Téma týdne

Zobrazeno

1. srpna 2016 v 15:23 | Niki
V dnešní době se všichni někam za něčím honí. Každý má v telefonu milion aplikací, bez kterých už neumí ani žít. V jakoukoli denní dobu potkáte na ulici lidi, kteří zadumaně hledí do svých chytrých telefonů. Hlavu zvednou jen ve chvíli, kdy do někoho vrazí, aby mu vynadali, že se dostatečně nedívá na cestu.

Svět je vzhůru nohama. Hra pokémon go získává stále větší a větší počet fanoušků. Ani obrázky typu ovládnutí mysli pokémonem nepomáhá, aby se lidem v hlavě rozsvítilo. Na facebooku má každý milion přátel. S polovinou se ani nebaví nebo je nikdy neviděl. Ale všichni ví, že je nejdůležitější, kolik jejich příspěvek nebo fotka mají liků. Kde to žijeme, ptám se?

Žijeme v době, kde všichni musí být online. Stejně mě ale pořád nejvíc rozesměje, když nějaký počítačový mág odpovídá na strašně komplikované otázky v televizi. Je si sebou tak jistý. Ovšem to jen do té doby, než přijde otázka: "Jak trávíte svůj volný čas? Chodíte třeba do lesa?" V tu chvíli týpkovi zamrzá mozek a marně přemýšlí, co je to za slovo ten "les". V takovou chvíli jsem ráda, že sice nevím, o čem celou dobu mluvil, ale vím, že když zavřu oči, jsem v lese a dokonce cítím jeho vůni.

Rada pro všechny, kdo nepodlehl ještě všem těm počítačovým šílenostem. Choďte na houby, borůvky, pozorovat hvězdy nebo třeba kachny na rybník. Budete šťastnější, protože až všichni jednou ztratí spojení a nebudou se jim moci zobrazit žádné stránky ani třeba smsky, budou šílení. Myšlení jim skončí tak rychle jako ty jejich vymoženosti a budou ztraceni v normálním světě a hlavně v lese.

Nikdy není dost snů

19. dubna 2016 v 18:56 | Niki
Toto téma bude trošku jiné, ale okolo snů se motat budu.

Už jste někdy zažili pocit, že se máte skvěle. Byli jste přesně na místě, kde jste chtěli být. Všude okolo byly věci, které jste tam chtěli mít. Nikdo vás nenaštval. Vaše nálada byla naprosto příjemná, klidná a vypadala, jako by s ní nikdo nemohl hnout. Užívali jste si sluníčka, které svítilo a nebe bylo úplně bez mráčků. Měli jste pocit, že můžete létat, jste ohební a zvládnete cokoli.

Tak tyhle sny mívám taky. Ráno se probudím a zjistím, že realita je někde úplně jinde. Musím přiznat, že svůj mozek miluju. Přesně kvůli těmto snům. Když je mi nejvíc špatně, zasáhne moje podvědomí a naservíruje mi klidné spaní.

Ráno se sice zase musím vrátit do reality s vyzváněním budíku, ale moje tělo v noci díky stresu nezestárlo. Kdybych tak uměla navodit tyhle sny, spala bych pořád. Je pravda, že už tak dost spím, zvláště když je teď to jaro a apríl si s námi hraje, jak jen to jde. Ach jo, už aby tohle těžké období bylo pryč a zase bylo krásné léto. Takové, co bude trvat dlouhá léta.

Zažij to!

5. dubna 2016 v 0:06 | Niki
Já vím, že už se budu asi opakovat. Jenže tohle téma týdne mi úplně nahrává. Nejlepší na celém světě je prostě cestování a každý by to měl jednou poznat. Jak se říká jiný kraj, jiný mrav. Platí to, jen co přejdete patou k sousedům. Přesvědčila jsem se o tom už hodněkrát, ale teď, při cestě na Slovensko, to bylo nejvíc znát. Chápu, že nejsou finance, není čas nebo je veliký strach z neznáma. Já sama jsem v podstatě taky srab. Moc ráda bych cestovala, ale vím, že na to nejsou finance a tak cestuju, jen když to jde, přes fondy evropské unie nebo sama, ale to není tak živelné. Je tu jistě i jazyková bariéra. Samozřejmě, že umím anglicky, ale ne na tak vysokou úroveň, abych rozuměla i zkomolené angličtině. Všude na světě to chodí jinak. S prací, ubytováním, školstvím i zdravotnictvím. Ale víte co? Musí se do toho skočit po hlavě. Když jsem přijela ze Slovenska, byla jsem ráda, že jsem viděla všechny, které mám ráda. Ale už druhý den ráno jsem se probudila a bylo mi líto, že jsem zase doma. Už bych zase vyrazila.

Tím se dostávám k tomu, co jsem chtěla všem představit. Země se dá také procestovat za pár kaček, ale jak se říká, musíte na to mít koule. A tak jedna slečna, které se přezdívá Restless Child, minulý rok vyhrála soutěž o projetí kusu světa za co nejméně financí. Samozřejmě, že tato slečna má i svůj blog a určitě, když zadáte její jméno do nějakého vyhledávače, najde vám to přesně to, co hledáte. Ale proto to úplně neříkám.

Na facebooku se mi ukazují různé události, které nadchází a jednou z nich je Lowcost Travel: Jak projet Evropu za pár kaček? Tahle událost bude již 28. dubna k vidění v Praze. Určitě si ji najděte na facebooku a zajděte tam. Dozvíte se spoustu zajímavých informací, a když vás to třeba nedonutí zavřít hned kufry a vyletět vzhůru k dobrodružství, třeba vám to ukáže jinou cestu nebo minimálně poznáte něco nového. Takže neváhejte ani vteřinu a zabukujte místa. Vstup je dobrovolný, stejně jako celá akce.

Komedie života

8. března 2016 v 19:16 | Niki
Tak se pojďme podívat na to, jestli jsem z toho psaní už nevypadla.

Tuhle jsme se s kamarády bavili o tom, že každý tak nějak dokončujeme školu a kolik je s tím trápení. Jeden z nás bude Bc. druhý bude Dis. Jeden titul za druhým. Stojí to mraky úsilí, člověk u toho málem vypustí duši. Učí se dlouhé hodiny. Mučí se tvorbou otázek ke státnicím. Hrozí se nad tím, kolik mu toho ještě zbývá a čas je neúprosný. A to všechno proto, aby v květnu nebo v červnu, dostal papír, kde bude napsáno - prošel. Někdo mu podá pravici, potřese mu s ní a popřeje mu mnoho dalších úspěšných let.

A vy místo toho, abyste byli rádi, že jste si splnili vytoužený sen a je z vás člověk s titulem, který něco už umí. Máte před sebou představu dalšího studia, které bude probíhat úplně stejně a možná ještě hůř. Jiná škola, jiné pravidla, rychlejší zorientování se a zkrátka znovu strašlivý boj i s ranním vstáváním a chozením v noci po baru.

Nakonec si řeknete, tak mám maturitu a dalo mi to spoustu práce, mám i bakaláře a dalo mi to ještě víc práce, teď dodělám inženýra nebo magistra a bude ze mě co? Bude ze mě člověk s titulem a s chytrou hlavou. To bude přece fajn, řekne si každý naivka. Ale skočme do reality. Proč jsme to všechno dělali, když otevřete první nabídku práce, která by se vám líbila a myslíte si, že na ní máte a tam je napsáno- nutná praxe. Podivíte se tomu a otevřete další inzerát. A řeknu vám, těch inzerátů otevřete tolik, až vás z toho bude bolet hlava a nedočtete se nic jiného.

Takže teď mi, vy už méně veselé a strašně chytré hlavy řekněte, proč jsme se plahočili za x lety někdy hrozného mučení, když tohle nikdo neocení a místo toho chce praxi, kterou ale nikdo nemá. A jak pak by ji mohl také mít. Vezměte si například právníka, sestru, učitelku v mateřské škole. O těhle všech lidech si říkáte, ty by měli mít praxi, přece celá ta škola je na to zaměřená, ale zase omyl. Většinou leží doma v knížkách a nejen oni a drtí si do hlavy názvy v nejrůznějších jazycích a tituly, které vymýšlel nějaký extra nudící se byrokrat. Ono v těch inzerátech většinou nestojí "chceme měsíční praxi", ono tam většinou je napsáno "bez minimálně tří leté praxe k nám nelez". Tak máme všichni smůlu a začíná nová etapa našeho života. Honění za svými sny, nebo to byla ta etapa před tím? Už se v tom ztrácím.

Zkrátka člověk se má pořád co učit a musí mít stále úsměv na tváři, jinak by to nebyla ta správná sranda, no ne?

Vstávej, je ráno?

23. února 2016 v 8:45 | Niki
Ach. Tak tenhle výběr tématu se opravdu hodí po včerejší noci. Jako každé pondělí nebo středu, jsem byla v práci. Končila jsem okolo jedenácté. S myšlenkou teplé vany a příjemného pocitu lehnutí si do postele, už jsem se opravdu těšila domů. Náhle však telefon. "Ahoj, jedu z Alp, počkáš na mě?" zněla smska od mé spolubydlící. Má odpověď byla celkem prostá "jistě". Ani mě v tu chvíli nenapadlo, že by se to mohlo tak moc protáhnout. Nejdříve spolubydlící počítala kilometry a vzdálenost, která ji dělila od Prahy se spíše zvyšovala než snižovala. Nakonec jsem dorazila na byt kde k mému překvapení byl druhý spolubydlící, který neměl zrovinka směnu. A už to začalo,"jé on je tam ***? A nechtěl by pro mě přijet?" Na bytě jsem mu to přelouskávala, ale on se moc netvářil. Stejně to však dopadlo tak, že jsme vyjeli. Za patnáct minut jsme byli tam. Za dalších patnáct minut zpátky, to už ale budík hlásil, vstáváte za šest hodin. V hlavě se mi mihlo, že to je ještě spousta času. A tak místo do vytoužené postele, nás zatáhl spolubydlící na pivo do hospody. Hrály naprosté megahity a mě se najednou vůbec nechtělo spát. Po dvou pivech jsme dorazili domů, to už mi hlásil budík jen čtyři a kousek hodin. To už nebyla sranda. A to mě ještě čekala sprcha, připravit si věci do školy a hodit do sebe něco malého. Nakonec jsem ulehla do postele a budík hlásil méně než čtyři hodiny spánku. Vrátila jsem se na začátek večera, kdy jsem si myslela, že už bude konec večera. Vzdechla jsem si než jsem se naposledy rozhlédla po místnosti a pomyslela jsem si, proč zrovna já?

Kde domov můj

12. února 2016 v 16:49 | Niki
Doma je tam, kde se člověk cítí nejlíp.

Ale co když se člověk cítí dobře všude a nikde zároveň? Jak člověk stárne, začne si dřív nebo později vytvářet svoje hnízdečko. A pak je strašně těžké přijet domů k rodičům a říkat si: "tohle je můj domov". Tak jak to tedy je? Co je můj domov? Kde jsem doma? Myslela jsem si, že sedmnáctá léta byla moje poslední, kdy jsem byla zmatená. Ale jak na to tak koukám, spíš jsem zmatená od sedmnácti až doteď. Znáte ten pocit, když odjíždíte z domova od rodičů k příteli a máte pocit, že neděláte něco dobře nebo na vás zkrátka padne taková podivná tíha? Ale když jste doma, nic se neděje, jste tam sama se psem a okolo ticho. Pak máte pocit, že jste tam úplně zbytečně, že nikomu na vás nezáleží. To je sice dost velká blbost, ale co si z toho teda člověk má vzít? Kde je doma? V Praze na bytě, kde tráví většinu času, protože tam studuje? Nebo u přítele, se kterým se snaží budovat nějakou budoucnost? Anebo doma, kde rodiče věčně něco potřebují, ale neobejmou vás, kde se někdo pořád hádá a někdo jiný vám spí v posteli? Zvláštní věc ta psychika.

Jak nad tím teď tak přemýšlím, už mám zase ten podivný pocit a přemýšlím, že ještě chvíli asi zmatená zůstanu.

Život je někdy pes

2. února 2016 v 0:25 | Niki
Tak už je tu zase únor. Jak to tak bává, ten prostě chodí po útrpném lednu. Když se tak podívám na blog, tak musím posmutnět. Chtivě jsem se pustila na začátku do psaní všeho možného a s obrovskou chutí. Měla jsem velkou motivaci v knížkách. Četla jsem pořád. Byla jsem třeba teprve uprostřed knížky a už jsem si brousila zuby na jinou, která se mi zalíbila třeba jen obalem. A se čtením přicházely náměty na povídky a měla jsem zkrátka co říct celému světu. Jenže ouha, v lednu se všechno tak nějak zastavilo. Začalo se všechno točit okolo zkouškového období ve škole, nemoci, kterou jsem prodělala a práce, kterou jsem chtěla vylepšit svůj volný čas. Místo mých vybraných knížek přišly ty školní, které nemám tak ráda. Místo nápadů na to, co sepsat se mi v hlavě rojily myšlenky na to, až si lehnu a budu chvíli spát. V práci čas utíkal strašlivě pomalu. Spíš se tak nějak belhal. A já se opět těšila jen na to, až budu doma a v klidu. Ten klid stejně většinou nepřišel a já neměla náladu ani na to, abych otevřela svojí oblíbenou knížku, kterou jsem ještě od Vánoc nedočetla. Hrůza! Ale teď už je únor a krom pole, které nabírá jistě podle pranostiky na síle, i já zase ožívám. V hlavě se mi rodí nápady a chtějí hned na papír. Takže až je zase všechny pěkně přepíšu a pověsím si je na blog, budu nespokojenější člověk pod sluncem. Nadvláda školy a práce zase skončila. Místo toho vyhrává tvořivost a tak si zase říkám, že mě opravdu baví žít.

Kdyby chyby

22. ledna 2016 v 13:03 | Niki
Chyb v mém dosavadním životě bylo jistě dost. Ale! Počkejte, ne. Chyby jsou cenné životní zkušenosti, které vás nakopnou do zadku a posunou zas o kousek dál. Když si vzpomenu, co všechno mi rodiče zakazovali a jak se na mě zlobili, pokud jsem porušila jejich zákaz. A co z toho? Akorát oddálili dobu, kdy jsem si nabila nos a musela jsem si sama uvědomit, proč se to stalo a co z toho pro mě plyne. Takže lidičky dopouštějte se chyb. Jak praví citát: "chybovat je lidské a odpouštět božské, tak tedy odpouštím." Nebojte se toho, že ztratíte přátele nebo rodinu. Protože jestli jsou ti lidé, kteří okolo vás jsou ti správní, tak vás neopustí, ani když ukradnete milion aut, vyhodí vás ze školy nebo necháte otevřenou ledničku a zkazí se vám všechny potraviny. Takže bych měla radu. Směle do toho. Neseďte v koutě a žijte. Když se něco nepovede, nevadí, život jde přeci dál no ne? A taky na co jiného jednou budete vzpomínat, až v čerstvých dvaceti třech letech, budete psát článek o tom, jaké byly vaše největší chyby, omyly nebo trapasy. Pokud jde tedy o mě, myslím si, že chyb se dopustím ještě tolik, abych měla jednou o čem vyprávět vnoučatům.

Proč si je nedávat

29. prosince 2015 v 15:57 | Niki
Svět je plný lidí. A podle mě se dají rozdělit na dva typy. Jeden typ lidí je ten, který je věčně nespokojený, potřebuje každou chvíli nějakou změnu a nikdy mu není nic po chuti. Tenhle typ lidí si dává každoročně předsevzetí typu: "Od Nového roku nekouřím." Pak stačí, aby druhého ledna vjeli po dovolené na silnici nebo aby se na ně šéf křivě usmál, a už sahají po cigaretě znovu.

Pak existuje druhý typ lidí, kteří jsou takzvaně normální. Moc normální taky nejsou, ale jsou natolik chytří, že si žádná novoroční předsevzetí nedávají. Je jim totiž jasné, jak by to na Nový rok dopadlo. Tuhle morální kocovinu s knedlíkem v krku nikdo z nás zažívat nechce. A tak to děláme fikaně. Přes celý rok si dáváme malá předsevzetí, malé cíle, které sice nikoho z okolí nenadchnou, ale my jsme schopni je plnit a je nám dobře. Nemusíme tak potom všem našim známým vysvětlovat, proč jsem ještě nezhubla těch deset kilo nebo proč mám stále ten samý tvar a barvu účesu. Tak tedy tento druhý typ lidí čeká typický fajnový Silvestr, vyřvané hlasivky, lehce otupělý pohled a nakonec čočka na zaplácnutí všeho, co jsme do žaludku předchozí noci nasázeli.

Jinak je ale dobré mít nějakou akci, věc, tradici zkrátka nazvěte si to, jak chcete, kterou rutině děláte o Silvestru a na Nový rok. Naše parta třeba každoročně peče venku burgery, které dělá už učiněný profesionál a taky tradičně sháníme po všech čertech dřevěné uhlí. Kdybyste tak viděli pohledy těch prodavačů, něco jako "spadl jsi z višně, teď v zimě uhlí pod gril?" A pak když je občas sníh, což už asi dva roky nebyl, je čas po půlnoci skočit na místní svah jen v podvlíkačkách a jak tomu my říkáme "plavat ve sněhu."

Tak bacha na Bacha a k tomu Silvestru vám přeju co nejmíň morálních dilemat

Mé druhé já je chlap

22. prosince 2015 v 15:00 | Niki
Jsem z lidí, kteří nejdřív přemýšlí a pak teprve činí, ale když se ozve mé druhé já, nic z toho neplatí.

Mé druhé já je totiž chlap. Vždycky jsem tvrdila, že jsem měla být kluk a už od útlého věku jsem se to všem snažila dokazovat. Však marně. Stále mě navlíkali do hezkých šatiček, páskových botiček a říkali mi: "tytyty", když jsem přiběhla s modřinou na koleni. Aspoň, že mě moje máma nenavlíkala do věcí růžového vzezření, tu barvu nesnáším ze všeho nejvíc. Mám po ní kopřivku.

Jenže jak léta šla, mužská část se začala objevovat víc a víc, zatímco slečny utvářely slušivé oddíly největších prudiček a histerek ve škole. Pomlouvaly jedna druhou, chvíli kamarádily s tuhletou a pak zase s tamtou. Probíraly módní trendy a který kluk se hodí ke které. Já chodila na hokej s klukama, učila se krkat a prdět a taky pít pivo. Moje nohy byly jedna velká modřina, zato jsem úspěšně začala bruslit a občas vzala i hokejku do ruky. Narostly mi ramena jako chlapovi a tak jsem byla možná jediná u nás v atletice, kdo běhal krátké tratě a zároveň vrhal koulí. Upřímně ani jedno mi moc nešlo, ale na svoje ramena jsem byla hrdá. Nejvíc hrdá jsem přesto byla na to, kolik mužských se okolo mě motalo a považovalo mě za príma babu.

Když přeskočím těch pár dalších let, kdy jsem složitě hledala i tu ženskou tvář, protože spolubydlící mi zazlívaly, že celý můj život probíhá v posteli, dostávám se k dnešní podobě mého druhého já.

Je to pořád chlap. Takový ten sportovně naladěný, pro ránu nejde daleko a nadává jak špaček, když si prsty urazí o postel. Krom toho, že není urážecí, ale nasrávací, přibyla mu ještě jedna vlastnost. Nothing box. Tohle bych přála opravdu všem. Mít místo v hlavě, kam se zavřete a v tu chvíli vypnete všechna nervová zakončení a mozkovou činnost, je zkrátka k nezaplacení. Dá se to použít na otravné lidi, děti, zvířata, uřvané Rusáky nebo jen tak, když vám někdo povídá děsně tajný tajemství. To je důvod, proč nikdy nic nemůžu někomu jinému říct. A taky důvod, proč se mi všichni svěřují. Prostě si to nepamatuju.

Je to skvělý, být aspoň jednou stránkou chlap. Zašroubujete si sami žárovky, upevníte sami garnyž. Když všichni řvou o pomoc, nahodíte jim jistič. Lehkým kopancem zprovozníte pračku. Zapojíte tiskárnu a s internetovým démonem vytřete podlahu jednou provždy, když zapojíte síťový kabel.

S hrdostí sobě vlastní můžu i dnes říct, že jsem pyšná na svojí mužskou stránku osobnosti a na svoje ramena. :)

Ideální nebo neideální?

18. prosince 2015 v 9:28 | Niki
Někde jsem četla článek, že do roku 2025 by měla Evropská unie zvětšit svoje území o Bosnu a Hercegovinu. Česká republika by měla vrátit část Libereckého kraje Polsku. Tak mě tak napadá, jestli je tohle pro ně ideální, tak co by bylo potom ideální pro mě?

1) Vrátit Rakousko-Uhersko
Ach ta demokracie. Každý si na ní pořád jen stěžuje. Tohle je špatně, tamhle to taky. Ale když přijde referendum nebo máte v supermarketu vyplnit dotazník ke zkvalitnění služeb v daném obchodě, to vám přijde jako okrádání vašeho času. Nejvíc mě dostávají lidé, kteří dokáží vypustit z úst: "Za komunistů se žilo lépe." Takovým lidem radím, odstěhujte se do KLDR a neberte nám kapitalistický vzduch! Nebylo by ještě lepší říct, že za Rakouska-Uherska bylo nejlépe? Ty paradoxy. Němčina se Čechům nepozdávala a pořád se chtěli odtrhnout, když se to konečně povedlo, na ideály se tak nějak pozapomnělo, co?

2) Odevzdat Prahu
Praha sem, Praha tam. Takže vážení, Praha taky není pupek světa, tak si odpusťte Pražáci věty typu:"To ty z vidlákova". Polovina z vás jsou vidláci taky. Minimálně na silnicích a parkovištích. O vašem chování mezi lidmi už ani nemluvě. Kdyby se mohla Praha odstěhovat někam daleko, třeba do IndoČíny, poděkovala bych Vám. No jo, ale zase je to spíš o lidech, než o Praze jako takové.

3) Pohraniční darovat Němcům
Mnichovská dohoda nám sebrala pohraničí a Benešovy dekrety odsunuly Němce pryč. Ptám se proč? Ti lidé za to nemohli. Dávno už nebyli těmi, kdo by za jednání Hitlera mohl odpovídat. Pýcha a hrdost to by nám šlo. A taky krást ;)

4) A co Rusové?
Chudáci, přijdou o všechnu zábavu! My tady rozdáváme části země a přijímáme uprchlíky a jinou verbeš s otevřenou náručí a jim nedáme nic. To je škoda co? Že by Putin nárokoval stejně jako Krym i zbytek bývalého SSSR?

5) Lidem zamknout pusu
Ano, někdy byste udělali líp, kdybyste mlčeli. Možná by stačilo si rozmyslet, to co chcete říct. Pozdrav, poděkování nebo úsměv vám všem dělá opravdu problémy. Nedej bože, abyste do někoho vrazili a on se vám neomluvil. To jsou lidi, co?!

6) Seniory nepřipouštět
Senioři. Všude a pořád. Ráno nastartováni s košíky před nákupákem. Všechny vyvýšené dopravní prostředky milují a řidiči zase je. Sedadel v dopravních prostředcích pro důchodce už je teď málo. Zdravotní péče postoupila tak dopředu, že za chvíli budou schopni snad transplantovat i mozek. Už aby to bylo!

7) Pravidla chodníkového provozu
Dámové a pány…chodí se vpravo! Vždycky a všude. Na eskalátorech se stojí taky vpravo. A chodník pro vás milé maminky neznamená, že se nasoukáte tři vedle sebe s kočárky a ostatní budou chodit po obloze? Přechod pro chodce sice slouží pro chodce, ale nad jejím leckdy odvážným vstupem, zůstává rozum stát. Tuhle jsem viděla jednu matku, jak suverénně strčila svůj kočár do vozovky, aniž by se rozhlídla po přijíždějících autech. Kdyby ji v tu chvíli někdo i s tím kočárem přejel, bylo by to obrovské zadostiučinění. Bohužel lidi nejsou hadrové panenky.
Pravidlo, že chodec má vždycky přednost bych zrušila a nahradila ho, že nemá nikdy přednost. Stejně tak jako, že řidiči by se nemuseli se svými fáry okolo přechodů hnát jako magoři, ale mohli by trochu zvolnit. Joudů v autě i na přechodu je spousta a přísloví, že nejhorší je srážka s blbcem, se tady vyjímá jako medvěd grizzli v lunaparaku.

8) Sociálně slabé (hloupé!)
"A kolik stojí tohle? A mám na všechny tři ty koláče? A proč si nemůžu dojít k vám na záchod? A kolik mám vlastně peněz v peněžence? Můžu se zeptat, jestli nemáte něco levnějšího? A máte něco za korunu?" proč, proč, proč? Prosím vás, vydejte už někdo zákon o sterilitě této části populace. Krom toho, že mají IQ houpacího koně, týrají zvířata, neví, kolik jich je ani kolik jim je, jsou děsně otravní a nevychovaní. Co je nejhorší, je jich čím dál tím víc. Tady by bylo možná lepší podporovat trochu jiné skupiny, než zrovna tyhle. Co třeba pracující samoživitelky, lidi s doživotními následky po nějaké nemoci nebo bouračce. Malé živnostníky, co minimálně přispívají státu na daních. Ne? Vážně ne?

9) Vlastně úplně všechny, včetně mě
Ano, to je pravda. Stejně jako ostatní část populace nejsem dokonalá. Dýchám vzduch, který jsem si nemusela vybojovat, ale používám papír, který zřejmě jednou nahradí vzduch, protože lesy budou fuč. Určitě jsem někdy nepustila sednout nějakou starou bábu a je mi to fuk. Někdy, když se zamyslím, křižuju chodník sem a tam. Lidi ráda nemám a to ze všech důvodů, které jsem tu zmínila. A osobně si myslím, (ne nejsem žádná bio žena, ale!) že by bylo nejlepší celé lidstvo smazat z povrchu zemského. Ničím jsme si nezasloužili, abychom tu byli. Žádný bůh neexistuje. Jsme jen vývojová větev, která náhodou dostala mozek, a podívejte se, jak to dopadlo. Vraždíme zvířata na kabelky, kabáty a je nám jedno, že jsou ohrožené. Stěžujeme si, kolik je všude hmyzu, ale my sami jsme příčinou stěhování se této čeledi i jiných. Mýtíme lesy jen proto, abychom mohli postavit další a další chatrče. A nazýváme je vznešeně satelitní městečka. Nakonec se divíme, že srnky, žáby, lišky, ježci a další přecházejí silnice a auta je rozjíždějí. Člověk dělá na téhle zemi jen paseku a těch pár lidí, co se ovážou řetězem a stoupnou si ke stromu, aby ho neupajzli, je dost málo na to, aby náš svět zachránili.

Všechny věci výše zmíněné (kromě devátého bodu) beru za prvé ze svého pohledu a ten může mít každý jiný a za druhé s nadsázkou. Přeháním jen proto, aby všem došlo, že ideální svět je jen kousek od toho, ve kterém žijeme. Tak si pořád nestěžujme.

Já už se našla

7. prosince 2015 v 23:49 | Niki
Já opravdu ráda píšu, ale než jsem si to uvědomila znovu, uplynulo alespoň milion let. Jako malá holka jsem si jednou zakroužkovala v náborových novinách kroužek Novinář Junior v táborském Domu dětí a mládeže. A tam to tenkrát všechno začalo.

Nejdřív jsem neuměla používat ani počítač (světe div se, byla jsem z éry, kdy kompy nebyly tak oblíbené a rozšířené jako dnes). Pak přišla další část a to naučit se psát. Tehdy bylo úplně jedno o čem to bude, ale důležité bylo, aby člověk psal. Nakonec když se otrkal i v tomto umění, založil si vlastní blog.

Na mém blogu byly aktuální články ze základní školy. Dodnes když si to pročítám, červenám se, jak moc naivní a lehkomyslné to bylo. Pak došlo k nejhoršímu a já přešla na střední školu. S více ppvinnostmi ubyla legrace a psaní se stalo tou nejposlednější věcí na světě a ještě mi zrušili blog, který jsem měla až do roku 2008 na bloguje.cz. Musel přijít nový blog.

Ta tendence se vrátila v období puberty. Ani si nepamatuju, že jsem o světě smýšlela v černočervené, ale smýšlela. Tenhle blog jsem náhodou znovu objevila nedávno, ale moje přístupové heslo nefungovala a tak jsem ho nechala zrušit. Ale mezi tím vším jsem měla ještě jeden blog. Jenže odhodlání nevydrželo moc dlouho. A hlavně přechod na vysokou školu, znamenal téměř rok depresí a to by nebylo jistě poutavé čtení.

Nakonec abych to zkrátila, jsem se našla znovu teď v říjnu, kdy jsem původně chtěla utvořit stránku jen k absolventské práci, z toho se ale vyklubala zase láska k psaní. Také mi k tomu pomohlo čtení, čim víc jsem četla, tím víc se mi v hlavě utvářely moje myšlenky a nápady na povídky a cestopisné příběhy. Jsem teď zase šťastná a jsem ráda, že některé z mých věcí se líbí také ostatním. Našla jsem ve psaní sama sebe.

Ve stínu

1. prosince 2015 v 1:37 | Niki
Něco se pohnulo. Tam v tom černém rohu u domu Klaudie. Nerada procházela tou tmavou uličkou po setmění, ale neměla na vybranou. Jiná ulice k jejímu domu nevedla.

Měla špatný pocit. Už hodněkrát se necítila dobře, ale tohle bylo jiné. I přesto, že si do hlavy snažila vtlouct, že v tom stínu nic není nebo se tam prohání maximálně pořádně velké krysy, stále se jí vracela myšlenka spíše na vraha s pokřivenou tváří a s velkým řeznickým nožem v ruce.

Připravené klíče rychle vytrhal z kapsy a roztřesenou rukou se je snažila vstrčit do klíčové dírky. Pocit, že jí někdo sáhne na rameno a ona vykřikne, byl stále větší. Už už odemykala a začala pociťovat klid, když ji na rameno dopadla něčí ruka. V zoufalství vykřikla, ale okamžitě vybuzený adrenalin ji přiměl otočit se a nakopat pachatele do patřičných míst.
"Počkej", křikl Richie. "To jsem já, omlouvám se, že jsem tě tak vyplašil, ale chtěl jsem ti přijít pomoc, když jsem viděl, jak zápasíš s těmi klíči." Klaudie pomalu upustila páru: " ježiši Richie, chodíš jako duch! Dej si na krk zvoneček." Ve skutečnosti byla ale ráda, že potkala zrovna jeho. "Odkud jdeš?" Ptal se zvědavě Richie. Klaudie už uvolněnějším tónem, "z práce přeci." " A nemáš hlad?" Vyzvídal dál Richie. Klaudie si ho změřila a pak jí konečně došlo, že ji vcelku hlasitě kručí v žaludku. Usmála se na Richieho. "A víš, že docela jo? Mám doma salát a v batohu si nesu nějaké bagetky. Už se těším, jak si k tomu pustím M.A.S.H. a pak si dám vanu." "Takže se mnou dnes asi nechceš zajít na večeři?" Zeptal se smutně Richie. "Dnes ne."Pokračovala Klaudie s úsměvem. "A co třeba v pátek?" Znenáhle vypadlo z Richieho. "Tak platí, vyzvedneš mě v sedm?" Teď už se i Richie usmíval. "Dobře, budu tam."S poslední větou se rozloučili a každý šel ke svému bytu.

Richie byl do Klaudie odjakživa blázen, ale byl moc ostýchavý a někde v podvědomí si říkal, že by ho Klaudie asi stejně nechtěla. Přesto z něho pozvání na večeři vyletělo tak rychle, že si ani nestačil uvědomit, co udělal. O to víc byl překvapen, když Klaudie jeho pozvání přijala. Richie bydlel v bytě nad Kladuií už v době, kdy ona tady ještě nebydlela. Ale jakmile se nastěhovala, pocítil jistou náklonnost. A od určité chvíle si sedával na svůj okenní parapet, aby cítil vůni, která se linula z její kuchyně. Tu vůni přímo miloval a často si potom představoval, jak vaří spolu.

Klaudie dlouho nevěděla, že Riche vůbec existuje. Potkávali se sice na chodbě občas, ale Klaudie ho brala jako jakéhokoli jiného obyvatele domu a tak ho vždy ze zdvořilosti pozdravila. Jednou ji však zazvonil přímo u dveří. V rukou nesl její zašpiněnou poštu a s lomením ramen jí vysvětloval, že má rozbitý kaslík na dopisy a tohle se válelo po zemi. Slíbil jí, že schránku opraví. A než se stačila Klaudie vůbec podivit nad jeho ochotou, byla schránka následujícího rána spravená.

Klaudie se přestěhovala do tohoto domu kvůli finanční tísni, která ji postihla po smrti rodičů. Byt nebyl moc veliký a všude prokapávaly kohoutky a odlepovala se malba. Přesto si tento byt pronajala. Možná jedním z důvodů byl nájem, který byl opravdu přiměřený tomu, že dům nestál v nejlepší lokalitě. Bydlela v tomto domě už čtvrtým rokem. Finance ji postupně přestávaly trápit. Našla si totiž práci šéfkuchařky, do které se skoro okamžitě zamilovala a hlavně byla práce velice slušně placená. S penězi, ale nepřicházela chuť se odstěhovat za lepším. Svůj byt milovala, za tu dobu, co ho měla pronajatý , se lecco v něm změnilo a bylo to pro ní útulné útočiště. A nakonec tady byl Richie, který o ní zřejmě jevil zájem, ale ona nevěděla, zda ho má vpustit k sobě do života. Tím pozváním na večeři se všechno změnilo. Klaudie cítila, že jsou si najednou nějak blíž.

V pátek navečer oba stáli před svými zrcadly a přemítali, co si vzít na sebe. Ale jako to tak bývá, ve finále na tom stejně nezáleží. Přesně v sedm hodin zazvonil Richie u dveří Klaudie. Ta otevřela téměř okamžitě a roztřeseným hlasem odpověděla na pozdrav. Richie z ní nemohl spustit oči. Usmívala se na něj, její dlouhé vlasy byly pro tentokráte rozpuštěné a splývaly až k jejím rozechvělým prsům, která se ukrývala za červeným tílkem značky r.o.s.. Štíhlé boky obepnuté páskem a krátké kraťasy odhalovaly její nádherné nohy v teniskách. Bylo to oblečení jako stvořené pro dnešní večer a hlavně pro Richieho oči. Vzal ji za ruku."Hrozně moc ti to sluší." Klaudie se začervenala. "Děkuju ti, tak půjdem?" "Ano", odpověděl Richie.

Venku stále ještě svítilo slunce, které se pomalu sklánělo k západu. V deset večer už bude opět tma, ve které se budou hýbat všechny stíny světa.

Richie a Klaudie sedí v restauraci. Číšník jim právě donesl jejich objednávku. Klaudie se směje vtipu, který Richie na adresu odcházejícího číšníka poznamenal. Jídlo je výborné. Richie má najednou pocit, že musí něco udělat a tak přesouvá svou ruku a pokládá jí na ruku Klaudie. Ta se na něj jen ještě více usmívá. Po dvou hodinách, při kterých rozebrali práci, domov, mládí, rodiče i svoje budoucí plány, přichází číšník s účtem. Chvíli se spolu dohadují, kdo by měl zaplatit. Nakonec vyhraje Richie a odchází spolu do teplé noci. Prochází bulvárem okolo řeky a oba vědí, že tenhle krásný večer za chvilku skončí, protože se až moc rychle blíží k jejich domu. Jenže najednou…

Jejich oči jsou propleteny a nevnímají okolní svět. Oba slyší svůj zrychlený dech. Dům už je za rohem a přitom se zdá být tak daleko. Najednou Richie táhne Klaudii za ruku do stínu, kde vždy cítila při procházení milion očí, které jí sledují a vraha s připravenou zbraní. Jenže teď tohle Klaudie vůbec necítí a nikdy už ani nebude. Richie jí bere hlavu do svých horkých rukou a vášnivě ji líbá. "Konečně", pomyslí si. Klaudie pod záplavou jeho polibků zasténá."Ano", křičí její nitro. Její ruka rozepíná knoflík u Richieho džínsů, aniž si uvědomuje, co dělá, ruka bloumá po jemných chloupkách a pak sestupuje ještě níž. V tom jí Richie obrací zády ke zdi a usazuje na okenní rám, který tu zbyl po okně, co je dávno zazděné. Do večerního ticha jsou slyšet jen dva zrychlené dechy a občasné kočičí mňoukání.

Když se teď někdo podívá ven z okna, uvidí jen stíny od pouličních lamp, ale dál do nich už nedohlédne.

Že by bylo naposledy opravdu naposledy, nebo zase ne?

23. listopadu 2015 v 23:44 | Niki
Já vím, já vím. Dvakrát za sebou? Jenže o tohle nejde se nepodělit.

Mám spolubydlícího a je to chlap, což asi mluví za vše. Dneska ráno zapomněl klíče v zámku. Jindy zapomene zavřít okno do kuchyně a to bydlíme v přízemí. Na úklid a čistotu taky moc není. Ale když mu to chci zrovna všechno pěkně od plic říct, udělá činu, která voní po celém bytě tak neodolatelně, že si přece nemůžu jít stěžovat, co? A Tak za ním raději přijdu a se smutným výrazem ho prosím, jestli by mi trochu nedal, že hlady šilhám, protože jsem moc unavená na to, abych ještě vařila. A on samozřejmě bez debat řekne, ať si naložím, co hrdlo ráčí. Provinile odcházím s plným talířem z kuchyně. Po cestě si tak říkám, že bych asi měla udělat něco, abych mu to oplatila. Pak ale tu myšlenku rychle zaháním, protože vím, že jak jednou chlapovi s něčím pomůžete, třeba s nádobím, už se ho potom nezbavíte.

Tak tu teď tak sedím a říkám si. To bylo naposledy Vondráková! Příště mu řekneš, co je to za vola a že nemá nechávat klíče v zámku nebo otevřené okno. Že nemá nechávat rozsvíceno v celém bytě jako v elektrárně, nebo že ty boty nepatří doprostřed předsíně, aby si o ně každý rozbil pusu. Ale bude to příště opravdu naposledy anebo zase uklohní něco výborného a já neodolám. Místo nadávek ze sebe budu hrnout jenom chválu?

Takže si odpovím zase jednou sama. Jsem děsná ženská!

Naposledy?

23. listopadu 2015 v 23:15 | Niki
Tohle slovo jsem vždy brala jako něco smutného. Nikdy mě nenapadlo, že něco končí a něco nového začíná. Ale teď už jsem starší a tak vím, že naposledy nemusí nutně znamenat navždy. Slovo naposledy může mít i kladný význam. Jaký?

Každý týden v neděli mě chodí přítel vyprovodit na vlakové nádraží, když odjíždím do Prahy na studia. A každý týden mi se slovy "tak poslední pusu a už běž" mi tu pusu dává. Je to sice na dlouhou dobu pusa poslední, jenže vím, že až se vrátím, zase dostanu další. A tak se můžu o to víc těšit na návrat domů. Je to milé naposledy. Když potom sedím ve vlaku. Cítím na rtech ještě dlouho potom, co vyjedu z Tábora chuť vody po holení. A na mé tváři se stále drží ten potutelný úsměv.

Tak co říkáte, není to krásné "naposledy"?
 
 

Reklama