pohledy, měli vždy pohledy jen o svém městě. Ale co třeba nějaká příroda jako zvířata, rostliny, hory nebo řeky. To ne.

Turzovka je také poměrně malé městečko, asi o kapánek menší než Čadca. Každopádně je to velmi pozoruhodné městečko. Je sice trochu ošklivé a rozbourané, okolo hřbitova chybí zeď a tak přímo sousedí s Tescem, ale jinak náměstí mají opravené a všude je umístěno mnoho soch. Sochy a pamětní desky. Byly to zajímavé výtvory a město je na ně zřejmě pyšné, protože jsou naprosto zachovalé a dokonce i trávník okolo je zelenější, než kde jinde. Nejvíc se mi asi líbil bubeník, který byl mohutný a připravoval se na úder palicemi do bubnu. Kousek od centra se nacházela autobusová stanice, ze které jsme nakonec odjely do Korně, blíže k poutnímu místu. A o jakém poutním místě, že to pořád mluvím?
Poutní místo Marie Živčákové neboli chrám Panny Marie matky Církve. Jo je to zajímavý název o to zajímavější stavba.

Tato stavba byla vybudována nedávno pro všechny věřící. A to z důvodu, že zde bylo zpozorováno nejméně dvakrát zjevení panenky Marie. Stojí zde tedy obrovský chrám s vyhlídkovou věží. Nejvíce se mi líbilo, že na dveřích do kostela bylo napsáno, prosím očistěte si boty. Vzala jsem za dveře a ty povolily. Jak fascinující. Všechno bylo obrovské, ale zároveň velmi tiché. Vysoké stropy s dřevěným obložením. Dřevěné lavice s biblí a v prvním poschodí varhany. Ty se mi vždycky na kostelech líbily nejvíce. Ten zvuk je tak temný, smutný, ale na druhou stranu hrozně pěkný. Všechno bylo čisté a zdálo se, že před námi tam někdo byl, protože před vchodem ve zbytku sněhu byly otisky, které tam nechal někdo před námi. Ale to jsem trochu odbočila.

Vjely jsme do obce Korňa, která už od názvu do světa roztrubovala, že je to obec sedmi divů světa. Tak to jsem byla opravdu zvědavá. Korňa byla velice dlouhá obec, ale taková nudle, protože okolo byly hory a v nich jen poskrovnu někde nějaký domeček. Řidič nám zastavil a zahlásil škola Korňa. V autobuse jsme totiž potkaly pána, který se nám snažil pomoci s putováním. A pán povídá: "až vystoupím, tak je to hned ta další zastávka." A říkal to tak nahlas, že to slyšel celý autobus a ten si trochu pošeptával. Ale myslím si, že si pošeptával i před tím. Tak tedy u školy jsme vystoupily a zvedly hlavu. Nic jsme neviděly kromě úplně nového a velice zajímavého kostela v údolí a vedle něj opět zajímavý hřbitov. Stál tam ukazatel Živčáková poutní místo 3 kilometry a kousek. Zavtipkovala jsem, že to do toho kopce vypustíme duši. Neměla jsem to dělat, protože už za chvíli jsem si opravdu myslela, že tu duši vypustím. Celkové převýšení bylo něco okolo 300 metrů, a jak přibýval čerstvý vzduch, začalo se mi špatně dýchat. Ale měla jsem dost velkou výdrž, byla jsem stále o pár kroků před kolegyní. Vystupovaly jsme výš a výš a já si všimla po straně kapličky. Usmála jsem se sama pro sebe a říkám si, jak je hezké, že tu přírodu mají ozvláštněnou. Ani ve snu mě nenapadlo, že za chvilku budu u kapličky číslo 4, dojde mi, že je to křížová cesta a já budu se zaťatými zuby odpočítávat kapličku po kapličce, než tam budeme. "Už tam budeme?" Ale nebylo to tak hrozné, cestu jsem si spíš užívala. Jen občas jsem si vzpomněla, jak jsem zdolávala Kleť a stále jsem si připomínala, že tohle je brnkačka.

Najednou se cesta stočila rychle doprava a před námi se otevřel výhled na stavbu, tak ohromnou, jak jí přesně církevní umělci chtěli mít. A naproti tomu byl výhled tak impozantní na okolní hory a údolí, že to stálo alespoň za milion fotek. Ten klid! Ach, tam bylo ticho. Bylo slyšet jen vlastní žvýkání svačiny. V téhle nadmořské výšce se vytratily všechny problémy, a když jsme okoukly vnitřek i vnějšek stavby, rozhodly jsme se jít zase dolů. Ale stejnou cestou přece nepůjdeme, ne? Jak jsme tak na tohle téma diskutovaly a hledaly nějakou novou cestu, najednou mě kolegyně zastavila a ukázala před sebe. Přes cestu přeběhly dvě srnky a zůstaly stát stejně jako my. Koukaly se na nás a my koukaly na ně. Po chvíli se začaly pást a my se rozešly také, ale ve chvíli, kdy nás zpozorovaly znovu, jsme se zase zastavily. Byl to moc pěkný pohled. Vlastně to byla taky první divá zvěř tady, když bez rozdílu, v Čechách máme stejně krásné srnky.

Nicméně, všimla jsem si, že tudy evidentně kdysi vedl vlek, protože tady stál vlek. Vzaly jsme to tedy dolů podle něj. Skoro jsme to seběhly, jak příkré to bylo. Dole stály už neobydlené budky a podél nich se táhla cesta zpět do Korně. Odevšad na nás štěkali psi a pokukávaly slepice, které dávaly nahlas najevo, že tu jsou taky. Došly jsme zpět na hlavní silnici a ohlédly se. Páni, tam nahoře jsme před chvílí byly. Parádní pocit zadostiučinění. Po cestě jsme také potkávaly lidovou architekturu, kterou je to tu protkáno, jak jsme později zjistily. Roztomilé, malé domečky s malými okýnky a šindelovými střechami. A jak jsme tak koukaly, došly jsme až k ropnému prameni. Říkáte si, cože, ropa?

Opravdu. V Korni je ojedinělý výskyt povrchového ropného vývěru ropy. Uvolňují se k tomu také různé plyny, z čehož nejznámější je metan. Přesně tak to také smrdělo a byla jsem ráda, že mi noha i s botou zaplula před tím do bahna a ne teď do ropy. Význam tohoto ropného pramenu je velice důležitý. Těchto pramenů bylo v okolí více, ale jak čas ubíhal, jezírka postupně vysychala a vytrácela se. Nakonec zbylo jen tohle jedno, ze kterého udělali přírodní památku. Je tak prťavé, že kdyby tam nevisela vlajka Slovenska a nebyla u toho velká informační tabule, přešla bych to mrknutím oka. Rozměry ropného vývěru jsou 0,171 ha. A legenda, která se k němu vztahuje? Pramen byl objeven díky pytlákovi, který při pronásledování zvěře zapadl do naleziště ropy. Pověst ze 17. století říká, že v lesích u Turzovky vyvěrala "černá voda", z níž chodili pít čerti. Nicméně, já žádného čerta nepotkala, ale šla jsem po dalších zajímavostech v Korně. Zjistila jsem, že většinu už jsme viděly.

V sedmi divech této obce byly začleněny poutní místo, ropný pramen, dřevěná lidová architektura a krásný malý fungující větrný mlýn. Ten stál na začátku vsi a otáčel svou jednou vrtulí. Je to přenesená replika původního větrného mlýna, který stál o kousek dál ještě v minulém století a stál tam pěkně dlouho.

Dalšími divy byly břízy, které zde byly chráněny a rostly tu už mnoho let a kříže. Myslím, že jsme je prostě někde přehlédly. Ale to už jsme byly uťapkané a čekaly na autobus domů. Respektive na autobus do Turzovky, odkud jsme potom jely teprve domů. Ale i v autobusu se dá zažít vtipná situace.

Nastoupily jsme a autobusák už z dálky, široký úsměv a děvčica kampak to bude? Zaplatily jsme, posadily se a začala jízda. Autobusák na všechny místní, kteří postávali na zahradách, jeli proti němu na kole nebo v autě, troubil a mával. Bavil se i s námi vzadu a vykřikoval samá vtipná hesla. Nasadil tomu korunu, když nasedla nějaká stará paní se šátkem na hlavě. Ta si sedla až dozadu a přes celý autobus spolu komentovali zprávy v rádiu. Bylo to vtipné a hezké. Smály jsme se ještě po výstupu z autobusu.

V Čadce jsme se doplazily už jen do restaurace na pozdní oběd, protože jsme dojely okolo půl páté a celé hladové. Zhodnotily jsme si dnešní den, objednaly jídlo a koukaly na sluníčko, na které se chystal vlézt velký černý mrak.

Všechny fotky najdete opět v Galerie->Slovensko-> Den čtvrtý a zítra páčko

Na výletu v Klokočovských skalách

15. března 2016 v 16:39 | Niki
Je tu další den a s ním spoustu nových poznání. Tak to vezmeme pěkně od rána.

Tentokráte mě sluníčko nevzbudilo, byl to budík. Ale při prvním pohledu ven z okna mi zmrzl úsměv. Všude sníh a to nejmíň deset centimetrů. A pořád sněžilo. Chvilku jsem dokonce zvažovala možnost, že své putování do Klokočovských skal vzdám, protože bude všechno pod sněhem. Nakonec jsem ale ráda, že jsem vyrazila.

Došla jsem na autobusové nádraží, které je jen pár kroků vzdálené od toho vlakového. Počkala pár minut na autobus, který spravuje Čadca akciová společnost a za 1 euro 50 už jsem se vezla směr Klokočov, Hlavice, Galus. Proč to mají takhle složitě napsané, jsem pochopila záhy. Hlavice jsou malá prdelka uprostřed hor. S minimálním počtem obyvatel. Pro turisty je to určitě ráj, ale pro místní je to jen územní část obce Klokočov. A co jsem tady vlastně měla dělat?
Znáte Český ráj? Krásné skalní město plné vápencových útvarů s okolní endemickou přírodou? Tak něco podobného jsou Klokočovské skály pro Slováky. Je to sice daleko menší, ale skály to jsou. Po cestě jsem prý měla možnost potkat rysa, medvěda, vlka, datla nebo ropuchu. Jediné co jsem slyšela a ani neviděla, byla vrána, která evidentně čekala, až odněkud spadnu a pochutná si na mojí mršině. Což se však nestalo. Po cestě jsem měla prý možnost pozorovat také tzv. gule neboli koule. Nelekejte se hned. Jde o skalní útvar, který je znám všude po světě. Co stojí za jeho vznikem, dodnes nikdo pořádně neví. Dobře, dobře tak ví. Jsou to slepence různých hornin, které vznikaly po celé zeměkouli v různých dobách. Jediné, co nikdo neví je, proč mají kulatý tvar a tak si lidé pouštějí fantazii na špacír. Myslím, že po cestě jsem si jednoho všimla a tak jsem ho zvěčnila, ale jestli jsem se spletla a je to jen kus jiného šutru, to nevím.

Cesta v lese nebyla ani trochu prošlapaná a tak jediné stopy byly ty moje, a kdyby na každém druhém stromě nebyla modrá turistická značka, asi bych se ztratila dřív, než bys řekl švec. Naučný chodník, jak se tomu odborně říká, byl celý pod sněhem a mě činilo trochu potíže, nešlápnout vedle a nezlomit si nohu. Chvílemi jsem se musela i smát, protože jsem si připadala jako Mařenka, která ztratila Jeníčka a místo drobečků za sebou nechává jen vlastní stopy. Nakonec jsem došla. Zjistila jsem, že jdu celou dobu obráceně, takže já startovala na čísle 4 a končila na čísle 1. To bych ale jinak nebyla já. Trasu i s přečtením zajímavostí jsem měla projitou asi za hodinu. Jenže co teď, když jsem měla první autobus zpět připravený až na třetí odpoledne. Tak jsem se rozhodla jít pěšky a načerpat trochu toho čerstvého vzduchu. Vybalila jsem si sváču ještě z Čech. Ne nebojte se, nebyly to řízky, ale moc dobrá bábovka jako od maminky, akorát že v tomhle případě je vždycky a jenom od tatínka. Tak jdu a najednou za sebou zaslechnu kroky a říkám si, vždyť v tom lese nikde nebylo ani živáčka. Otočím se a za mnou jde taková čiperná babča s nákupními taškami. Využila jsem situace a ptám se:" je tu v okolí ještě nějaká atraktivita kromě těch skal?" Paní mi začala vyprávět, že už tu sice dlouho nežije, ale že v okolí je stará kamenná zvonice, ale že ta bude přes zimu zavřená. Dobře škrtla jsem si zvoničku. Pokračovala dál, že kdyby napadlo ještě více sněhu tak naproti je vlek a lyžuje se tam. To jsem musela podotknout, že jsem se trefila, protože těsně před tím, než jsem jí potkala jsem si říkala, že ty kopce by zasluhovaly pořádnou lyžovačku. Jenže sněhu bylo evidentně podle paní málo a tak jsem si škrtla i to. Pak povídá, že nedaleko odsud v obci Jelitov je vzácný pramen, který nechal pokřtít olomoucký pán, protože ten pramen zázračně vyléčil jeho paní. Nakonec se zjistilo, že pramen obsahuje dost minerálních prvků a proto je léčivý, takže zázrak se zase nekonal. Na rozcestí u autobusu jsme se rozdělily a já jsem pokračovala po silnici směr Čadca.

Okolo mě hučel nějaký potůček a smrky sahaly až do nebe. A já nejdřív došla po silnici do Klokočova, cestou jsem potkala svoje otisky bot, protože jsem šla tím úsekem už podruhé. Pak jsem došla do Olešné, která se dělí taky na více částí, pak jsem došla do Jelitova a odtud jsem nakonec naskočila do autobusu, protože další zastávka byla vzdálena 7 kilometrů a na to už mi začínala být přeci jenom trochu zima. A taky jsem po cestě nenarazila na žádnou ceduli, která by mě chtěla zavést k místnímu zázraku. Vše, co se nacházelo na informačních tabulích, bylo pěkně daleko a většinou to bylo vyznačeno pro cyklisty a ne pěší.

A jak tak ubíhal čas, začala jsem si zpívat, "V nohách mám už tisíc mil", "tak přijíždí poslední kovboj" a "Beskyde, Beskyde". Ušla jsem celkově asi 12 nebo 13 kilometrů i s tím, jak jsem si to obešla dvakrát okolo Hlavice. A to si takhle jdu a najednou za mnou děsivý zvuk, tak se otočím, jede rolba a hrne přesně ten sníh, co po něm jdu. Tak jsem rychle přeběhla na druhou stranu. Na foťáku jsem akorát nastavovala GPS souřadnice, protože u každé fotky mi to hlásilo Tábor, Jihočeský kraj, Česká republika. Tak jsem si poklepala na čelo a snažila se chytit platné souřadnice. Nakonec když se mi to povedlo, vzhlédla jsem a viděla, jak ten rolbák akorát zavírá dveře a jede dál. Tak si tak říkám, že by mě chtěl třeba svézt? No moje smůla. Jdu tedy dál po druhé straně plné sněhu a užívám si, jak pěkně to pod těmi nohami křupe. Když v tom zvuk jako prve a ten hajzlík jede po druhé straně a hrne mi sníh do taluty a za ním létá štěrk. Přeběhla jsem na druhou stranu a koukám na něj a jen vidím, jak se směje a projel. Ty Kysučané jsou fakt vtipní.

Za autobus jsem zaplatila euro a 10 centů a rozjeli jsme se zpět do Čadce. Po cestě jsem se ještě stihla pokochat místní krajinou a objevila jsem další naučnou stezku, na kterou se vydám, až budu ve Staškově přestupovat na vlak do Turzovky. A už se na to moc těším, protože z toho, co jsem viděla, tam byl velký vyřezávaný asi vodník ze dřeva a potom nějaký čert. Každopádně to až potom.

Zhodnocení dnešní mé cesty zní tedy následovně, užila jsem si přírodu, a jak všechny brožury slibovaly, tak jsem se prošla tichými a hlubokými lesy. Ze skal v Klokočově mám příjemný pocit, byl to skvělý adrenalin a ne párkrát jsem si myslela, že už mě odtud živou nedostanou. V létě musí být tohle místo nádherné. Vesničky v okolí jsou pěkné a dosti zajímavé. Jestli jsem viděla správně, tak skoro každý dům měl místo zahrady zoraný kus políčka, na kterém v létě asi něco pěstují. Možná to má souvislost s tím, že je tu bída a co jsem viděla po cestě, tak tu byly dvě fabriky, které vypadaly jako zavřené. Jedna z nich zřejmě na písek a ta druhá měla obrovská sila a na nich napsáno Vítkovice. Baráčky po cestě byly všeho druhu. Našla jsem typické lidové stavby ze dřeva, kamenné baráčky z doby předchozí a i novostavby. A taky jsem se divila, když jsem skoro na každém domě viděla, že má vstup nebo hrany obložené kameny a přisahám, že ten šutr vypadal jako šutr, co těžím v minecraftu. Lidé jsou pořád fajn a nápomocni, s tou paní jsme si pěkně popovídaly.

Teď mám hlad jako vlk, takže se půjdu někam najíst a pro dnešek to bude vše. ;) Tak čágobélo zase zítra a fotky jsou, no však už víte kde. (Galerie->Slovensko->Den třetí)

Den druhý, prozkoumávání města

14. března 2016 v 23:22 | Niki
Den druhý. Ráno mě probudilo sluníčko a k mému překvapení jsem zjistila, že se nacházíme v dolíku uprostřed hor. Z každé strany jiná. Javorníky, Kysucké Beskydy a nakonec Turzovská vrchovina. Čadca leží na řece Kysuce. Jestli jste někdy slyšeli o pořadu Uvolněte se prosím, tak na youtube je ke Kysucím vtipná promluva. Ale máme se tu dobře. V okolí se nachází hodně restaurací. Je tady hodně lidí, okolo 25 tisíci obyvatel. Hlavní třída je malinká a poničená, ale to bude zřejmě v návaznosti toho, že město není moc bohaté. Je zde i docela vysoká nezaměstnanost a většina lidí to vyřešilo tak, že cestují za prací do Čech do Havířova nebo jiných přilehlých míst s průmyslem.

Z hor celý den foukal ostrý vítr, ale sluníčko to naopak zase vyrovnávalo. V městě je turistické informační středisko a vněm byla velice ochotná paní, která nám poskytla mnoho užitečných informací. Turisté ze všech možných států se sem sjíždějí za přírodou. Je to jasné, všude okolo jsou tiché hluboké lesy plné zurčících potůčků a naučných stezek jak pro pěší tak i pro cyklisty. Dokonce autobusy nebo vlaky jezdí až na místo, odkud se dá v klidu dojít k místním atraktivitám.

Dnes jsem si poprvé dala místní halušky. Byly výborné a dosti syté. Pěkně s opečenou slaninkou a cibulí. Mňam. Na každém rohu se dají koupit sýry ze Slovenska.

Ve městě najdete také hřbitov, kostel sv. Bartoloměje a úřad. Jsou tu i další budovy, které se zachovaly ze středověku a jsou opravené. Zbytek zástavby je spíše komunistického rázu, ale to najdeme i v Čechách. Město ozvláštňuje několik soch. O tom, jak naložit s přírodními zkázami pozitivně toto město také něco ví. Je zde park s vyřezávanými sochami, které sem přibyly po vichřici v roce 2011, která polámala mnoho stromů.

Přímo naproti mému oknu se v dálce nachází kříž, který má pro místní určitý význam a vede k němu turistická stezka, takže až si budu dělat na víkend nějaký plán, určitě se tam chci podívat. Na okolí je také krásné, to že ať zabloudíte na jakoukoli stranu, najdete nějaký pramen. Jsou to prameny ojedinělé a plné minerálních látek.
Všichni lidé jsou zde ochotní a milí. Oproti Česku se zde nemusíte kohokoli zeptat na cestu. V obchodech, v hotelu, v restauracích i v infocentru se nám zatím všichni vždy snažili pomoci.

Další report už zítra a teď ještě pár fotek, které najdete v sekci Galerie -> Slovensko -> Den druhý

Den odjezdu z Čech

13. března 2016 v 23:35 | Niki
Ahoj lidičky, tak jak jsem slíbila, tak píšu. Dneska byl den D. A jak pěkně to k němu uteklo, co? Celá nervozní jsem ze včerejška na dnešek málem nezavřela oko. Ráno zvonil budík v devět a já vylétla jak tryskomyš, místo obvyklého líného a pomalého vstávání. Doma jsem dozabalila krosnu a jak jsem zjistila, je těžká jako pytel cementu. Takže skvělý. Jediná myšlenka, která mě v tu chvíli napadala, byla, že jestli mě někdo zatáhne za tu krosnu nebo špatně šlápnu, tak spadnu a budu ležet na zádech jako brouček na krovkách a jen kmitat nožičkami.

V půl jedenácté se se mnou všichni rozloučili, odjela jsem na nádraží směr Praha. Koupila jsem si lístek a už jsem pádila vlakem dál. Ani jsem se nenadála a už jsem byla v Praze. Jenže ty hloupé vlaky jezdí tak blbě, že jsem musela čekat na nádraží na další spoj dvě hodiny. Nakonec když dojela i moje spolužačka, vyrazily jsme k vlaku.

Na nádraží je vždycky zajímavé pozorovat lidi okolo. Vedle mě seděl zprava kluk a mluvil strašně hlasitě rusky do telefonu a zleva si pro změnu sedla paní, která vypadala jako almara a spustila do telefonu rusky taky. "Proč zrovna já?", znělo mi v hlavě. Ale s tou krosnou jsem se nechtěla ani hnout.

S tou těžkou krosnou se šlo opravdu špatně a s každým dalším krokem to vypadalo, že vypustím duši. Ale nakonec jsem ji sešoupla ze zad a sedla si. To byla úleva. Teď mě čekalo pět hodin v jednom vlaku. Jel přes Pardubice a Olomouc, Ostravu a Havířov a nakonec, když už byla úplně tma, dorazily jsme do Čadce. Jestli to někdo nevěděl stejně jako já, tak vlaky společnosti Regiojet jsou pěkní rychlíci a obsluha ve vagónech je milá a příjemná. Čaj a kafe zadarmo se taky může počítat, pokud je člověk škrt, ale pokud není, tak si může dát třeba kousek koláče za 9 korun. No neberte to!

Ubytování jsem vychytala tak šikovně, že leží pouze deset minut svižné chůze od nádraží. V blízkosti je Kaufland i Tesco. Po krátké obhlídce venkovního terénu je to město jako každé jiné. Restaurace, Coop nebo ambulance. I silnice mají dosti podobné těm naším a na každém desátém metru je díra jako nora.

Teď po vydatné večeři v jedné z místních restaurací, jsem konečně na pokoji. Půjdu si napustit vanu. Ta je tak obrovská, že vám stihnu ještě napsat, že je mi tu zima a mají tu málo zásuvek. Zítra mě čeká důkladná prohlídka města a plán na pozítří, kdy konečně jedu do přírody. Juchůůů. Lidičky, kdybyste cítili tu svobodu, co začínám cítit já, juchali byste se mnou.


Tak zase zítra

Nové zážitky

8. března 2016 v 19:32 | Niki
Tak mí milí věrní,
dnes otevírám novou rubriku Slovensko, kde se dočtete všechny postřehy a podíváte na všechny možné fotky.

V rámci Erasmu+ naše škola vybrala pár destinací, kam pošle své studenty na čtrnáctidenní poznávací kúru. Každý ze studentů má svůj deník s denními povinnostmi. Mě do rukou přistál deník Severozápadní oblasti Slovenska. Tedy města jako Čadca, Rajecké Teplice, Bytča, Žilina atd. Mým úkolem tam bude, zjistit možnosti ubytování, vyhledat ekofarmu v okolí, projít všechny možné i nemožné stezky a udělat přehled všech navrhnutých tras.

Evropská unie rozdělila dostatek peněz na ubytování, stravu a dopravu, takže nic z toho si platit sami nemusíme. Což je skvělé. Nenechte se ale zmást, není to dovolená v pravém slova smyslu. Určitě se dostanu i do situace, kdy se pořádně zapotím. Myslím si však, že člověk, který chce pracovat v cestovním ruchu, by se měl umět zapotit i za ostatní a měl by umět zvládnout krizové sitauce. Horší než v Lotyšsku to být nemůže. Tady si alespoň budeme všichni rozumět.

Takže termín odjezdu je předem daný na neděli 13. března.Vyjíždím z Prahy vlakem od společnost RegioJet a nesmírně se těším, jak si odpočinu v tichých kopcích u Turzovky a jak se budu kochat už jen při pohledu z vlaku na okolní krajinu. Beru si sebou krosnu a základní vybavení, které je spíš otravné, ale nutné. To je třeba počítač. Pojedu v pohorkách a budu se tvářit jako největší přírodní znalec a sportovec. Společnost mi bude dělat moje spolužačka a určitě nějaká dobrá knížka.

Datum návratu je také dáno přesně a to na sobotu 26. března, což je téměř před Velikonoci, ale jelikož je tento rok přestupný, tak já si jen udělám pomlázku a běda, jestli někdo bude chtít vajíčko. Jinak jestli přijedu těžší a širší nebo užší a lehčí zatím nevím. Jen vím, že se strašně moc těším na místní jídlo a halušky mi určitě neuniknou.

Pokud máte nějaký další recept, který tam můžu ochutnat, klidně mi ho napište do komentářů, abych o nic nepřišla. Stejně tak, pokud se najde mezi čtenáři nějaký zkušený a hodný Slovák, ať mi klidně napíše, co všechno mě tam může potkat a kam je dobré si zajít, co si mám koupit za mapu atd. Všechno mám sice zjištěné, ale není nad radu zkušeného místňáka.

Takže zatím servus, a těště se...už se to blíží!!!
 
 

Reklama